KORN - The Serenity Of Suffering

90%

Někdejší kingové nu-metalu jsou momentálně v nejlepší formě za poslední dekádu a stojí před další velkou etapou, zbaveni neduhů a připraveni navázat na éru svých prvních pěti alb, která se všeobecně těší největšímu uznání fanoušků a vlastně i kritiky. Pochvalně hodnocený producent Nick Raskulinecz vrátil pětici z Bakersfieldu v Kalifornii přesně tam, kde by jí většina fanoušků viděla nejraději, tedy u signifikantních motivů stylu, který před dvěma dekádami sami hudebníci vybudovali. Daří se jim tedy navázat na vlastní minulost pomocí emocionálně vypjatého vokálního projevu Jonathana Davise, bouřlivé rytmiky, ať už jde o zabijáka Raye Luziera nebo někdy nápadně vytaženou práskající Fieldyho baskytaru a zejména prostřednictvím hutných kytarových stěn, za které jsou opětovně zodpovědní Munky a Head. Kapela soustředěná okolo fenomenálního frontmana Jonathana Davise nejenže dokázala energeticky navázat na zlaté časy, ale podařilo se jí vytvořit album vládnoucí skvostným hutným a moderním zvukem poplatným současné době a zejména vymyslet znovu celou řadu naprosto skvělých skladeb, které vyvažují tvrdost a dynamický aspekt vlastního osobitého projevu, vzešlého z ranných časů nu-metalu, s typicky naléhavými zpěvovými linkami a vygradovanými refrény. Vše je zkrátka na správném místě.

Všeobecně se má za to, že po odchodu kytaristy Briana „Heada“ Welche, ke kterému došlo v roce 2004, to s kvalitou a zajímavostí alb jelo trochu z kopce a po celou následnou dekádu už to prostě nebylo ono, byť se kapela snažila zachovat svým songům moderní feeling a mnohdy sáhla dokonce k zařazení elektronických prvků, podkresů a různých dozdobujících vychytávek. Přestože na tomto tvrzení ohledně mírného skladatelského úpadku KORN určitě něco pravdy bude, osobně patřím spíše k zastáncům kapely a tvrdím, že právě někdejší miláčkové znuděné mládeže poflakující se ve vytahaných teplákovkách Adidas neměli nikdy vyloženě průserové období, byť některá alba byla postavena spíše jen na několika hitech a zbytku skládajícím se ze zapomenutelné vaty. Hodně lidí nemá rádo album „Untitled“ z roku 2007, já jsem s ním byl onehdy spokojen, ale když se k němu dnes vrátím, je to přesně ten případ kombinace líbivosti a efektivně naaranžované otřepanosti. Dost možná si to už tenkrát kapela uvědomovala a tak se snažila s tímto stavem něco dělat. S Rossem Robinsonem se tak o tři roky později (v roce 2010) KORN toužili vrátit ke kořenům, ale následná deska „Korn III: Remember Who You Are“ zas i přes svůj starosvětský přístup a nepřikrášlovanost docela postrádala silné skladby a zajímavé nápady, takže hned za rok došlo na revoluční počin opačného charakteru „The Path Of Totality“, materiál upřednostňující především formu provedení, na němž se chlapcům podařilo zajímavě zkombinovat vlastní styl s prvky taneční hudby, elektroniky a hlavně dubstepu. Ve výsledku šlo však znovu o kombinaci několika naprosto famózních skladeb patřících do dnes k tomu nejlepšímu od KORN s většinou songů obyčejnějšího ražení, které zachraňovala právě novátorská fúze s elektro-prvky. Jakkoliv deska ve své době zněla hodně zajímavě, s odstupem pěti let také trochu zestárla, i když pod 70% bych s ní nešel (nad 80% také ne).

Zde se dostáváme k návratu kytaristy Heada do sestavy, ke kterému došlo před nahráváním minulé řadovky „The Paradigm Shift“, tahle věc byla totiž nakonec jakousi kombinací starých dobrých hutných KORN s těmi novějšími obohacenými elektronickými podkresy, celkově však byla poznat touha po návratu k základním atributům ze zlaté éry. Schopnost napsat hity Jonathana Davise nikdy neopustila, a tak když si ještě dnes právě tuhle desku pouštím, můžu o ní vcelku jistě říci, že si z posledních čtyř až pěti řadovek KORN zachovala svěžest a stárla tudíž pomaleji než některé jí přímo předcházející nahrávky. Novinka „The Serenity Of Suffering“ je však opravdovým znovuzrozením KORN v jejich vrcholné fazóně, protože Raskulineczův styl práce nutil kapelu uvědomovat si vlastní kořeny a lpěl především na výrazném kytarovém zvuku, přičemž samozřejmě byly zachovány i melodie. Elektronika se stala pouze jakousi surovinou k dokreslení, tudíž velmi zřídka využívanou ingrediencí. „The Serenity Of Suffering“ vyznívá z mnoha posledních nahrávek nejpoctivěji, nejživěji, nejopravdověji a hlavně přetéká nápady. Z mého pohledu jde o nejlepší album KORN od časů „Issues“ nebo „Untouchables“ a každý jeho poslech si nyní užívám.

Ke skladbám samotným. Už z úvodního singlového dvojzápřahu „Insane“ a „Rotting In Vain“ (obě skladby byly ve výborném klipovém zpracování vypuštěny už v létě) bylo poznat, že se KORN nachází ve skvělé formě a co do energie působí jako znovuzrození. V těchto písních bylo zkrátka všechno, co každý fanoušek od této party očekává – bouřlivá rytmika Fieldy/ Luzier, bagroidní riffy v podání Munkyho a Heada, ždímání emocí z každé věty vyzpívané Janathanem Davisem, zajímavé zpěvové linky, skvělé refrény, gradace a lehký nádech gotiky, který kapele, v klipech zasazené do viktoriánských kulis, velmi slušel. Důkazem, že KORN nikdy neměli být pouze o singlech, však jsou i další povedené skladby jako „Black Is The Soul“ nebo „The Hating“, jež zde nepůsobí vůbec do počtu, naopak se rovněž staví k tomu nejlepšímu. Na téhle desce vlastně nelze tak lehko určit, co je na ní stěžejní a co naopak méně nápadné, skladby jsou totiž velmi vyrovnané a všechny mají svou kvalitu a neotřelé melodie. 

Mezi nostalgicky tesknou pasáží (příslušící slokám) a následným namakaným refrénem (jenž se klene nad typicky bagroidními riffy) se rodí tolik potřebná kontrastnost, která je vlastní skladbě „A Different World“, kde Jonathanovi ve zpěvových linkách vypomáhá hostující Corey Taylor ze SLIPKNOT a STONE SOUR. Asi nejprvoplánovějším songem je „Take Me“. Je to dáno výrazným a poměrně stručným refrénem, který dosahuje až snové atmosféry. Dost se mě ve výsledku líbí i skladby jako „Everything Falls Apart“ (tu považuji za vůbec jednu z nejlepších skladeb KORN od časů „Untouchables“ a beru ji jako pravé znovunalezení skladatelské formy) nebo „Next In Line“ (zde znovu kombinace mezi brutálními kytarovými stěnami a výborně poslouchatelnými refrény). Celkově deska působí téměř bez hluchých míst a zaujmou na ní dokonce obě skladby zastávají roli bonusů, ať už jde o „Baby“ nebo „Calling Me Too Soon“. Obě písně by se v klidu mohly nacházet na základní soupisce nosiče. „The Serenity Of Suffering“ je studiovým doložením, že KORN se podařilo zhotovit vynikající nahrávku ve svém typickém stylu a ve špičkových zvukových podmínkách příslušících do roku 2016. Zhotovili tedy kolekci velmi silných skladeb, které si zachovávají patřičnou tvrdost, agresi a energii a zároveň na melodiích nic nešidí. Perfektní spolupráce mezi zkušenou a dodnes stále osobitou kapelou a chytrým producentem specializujícím se na kytarový sound Nickem Raskulineczem. Nejlepší deska KORN od roku 2002.

02.11.2016	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz