KORN - Korn

70%

Kalifornský Bakersfield, industriální městečko proslulé těžbou ropy nikdy zrovna nepatřilo mezi rajské ostrůvky života ve Spojených státech, takže místní mládež byla nucena hledat i na počátku devadesátých let minulého století únik, a to doslova kde se jen dalo, neboť v ulicích města, navždy spjatého s průmyslovou těžbou v oblastech bezprostředně blízko ležící pouště, bylo možné údajně jen postávat opřen o kapotu svého vozu a zevlácky pohvizdovat na procházející holky. Pro některé partičky se vysvobozením stala hudba, a tak když se podivínský Brian Welch, do té doby působící u svých CREEP, potkává s obtloustlým týpkem, velmi dobře ovládajícím baskytaru, kterým nebyl nikdo jiný než Reginald „Fieldy“ Arvizu, a později se připojuje k Fieldyho smečce L.A.P.D., kde už působí i kytarista James Shaffer a bubeník David Silveria, vzniká tak v roce 1992 základ kapely, stále ještě pochybující o svém názvu i definitivním směru své hudební pouti, který je však z dnešního pohledu možné považovat za kostru pozdější slavné formace KORN.

Ještě sice dojde na několik obměn na postu zpěváka, kterého kluci objevují až po nějaké době a po svém seznámení se s producentem Rossem Robinsonem, jenž se s nimi v roce 1993 dohodne na budoucí spolupráci a zásadně tak ovlivní jejich další hudební vývoj. Na Robinsonovo doporučení navštíví Shaffer s Welchem vystoupení jistých SEX ART, kde je zaujme Jonathan Davis, kterému brzy nabídnou post u mikrofonu. Energií překypující frontman se stává hlavním katalyzátorem jejich pódiových vystoupení. Taktéž styl jeho zpěvu postavený spíše na emocionálním prožívaní než na hlasové čistotě dost lidí zaskakuje. Nicméně i díky Davisovi se o kapele začíná hovořit a brzy si získává své oddané fans, rekrutující se z řad fanoušků ranně devadesátkového hardcoru a crossoveru, který bylo už tehdy možné považovat za základ pozdějšího nu-metalu. Styl kapely se vyvíjel směrem, jaký do té doby nikdo u žádné jiné kapely neslyšel. Neklidně vrnící songy oplývaly nervním groovem, houpavými tempy, směr jim udávala vytažená slapující Fieldyho basa a o celý tón podlazené kytary dvojice James „Munky“ Shaffer/ Brian „Head“ Welch.

Na Indigo Ranchi v Malibu se tedy začalo s nahráváním debutové desky KORN, kapely, jejíž název vznikl krátce před tím na základě dobře známé kontroverzní historky, jejíž obsah je valné většině fanoušků tvrdé hudby dobře znám a který zde nebudu opakovat, protože mám za to, že šlo pouze o klasický marketingový tah, jenž měl jediný úkol, brzy udělat nově objevivší se kapelu v očích neobeznámené veřejnosti co nejvíce zvrácenou. Nahrávání se brzy zvrhlo v nekonečnou párty, ze které vyeskalovalo mnoho neuvěřitelných historek, jakože Jonathan brával po ránu své spoluhráče vyběhat do kopců, aby z nich údajně dostal všechny ty spotřebované drogy, nebo že byl doslova nevybíravým způsobem producentem nucen k co nejemotivnějšímu pěveckému projevu. Když v závěru skladby „Daddy“ propukl zpěvák v desetiminutový pláč, nechal navíc Robinson, aniž by to kdokoliv věděl, snímací mikrofony ve zpěvákově místnosti zapnuté, výsledek je tak možné slyšel v závěru trýznivé desky.

Z dnešního pohledu vnímám bezejmenný debut KORN za desku spíše přínosnou pro evoluci rockové hudby a svým způsobem přinášející originální pojetí, tehdy vydatně bujícího crossoveru, než jako počin, který by mne bůhvíjak těšilo poslouchat. Nahrávka vlastní své klady v tom, že působí hodně autenticky a přirozeně a není prakticky vůbec dokrášlovaná, takže KORN na ní znějí přesně tak, jako na svých divokých koncertech, po kterých začal být již pár týdnů po vydání alba obrovský hlad. Texty akcentovaly sociální témata, jako niterné frustrace, závislosti, patologické poruchy chování nebo komplikované rodinné vztahy a snažily se cílit na generaci tehdy zrovna dospívajících. Trend tehdejší doby chtěl, aby se vytvářelo kolem omladiny prostředí, které budilo dojem, že je všechno v hajzlu a nic není pozitivní, natož pak veselé, což byl samozřejmě opak atmosféry, jaká panovala mezi rockery v osmdesátých letech.

Z důvodu autenticity a opravdovosti dost velká část patnácti až dvacetiletých se v roce 1995 neváhala připojit k raketovou rychlostí se rozmnožující rodině KORN. Byl to moment, kdy se na svět vyklubal nu-metal a dokonce do té doby thrashová, brazilská formace SEPULTURA, se jala pod dohledem právě Rosse Robinsona, ujmout prací na desce, která by ony vlivy KORN zapasovala i do jejich hudby. Debutová deska KORN vešla do historie právě díky své originalitě, intenzitě a opravdovosti, byť je z dnešního pohledu zjevné, že do zvukové i skladatelské dokonalosti některých pozdějších alb jí dosti chybí. Každopádně pětice kluků z Bakersfieldu se zde vyždímala z maxima a pod jejich vlivem vyrašila z metalového stromu další větvička, ze které se stala po letech již pořádná nu-metalová větev. Skladby jako úvodní navztekaná „Blind“, záludně se plazící „Clown“ nebo třeba „Shooting And Ladders“, kde Jonathan trápí nejenom svůj rvavý hlas, ale ukazuje se i jako zdatný hráč na skotské dudy, ostatně vešly do historie a z KORN se brzy stali hvězdičky světového významu, které zažívali vše, co k životu podobně populárních muzikantů patřilo, s čímž pak oni sami celé roky a roky bojovali. Davis a spol. jsou však zde ve formě ještě dnes a střízlivější než kdy před tím, neboť ponechaly veškeré svody „zářivého světa“ v dobách své ranné dospělosti.

10.03.2017	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz