KORN - Life Is Peachy

70%

Proč se stali právě kalifornští KORN nejúspěšnějšími protagonisty první vlny zaoceánských nu-metalových kapel? Otázka, na kterou lze vlastně velmi snadno odpovědět, protože muzika, se kterou tehdy koncem roku 1994 právě KORN nebojácně vypálili do klubů, byla absolutně odlišná od všeho, co bylo do té doby k slyšení a co kapely vycházející z módní vlny crossoveru v té době nabízely. V případě kvintetu z Bakersfieldu udělala své rovněž nekašírovaná autenticita a uvěřitelnost, díky které si okamžitě kapelu oblíbily zástupy skateboardové omladiny, s čímž souvisely nespoutané koncerty a k nim patřící pařby. Bizarní pódiová prezentace, nezvyklé pohyby všech zúčastněných figur, včetně strhující bitvy frontmana Jonathana Davise s démony vlastní psýché, to vše začalo vytvářet okolo pětice atmosféru čehosi hodně coolového. Byl to zkrátka vpád jak se patří a troufnu si tvrdit, že od jejich ranné éry se zatím neobjevila nová metalová kapela, která by přinesla srovnatelnou evoluci vyjadřovacích prostředků a ještě by oslovila natolik početné davy fans, které tehdy doslova hltaly celý tento špektákl neurvale se dotýkající známých bolístek tehdejší generace dvacetiletých, libujících si mimochodem v pózách trpitelů a ve vlastní nevyléčitelné frustraci. Když se k tomu přidala image povědomě vyhlížejících ošuntělých kluků z ulice, doplněná tehdy moderními dready a volně plandajícím sportovním oděvem, nové „(ne)hvězdy“, které najednou začal každý chápat a se kterými se mnoho lidí začalo ztotožňovat, byly rázem na světě. Kapela však  musela urazit ještě dlouho cestu, aby neskončila jako nějaký módní výstřelek několika sezón v propadlišti dějin, kluci však na sobě pracovali a tak dnes již víme, že se o žádnou rychlou kometku v jejich případě nejednalo.

Hlavní devízou ranné tvorby KORN byl, krom zvláštního zvuku, především osobitý projev zpěváka Jonathana Davise, který při koncertech ze svého rozpolceného nitra vyždímával naprosto všechno. Jeho nasazení, držené jen nepatrně pod hranicí fyzického i psychického kolapsu, pohánělo kapelu silou, která zacházela daleko nad schopnosti všech tehdejších stylově spřízněných formací. Zvuky, které ze svého hrdla vystřeloval, připomínaly spíše řev trpících zvířat než zpěv rockového nespoutance. Druhým triumfem byla spolupráce s producentem Rossem Robinsonem, který se postaral o to, aby se právě KORN ve svých začátcích navždy zapsali jako bourači tehdejších hudebních dogmat, jakými byly konzervativní zvuk rockové nahrávky nebo struktura samotné skladby. Ve studiu zdravě nadšený Ross z kapely vždy vydoloval maximum a pomocí tehdy moderní techniky opatřil její zvuk dosud nikde neslyšeným podlazením. Technická vyspělost, bohatost a přesnost kytarové hry, která byla do té doby ve většině případů upřednostňována (zejména v metalovém žánru), ustoupila v podání KORN na druhou kolej. Do popředí se najednou draly silné emoce a zvýrazněná rytmika, za kterou duněly matné malby z podlazených kytar. První eponymní album šokovalo nepřipravený svět svojí jinakostí, konkrétně hněvem, autenticitou, neprostupnou frustrací i  temnou atmosférou. Druhé album poté stvrdilo pozici KORN coby stylových průkopníků a posunulo kapelu dál do temných chodeb rozdrásané lidské duše.

Skladby na „Life Is Peachy“ byly oproti debutu kratší, ale z mého pohledu o něco lepší. Zvuk působil vycizelovaněji, i když kapela stále na své velké okamžiky čekala a pozvolna se vyvíjela. Jakoby se poučený Robinson snažil vystavět dokonalé dílko pouze z nejlepších fragmentů reprezentující KORN na první desce, nepostupoval vpřed rychleji, než by bylo pro odběratele únosné. Alespoň kapele zůstala hromada chuti do evolučního procesu ještě na několik dalších alb. Záhrobní atmosféra zůstala a ještě zesílila, všudypřítomný strach a fóbie z vlastní dospělosti taktéž, budoucnost se zdála být navždy utopena v depresi a paranoia narůstala ruku v ruce s užíváním alkoholu a návykových látek. Ve skladbách nebylo těžké tušit přibližující se stíny trýznitele rozvrácené rodiny, tak jako mnohdy předtím i poté. Proto všechno je „Life Is Peachy“ do dnešních dnů dost možná nejděsivějším albem KORN. Album nabídlo oproti prvotině monumentálnější zvuk a občas i poměrně atraktivní zpěvové linky („Good God“, „No Place To Hide“).  Dočkali jsme se zde dokonce i několika skutečných hitovek („A.D.I.D.A.S.“, „Ass Itch“), prvků rapu („Wicked“), cover verze coby krátkého fragmentu funkové klasiky (Lowrider“) i naprosto neidentifikovatelné zběsilosti („Twist“). 

12.03.2017	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz