KREATOR, ANTHRAX, TESTAMENT - Mnichov, Zenith, 1.prosince 2024

Turné velkých thrashmetalových legend právě nyní projíždí Evropou a České republice se bohužel vyhýbá. Nezbývalo mě tudíž nic jiného, než vyrazit na jednu z koncertních zastávek do sousedního Německa, konkrétně pak do mnichovské haly Zenith. Večer sliboval znamenitou a po dramaturgické stránce pestrou konfrontaci mezi největšími titány německé scény KREATOR a neméně proslulými americkými nezmary z ANTHRAX. Perličkou se stala i účast další letité instituce TESTAMENT, vystupujících na tomto turné v roli velmi speciálních hostů, což slibovalo, že v jejich případě půjde rozhodně o víc než obligátní půlhodinový set na rozehřátí. Celá akce před vyprodanou, ke koncertům uzpůsobenou průmyslovou halou na severu bavorské metropole se odehrála ve skvělé atmosféře, v obstojných zvukových podmínkách a za plného nasazení všech tří titánů žánru thrash.

U TESTAMENT je stoprocentní jistota výjimečné muzikantské nadílky. V Mnichově potěšil hlavně netradiční set, kde se konečně objevily i dlouho nehrané význačné skladby minulosti. Americká kapela protentokrát nechala svou nejhranější desku „The New Order“ až na jednu položku být a sáhla spíše po repertoáru rozprostřeném od devadesátých let do současnosti. Svou show zahájila masivní jízdou „D.N.R.“, po které následovaly novodobější pumelice jako „Children Of The Next Level“ nebo „The Formation of Damnation“. Když se halou rozezněly jiskrné akustické tóny úvodu balady „Return To Serenity“, šlo vycítit, že zažijeme momenty obvykle neslýchané. A skutečně, TESTAMENT podali song prvotřídně, dokonce s hlasovou spoluprací obou kytaristů na back-vokálech, jistících zde zhusta hlavní vokální part Chucka Billyho. To ovšem nebylo všechno. Po ojedinělé připomínce osmdesátých let v podobě „First Strike Is Deadly“ následovaly další netradiční parády jako riffová „Low“ nebo hitový maják „The Electric Crown“. Stále ve skvělé formě se prezentující Chuck Billy působil jakože si celý set plně užívá a songy doprovázel typicky do rytmu pohupujícími se pohyby. Souhra mezi Alexem Skolnickem a Ericem Petersonem neměla celý koncert chybu, zde je třeba potvrdit, že se v jejich případě jedná o jeden z nejsilnějších kytarových tandemů v historii metalu. Klidný Steve Di Giorgio potvrzoval každým momentem svou pověst, ale co opravdu vyráželo dech, byl bubenický výkon nováčka Chrise Dovase, jež si s postem uvnitř jedné z hráčsky nejsilnějších metalových institucí sebejistě poradil. Takže více než hodinový program kvinteta ďáblů z Bay Area spěl znamenitě ke svému cíli a skrze další robustní a na riffech postavené perly „More Than Meets The Eye“ či „Into the Pit“ se postaral o velké finále.

Borci z ANTHRAX stále fascinují svou vitalitou. Mám pocit, že tahle parta nestárne a vypadá prakticky stále stejně, ať je jim třicet a nebo šedesát. Snad už od dob turné Velké čtyřky z roku 2010 jsou doslova na vlně. Již úvod v podobě promítání sekvencí z rozhovorů s význačnými osobnostmi americké kultury, kdy každá vyslovila nějakou úžasnou větu o ANTHRAX, naznačoval, že jde o band zaoceánský, který když se něčím chlubí, tak sebou. Sebevědomá, pozitivní mentalita k Američanům prostě patří. Konečně potěšila účast Charlieho Benanteho, který, po hodně dlouhé sérii turné, na kterých se musel díky zdravotním indispozicím nechat zaskakovat Johnem Dettem, potvrzoval svůj znamenitý styl. Newyorčané jako vždy sázeli především na klasiku a kromě ojedinělé „Fight ´Em Til´ You Can´t“ zněly především největší hitovky z osmdesátých let jako „Indians“, „Madhouse“, „Medusa“, „Antisocial“ nebo tradičně špičková jízda oslavující komiks Judge Dredd - „I Am the Law“. K alespoň jednomu překvapení v rámci strhujícího, hodně pohybového a skvěle ozvučeného setu bandy okolo zarputilého holohlavce Scotta Iana skutečně došlo, do programu byla totiž zařazena v plné délce skladba „Be All, End All“. Co upoutalo však nejvíc byla mistrovská vokální forma Joey Belladonny, který dnes pěje, a to i ve výškách, v naprosto úžasné fazóně. ANTHRAX jsou dnes nepochybně ještě lepší, než tomu bylo před dekádou.

V konfrontaci s Američany měli KREATOR o něco monumentálněji řešenou scénu, která spíše připomínala pódia IRON MAIDEN v časech jejich epické slávy. Nad Ventorovou bicí soupravou trůnil asi šestimetrový ďábelský maskot kapely, holohlavý vamp se špičatýma ušima a celý v bílé barvě, a po obou stranách pódia stály dvě obří sochy jakýchsi pateticky vyhlížejících ďáblů. A zatímco scénu v občasných návalech stroboskopů, to když se ten který song rozjel, polévaly rovněž nejrůznější odstíny rudé, ze světelné konstrukce viselo několik oběšenců v pláštích. Co však KREATOR investovali do dramatizace, to jim trochu scházelo stran muzikantské složky. Němci totiž jakoby se zříkávali své nejdávnější minulosti a sázeli převážně na přímočaré a melodičtější vály z novějších etap. Když uprostřed setu výjimečně proběhla „Bertrayer“, Mille ji uvedl takřka omluvnými slovy o thrashovém old-schoolu. Jinak stál program především na písních jako „Hate Über Alles“, „The Satan Is Real“ nebo „666 – World Devided“, které si zřejmě místní přáli nejvíce. Díky tomu mne dnes KREATOR spíše zapadali do ranku kapel jako AMON AMARTH. Alespoń že každé jejich post-mileniální album mělo zastoupení jednou skladbou. Hádejte kterou? Převážně tou titulní. Set poměrně občerstvila už v úvodu „Phobia“, ze které se stává koncertní stálice, ale snad mimo přídavku „Pleasure To Kill“ zněly halou novodobé bodré vály s pivními refrény. Mezi mnoha tisícovým davem uřvaných či naopak mručivě působících a neustále se někam prodírajících členů bavorských hord, si, zvlášť během Milleho německého štěkotu v přestávkách mezi songy, člověk uvědomil svou nepatřičnost. Jako by byl hercem Bourvilem náhodně se vyjevivším v německém týlu, v nejedné z legendárních francouzských komedií šedesátých let, odehrávajících se v průběhu Druhé světové války. Tohle prostě zjevně nebyl příbuzný druh!