KREATOR, ARCH ENEMY, SODOM, VADER - Mnichov, Tonhalle, 13.prosince 2014

Vždycky je pro Západočecha dobré, udělat si před vánoci čas na nějaký koncertní výlet k našim západním sousedům. Vlastně už se to stalo tradicí a když chuť stále je, není žádného důvodu něco na tom stavu měnit. Tentokrát byla cílem bavorská metropole Mnichov a koncert, jenž se stal oslavou pravověrné thrashmetalové hudby. Soupiska turné byla totiž natolik atraktivní, že zkrátka nešlo akci odolat, byť by se někomu na první pohled mohla zdát jako záležitost plná obehraného metalového formátu, který nemusel přinést nic výjimečného. Ve skutečnosti však tomu tak nebylo a má očekávání byla tudíž dalece překonána. Zvláště když KREATOR, jejichž koncert jsem v minulosti viděl již třikrát, na mne bohužel vždy dříve působili jaksi vyluhovaně, nezáživně a průměrně, tak zde doslova vraždili a od první minuty dokazovali, že jsou stále obrovským pojmem, který navíc jejich oddaní Němci absolutně milují, což potvrdil bez přehánění dvojtisícový dav převážně mladistvých, hlasitých, kelímkáči máchajících Bavoráků, kteří v natřískané Tonhalle vyřvávali s Mille Petrozzou refrény všech jeho varovných hymen. Předně se však přiznám, že jsem do Německa jel hlavně kvůli jiné kapele z této soupisky. Ano, máte pravdu, mým prvotním cílem návštěvy celé akce bylo zejména vystoupení ARCH ENEMY v nové sestavě, jedno z vůbec prvních vystoupení, na kterém se v řadách Amottovi party představil kytarista Jeff Loomis.

Polské deathmetalové stálice (soustředěné okolo frontmana Piotra) mne zajímali ten večer vlastně nejméně. Zastihl jsem je ideálně, tedy tak akorát na poslední tři skladby jejich dosti energického setu, takže se zde ohledně VADER zdržím nějakých zdlouhavých rozborů. Koncert začal již v šest večer, ale co mne na místě okamžitě překvapilo, byla doslova narvaná dvojtisícová hala plná odpočinutých, mladých, šťastných a bujaře naladěných místních, což bylo hodně v rozporu s klimatem, jaký vládne většinou na metalových koncertech oněch průměrně velkých až větších stálic extrémní scény u nás, kdy udýchaní týpci (věkově přes čtyřicet) si narychlo na směnném provozu v práci domlouvají denní volno, aby shlédli nějaký ten metalový koncert na stovky kilometrů vzdálený od jejich místa bydliště. Respekt k našim nadšencům. Poláci v Mnichově vysekali poctivý vzorek deathmetalového nátěru, u kterého bylo možné uznale pokývat hlavou nad zapáleností muzikantů i precizním zvukem, který se vlastně držel na výtečné úrovni po celý tento metalový mejdan.

Thrashové legendy SODOM vsadili na prověřenou klasiku osmdesátých let, takže šlo o podobně koncipovaný koncert jako minulý rok u nás na Brutal Assaultu s tím malým rozdílem, že zde to bylo ještě víc hozené do oněch osmdesátek. Začalo se hodně zostra, během prvních pěti skladeb zazněly hned tři z alba „Agent Orange“, konkrétně titulní věc na úvod, „Tired And Red“ a „Remember The Fallen“, což jsou pro mne dalekonosné galaktické vzpomínky na okraj tohoto i jiných životů, tedy do období určitého poflakování s kazeťákem v útrobách betonové džungle padesátitisícového plzeňského sídliště na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Skladby, které nepříslušely do oněch starých dob, by se v případě SODOM daly ten večer spočítat na prstech jedné ruky, takže následovaly věci jako „The Saw Is The Law“, „Outbreak Of Evil“, „Sodomy And Lust“, „Blasphemer“ a hlavně „Ausgebombt“. Pamětník si nemohl přát více, jenže zároveň tím Tom Angelripper dával najevo, že jeho kapela se bez minulosti ani neusere, naopak na ní spoléhá zejména. Trojice působila tak nějak domácky a uvolněně a celkově  bych řekl, že nezklamala ani nějak vyloženě nenadchla, prostě stabilita hodná letitých matadorů držících se svého jistého. A co na to domácí? Brali je tak nějak normálně, bylo vidět, že hudební mejdan pro ně začíná až v okamžiku, kdy bombastické intro ohlásilo příchod následující kapely vedené Michaelem Amottem.

Je zde nutné hned zkraje potvrdit, že dvě ústřední formace celé této koncertní karavany jednoznačně předčily ony dvě předskakující kapely. A rovněž je nutné upozornit na skutečnost, že kytarista Jeff Loomis je skutečnou posilou v kádru ARCH ENEMY a Alissa White-Gluz parádní frontwoman jakou Švédům mohou ostatní jen závidět. Mladá Kanaďanka, krásná jako posvátný obrázek, působila nanejvýš sympaticky v komunikaci. Skvěle vypadající, makající ve prospěch celé této severské mašiny, dodala vystoupení pověstnou třešničku. Co na tom, že její pózy a pódiové pohyby působily jaksi schématicky (občasné ohlédnutí na Michaela zdali je vše tak nějak v cajku :-), třepání hlavou, rázné nákroky, rozmáchlá gesta - prostě jela na doraz jak žačka před životní šancí nebýt od tohoto okamžiku již žačkou, ale metalovou ikonou celé nové generace), každý musel vidět, že se v jejím případě jedná o skvělý tahák už tak nabušeného vystoupení stálic současného thrash/death metalového mainstreamu. Člověk si v hlavě dokonce začal přehodnocovat, zdali to patnáct let staré rozhodnutí se sundáním všech metalových plakátů ze stěn nebylo tenkrát předčasné? Což bylo na tom místě, kde mne přes hlavu každou chvíli přelít nejeden rozjařený Němec, docela vtipné. Skladby staršího data, které na deskách zpívala ještě předchůdkyně  Angela Gossow, byly Alissou prezentovány v autentickém, tedy v o něco blackovějším/vřískavějším provedení, za to novinky vyznávaly, co se právě vokálu týče, větší zalíbení v hutnějším deathmetalovém growlu.

Co se hrálo? Samozřejmě stěžejní pecky z novinky „War Eternal“: titulní věc, „Never Forgive, Never Forget“, „“As The Pages Burn“ nebo „You Will Know My Name“, které byly doplněné letitou klasikou jako „Dead Eyes See No Future“, „Ravenous“ nebo „We Will Rise“. Co mne však bezprostředně bouchlo do uší bylo bezprizorní dovádění dvojice hvězdných kytaristů, kdy se Michael Amott v tandemu s Jeffem Loomise změnili v metalové Bohy, zde nekonečně trilkující a nadýmající skladbovou hmotu tak, jakoby se to dělo tehdy, když by se spojil Ritchie Blackmore a Michael Schenker na pozadí nějaké melodické deathmetalové vánice. Parádní metalový koncert i skvělý zážitek od kapely, jenž má nakročeno k tomu, stát se v současnosti jednou z úplně těch nejoblíbenějších.

Nestoři germánského thrashe KREATOR měli tudíž ten večer hodně těžkou úlohu popasovat se s vystoupením této vitální a stále populárnější severské úderky, což ovšem zvládli nanejvýš výborně. Já osobně, jak jsem již výše zmínil, jsem měl možnost v minulosti jejich vystoupení vidět několikrát, o tomhle mnichovském však tvrdím, že naprosto překonalo veškerá očekávání a představilo legendu osmdesátých let doslova v životní formě. V porovnání se SODOM právě essenští thrashers nebazírují tolik na svých klasikách z dávnověku, což je udržuje stále mezi formacemi, které nespoléhají a netěží pouze ze své minulosti, nýbrž svůj odkaz rozvíjejí prostřednictvím nových a stejně dobrých skladeb. Myslím, že právě tohle z nich ještě dnes dělá kapelu, která působí na výsluní metalového mainstreamu dekády a to absolutně bez známky většího úpadku zájmu fanoušků, právě naopak. V průběhu jejich koncertu jsem se vlastně dokonale seznámil s mentalitou německého publika, které vydatně spolupracovalo a přecházelo z jednotného pokřikování v hromadné skandování. Ano, Milleho KREATOR jejich Němci oddaně milují a podporují. Vždyť ten dvoutisícový dav metalových návštěvníků byl (jak se zde brzy ukázalo) v natřískaném baráku zejména kvůli nim, takže když Mille Petrozza (jako nějaký varovný prorok) zval na procházku diskografií, ohlas měl obrovský. Co bylo však zajímavé a oproti Česku jiné? Na KREATOR tam chodí výrazně mladší publikum než u nás.

Převládaly songy z úspěšných alb poslední dekády jako „Phantom Antichrist“ nebo „Enemy Of God“, takže základ tvořily: „Civilization Collapse“, „Phantom Antichrist“, „From Flood Into Fire“, „Impossible Brutality“, „Enemy Of God“, „Suicide Terrorist“, „Dystopia“ nebo „Hordes Of Chaos a vše zahajující „Violent Revolution“. Dokonale semknutá mašina s upřímným projevem předčila veškerá očekávání. Vzduchem poletovali chasníci odhodlaní nechat se bezstarostně nést na rukou armády malými nášivkami vyzbrojených džísek. Prostě pozitivní atmosféra jak má být. Když jednomu takovému kaskadérovi vypadl v průběhu jeho kreací mobil, kterým se plujíc na rukách ještě filmoval, na onu ztrátu nereagoval ani gestem. O nějakých šest skladeb dál jsem jej viděl dokonce i bez trička, na rukách davu proplouval s radostným výrazem ve tváři. Starou klasiku reprezentovaly v tom neuvěřitelně dlouhém reji (KREATOR hráli sto minut) pouze čtyři songy: „Extreme Aggression“ v základní části a „People Of The Lie“, „Pleasure To Kill“ a „Flag Of Hate“ v přídavcích. Co říct více? Oslava metalu pro rok 2014.

16.12.2014	Diskuse (22)	Stray janpibal@crazydiamond.cz