KORN - The Nothing

70%

Kalifornští KORN se vydali vstříc nicotě. Je to výprava, jenž snese nejpřísnější parametry pro vstup dlouholetých nu-metalových hvězd minulosti rovněž mezi velké rockové spolky dneška. A přitom vůbec nejde o žádné přelomové dílo v rámci jejich dlouhé, čtvrtstoletí se kupící diskografie. Zkušená kapela už nějakou dobu působí jakoby bez vývoje, ale ony spodní proudy stále pracují. Třináctá řadovka „The Nothing“ je totiž emotivním materiálem, kde oceňuji spíše stránku zvukovou a produkční než přímo skladatelskou. Celek se rodil velmi obtížně a vyznívá tíživě a melancholicky. Nejen kvůli tomu, že Jonathan Davis v poslední době čelil nelehkým osobním zkouškám a bolestem. Řekli by jste - tradičně, ale tentokrát šlo o cosi osobnějšího. Pochoval totiž svou manželku Deven, která před rokem zemřela. Předávkovala se totiž kombinací návykových látek a léků. Byť se již manželství nějaký čas nacházelo v rozvodovém řízení, asi není zrovna jednoduché přenést se přes něco podobného. Zpěvák se musel navíc celou dobu starat o nemocného syna Zeppelina, který už několik let trpí cukrovkou. Manželčiny vážné psychické problémy Davise udržovaly ve stavu neustálého napětí, to vše se v konečném důsledku promítlo i do nových skladeb. Co o nich tedy říci?

Předně, čekejte typické KORN. Vyšlechtěný sound se rozhodně nebrání evoluci, ale zároveň si zachovává typické znaky tvorby tohoto famózního kvintetu. Nečekejte žádný návrat do minulosti, k sportovním hadrům, skateboardům a bordeloidnímu podlazenému zvuku poloviny devadesátých let. Sem se opravdu není nutné vracet. Spíše zkoumejte, co je tak trochu nové a co zhruba srovnatelné s několika posledními alby. Songy znovu nabídnou jak brutální řvavé momenty, tak sem tam klenutě melodický refrén a jako již tradičně pověstný groove. Svůj prostor dostávají i synthy podkresy a samply připomínající aranže popu osmdesátých let, jak tomu bylo ostatně na řadě předchozích desek také. Kytary působí letos více semknutě, brutálně a chladně, dost možná se tomu dá říkat přímo kovový chlad. Navíc se často vrství a skladbami se prohání nejen hutné riffy, ale i záhadně jemné meluzínky. Co se týče rytmiky, tak to už je v rámci tvorby KORN a jejich digitální symfonie kapitola sama pro sebe – pověstná pavoučí dvojka vytváří svůj bojovný tanec z přehršle mocných úderů a staví zde své labyrintové konstrukce.

Jsem pravidelným kupcem každé řadové desky KORN a tvrdím, že skladatelská stránka je na novince jednou z vůbec nejslabších, jakou se kdy slavná kapela prezentovala, což říkám otevřeně bez náznaku despektu. KORN totiž slabé desky netočí! Částečnou skladatelskou vyčpělost (není divu po několika letech domácích depresí) dokázali s nadhledem vyvážit aranžérským perfekcionalismem a mega-moderní produkcí. Co jiného čekat od mistra, jakým je americký král současných rockových produkcí Nick Raskulinecz? PR kecy o temné energii, které byl umožněn průchod do nových skladeb KORN, pouštějte druhým uchem ven, neboť je jasné, že KORN mají i na této novince (konkrétně jedné ze tří svých nejslabších desek) natolik výrazný a nezaměnitelný zvuk, že je opět třeba velkého respektu k jejich práci.

I když se mě „The Nothing“ líbí jednoznačně méně než „The Suffering Of Serenity“, nemůžu tvrdit, že by šlo o závažný problém. S nástupem Raye Luziera za bicí vůbec nemůže dojít k pomyšlení na tu verzi příběhu, že KORN někdy předloží špatný materiál, jeho souhra s kultovním basákem Reginaldem Arvizu (říkajícím si Fieldy) je po mnoho let bezchybná a to před nějakými dvanácti lety tuhle partu mnozí odepisovali a posílali do důchodu. Oceňuji i návrat kytaristy Briana „Heada“ Welche, který se už pár let zpátky ukázal jako prozíravý tah a vlastně logický moment k nastartování nového života nejosobitější kapely z generace nu-metalu. Brian zkrátka ke KORN patří a jeho souhra s Jamesem „Munky“ Shafferem je přesně tím pravým, co fanoušci chtějí. Nejdůležitější osobou je však Jonathan Davis, on je katalyzátorem nápadů, hlavních linek skladeb, on je tím, kdo vdechuje do písní život, emoce a utváří celkový jejich naturel.

Existenciálně pojatá deska je zahájena obligátně ponurým a depkoidním intrem „The End Begins“, kde znějí skotské dudy navozující pocit strnulého neklidu před bouří, úvod posléze končí Jonathanovým pláčem (sakra, kde ten chlap pořád bere ty litry slz?):-), aby vše bylo vystřídáno snad nejdůraznějším vpádem kytar a samplů v rámci první regulérní skladby. Ťafka plná zvukových bodců má úderné jméno „Cold“, jde o jeden z nejbrutálnějších songů KORN na posledních albech a zároveň také o poměrně chytlavý a skvěle šlapající matroš. Není divu, že skladba pojednávající o odcizení blízké osoby a jejím vnitřním rozpadu byla umístěna hned na úvod kolekce a do pozice pilotního singlu. Pokud chtěla kapela armádu svých fans hned na úvod vyburcovat, pak se jim to zřejmě podařilo. Rovněž druhý singl „You ´ll Never Find Me“ patří ke klenotům pozdní diskografie KORN, i tahle druhá skladba má v sobě moderní švih, ale také i nesmírnou chytlavost. Řadím ji tedy k úplně nejlepším položkám na nové desce. Uchvacuje mne ten famózní refrén i její takřka taneční groove. Svou načechranou melodikou, ale i plíživostí zaujme melancholická „Idiosyncrasy“, poměrně netradiční vál rozšiřující teritorium působnosti KORN až kamsi do oblastí emotivního atmo-rocku. Leckteré další písně podobný nadhled nemají a pohybují se svou délkou kolem úsporných tří minut, v řadě případů sraženy jen do role tradičních kolovrátků, které v typickém zvukovém hávu KORN prostě jen prosviští. Tohle se týká třeba „The Ringmaster“ nebo „H@rd3r“, z mého pohledu je tohle největší slabina novinky - rutinní vyznění nějakých čtyř až šesti položek celku. Holt si každý, i sebelepší skladatel a hitmaker, někdy vybere slabší období. Za zmínku však stojí třeba sympaticky melodické kusy jako „Can You Hear Me“ a „Gravity Of Discomfort“, případně dominantní vál „The Loss“, emotivní věc s nejlepším pěveckým výkonem Davise a pasážemi evokujícími cosi příbuzné osmdesátkovému synthy popu.

KORN si i v roce 2019 stále udržují výsadní ráz a i když pravděpodobně nejde o jedno z těch jejich lepších alb, pořád „The Nothing“ hraje po stránce zvuku a produkce tu nejvyšší možnou soutěž. Polovina skladeb je výtečná, polovina tak nějak ujde. I tak tvrdím: špičkový vzorek amerického mainstreamového metalu od kapely, která si už dávno vybudovala vlastní teritorium. Prostě další velice obstojná deska od nejcharismatičtější party vzešlé z období nu-metalu, rockové nicoty a mileniální deziluze nastolené po úpadku grunge. KORN stojí sebejistě na prahu dvacátých let 21.století a jejich žolík má letos jméno Raskulinecz!

06.09.2019	Diskuse (27)	Stray janpibal@crazydiamond.cz