KRVAVÉ LETOPISY - Koncentráky: Impérium násilí (2.)

Už několik měsíců po vzniku koncentračních táborů bylo zřejmé, že tato extrémní vězeňská zařízení splnila svůj účel a pomohla nacistům doslova během pár týdnů zlikvidovat v Německu demokracii a právní stát. Protože ale vyznavači hákového kříže při utužování diktatury počítali s čím dál větším množstvím vězňů a protože dosavadní chaotické poměry v lágrech by do budoucna celý perzekuční systém oslabovaly, muselo dojít k jejich reformě a centralizaci. Plán k této změně vznikl v bavorském Dachau, pro vysvětlení se ale musíme vrátit trochu v čase…

Brutální svět Theodora Eickeho

Koncentrační tábor Dachau byl založen v březnu 1933 jako jeden z mnoha jiných prvotních lágrů. V červnu téhož roku se ale jeho velitelem stal Theodor Eicke – muž násilných mravů a kriminální minulosti, který se však v uniformě SS stal dokonalým manažerem teroru. Během svého zhruba ročního působení v Dachau stvořil zcela nové pojetí koncentračního tábora – ten se měl napříště stát systematickou vězeňskou zónou, v níž budou vězňové nejen drženi, ale i týráni a zabíjeni podle přesně daných regulí. Pochopitelně se pramálo hledělo na lidská práva nebo soucit s vězni, šlo především o to, sestavit lágr, který bude šlapat jako hodinky a zločiny v něm budou prováděny systematicky a efektivně.

V roce 1934 se Dachau stalo „vzorovým táborem“, podle něhož pak byly budovány další lágry. Navíc plnilo i funkci jakéhosi ideologického „cvičiště“, na kterém byli řadoví esesáci i budoucí velitelé drezůrováni v nenávisti vůči vězňům a v používání metod, nad kterými by se normálně uvažující člověk pozvracel. Tato nákaza surovosti a cynismu se pak z Dachau šířila i do jiných částí Německa, kde postupně přibývaly další velké koncentráky – severně od Berlína Sachsenhausen (1936), u starobylého Výmaru Buchenwald (1937) nebo v rovinách Meklenburska ženský tábor Ravensbrück (1938). Dva velké koncentrační tábory byly postaveny dokonce na dohled od československých hranic – pouhých pět kilometrů za západní čs. hranicí to byl lágr Flossenbürg (1938) a v severním Podkrkonoší Groß-Rosen (1941). Chapadla smrti se nezastavila ani po expanzi nacistů za hranice – krátce po anšlusu Rakouska byl poblíž Lince zřízen Mauthausen, v okupovaném Polsku Osvětim a Majdanek nebo v obsazené Francii Struthof. Všechny lágry byly řízeny z takzvaného Inspektorátu koncentračních táborů, kterému dlouhou dobu velel opět Theodor Eicke a byly rozděleny do tří kategorií, podle toho, jak v nich mělo být s vězni zacházeno. Rozdíly se ve finále stejně stíraly směrem k horšímu, přesto však byl třeba Mauthausen pověstný jako jeden z nejstrašnějších lágrů, ve kterém značná část vězňů nepřežila déle než několik týdnů.

Vzhled vyjmenovaných koncentračních táborů neměl již nic společného s jejich provizorními předchůdci z počátků nacistické moci. Nyní se jednalo o obrovské areály, které připomínaly spíše města. Základem většiny lágrů byly řady přízemních ubytovacích baráků, mezi nimiž probíhaly táborové ulice směřující k centrálnímu shromaždišti, takzvanému „apelplacu“. Tábor byl obehnán několika řadami ostnatého drátu nabitého elektřinou a strážními věžemi, do areálu se vstupovalo branou s pověstným heslem „Arbeit macht frei“ („Práce osvobozuje“). Okolo tohoto vězeňského prostoru, který byl označován jako „tábor ochranné vazby“, se rozkládala vnější zóna - tam bylo umístěno velitelství, vnitrotáborová služebna gestapa, hospodářské prostory a ubytovací baráky pro dozorce nebo rodinné domy důstojníků. U největších koncentráků navíc později vyrostly kasárenské zóny pro bojové Waffen-SS. Do celkového výčtu pak patří ještě tovární areály nebo kamenolomy, kde vězňové museli vykonávat otrockou práci, která je však rozhodně neosvobozovala, naopak byla prostředkem k jejich týrání a zabíjení.

Inferno na denním světle

Encyklopedický popis snad dokáže podat základní informaci o rozsahu koncentračního impéria, zdaleka však nevypovídá o hrůzné každodennosti, které byli vězňové vystaveni. Přibližme si ji tedy na příkladu tábora Buchenwald, v jehož systému bylo během osmi let zavražděno nebo utýráno přes 56 000 lidí!

Jak už bylo několikrát řečeno, základní pracovní pomůckou pro příslušníky SS v lágrech bylo násilí. Nové koncentráky byly sice lépe organizovány, na dozorčích i velitelských postech se ale dále soustředily pochybné existence agresivní povahy. Tito lidé pak určovali režim a atmosféru v táborech a střežili i své mírnější kolegy, aby dostatečně razantně postupovali proti vězňům. První ze dvou velitelů Buchenwaldu Karl Otto Koch byl člověk s mimořádně odpudivou povahou - zodpovědný za tisíce lidských životů a defraudant takových rozměrů, že ho v dubnu 1945 sami nacisté popravili. Jeho manželka Ilse pak byla ještě horší, dokonalé ztělesnění zvrácenosti – v Buchenwaldu si prý vybírala vězně s tetováním, které poté nechávala zavraždit a z jejich kůže vyrábět suvenýry. Jindy údajně jezdila polooděná po táboře na koni a pokud se na ni některý z vězňů podíval, nechala ho surově zmlátit.

Tato proslulá tyranka, které se přezdívalo „Buchenwaldská čarodějnice“, je symbolem toho nejhoršího, co se v lágrech dělo, mnoho Kochových podřízených ale nebylo o nic lepších. Proslulým sadistou byl například Martin Sommer, velitel zostřeného vězení uvnitř lágru, kde se umíralo už po několika dnech. K drakonickým trestům ale docházelo i jinde – v dějinách koncentračních táborů je zcela běžné bití „provinilců“ před očima ostatních vězňů, z tak malicherných důvodů, jako bylo například nesejmutí čapky v přítomnosti esesáka. Nejeden zbitý vězeň pak zemřel na těžké záněty nebo skončil v invaliditě.

V galerii „buchenwaldských bestií“ bychom mohli listovat dlouho, nyní však zmiňme už jen jednoho – táborového lékaře Waldemara Hovena, který na vězních vykonával pokusy a staral se o všechno jiné než o lékařskou péči. Například o svou dizertační práce, kterou za něj byli donuceni napsat dva vězňové a jiní ji zaplatili životem. Podobných existencí jako Hoven fungovalo v impériu nacistických lágrů bohužel značné množství a pokusy na lidech patří mezi nejčernější kapitoly Třetí říše.

Život na hraně smrti

Nebezpečí ale na vězně číhalo doslova na každém kroku. Například zdravotní a hygienické podmínky byly v koncentračních táborech doslova otřesné. Ranní hygiena byla povolena jen několik minut, za neustálého řvaní kápů a v naprostém chaosu. Místo civilizovaných toalet byly v některých lágrech jenom provizorní latríny, na které se navíc smělo chodit pouze ve dne – noční opuštění ubytovacího bloku by znamenalo zastřelení. Pro nouzové vykonání potřeby tak sloužily jen kýble, které často přetékaly a v ubikacích panoval odporný zápach. Stejně špatné to v lágrech bylo se stravou – tu vězňové dostávali v kriticky nedostatečném množství a navíc nejhorší kvality. A do třetice uveďme lékařskou péči. Zbití, podvyživení a nemocní vězňové byli přesunováni do táborových ošetřoven, které nedisponovaly téměř žádnými léky a mnohdy ani čistým povlečením, takže v koncentráčnické realitě byly spíše čekárnami na smrt, kterým bylo radno se vyhnout. Lékaři z řad vězňů se svým druhům snažili alespoň trochu pomoci, esesáčtí lékaři však mezi nemocnými naopak vybírali vězně neschopné práce a ty jako „nepotřebné“ jednoduše zabíjeli.

V bezuzdném teroru příslušníkům SS bohužel napomáhali i někteří vězňové. Mimo politických vězňů, obětí rasové perzekuce, homosexuálů nebo odpůrců války byli totiž v koncentračních táborech vězněni také skuteční zločinci – vrazi, podvodníci nebo násilníci – kteří se vzhledem ke své kriminální povaze v lágrech takříkajíc „realizovali“ a esesmani je často vybírali do táborové samosprávy. Naštěstí šlo většinou o primitivní existence, které nebyly schopny svěřené úkoly zvládnout a tak velení táborů muselo některé funkce chtě nechtě svěřovat vězňům politickým. Vězeňská samospráva se vlastně starala o chod tábora – organizaci práce, distribuci stravy, život v ubikacích či ošetřování nemocných. Pokud tedy jednotlivé funkce měli v rukou vězňové charakterní, dokázala jejich pospolitost alespoň částečně zmírňovat podmínky v táboře – tu a tam ochránit těžce nemocné před pracovní směnou, ukrýt vězně, kterým hrozila smrt, nebo zajistit léky nutné pro přežití. Vše samozřejmě za přísného utajení a s obrovským rizikem drakonických trestů od příslušníků SS.

Bezedná propast smrti

Strašné podmínky v táborech, které jsme si dnes popisovali, připisovaly na účet smrti obrovská čísla. Do konce války zemřelo například v Dachau a jeho vedlejších táborech přes 30 000 lidí, v Groß-Rosenu 40 000 a v mauthausenském systému dokonce více než 100 000. Kromě „běžných vězňů“ v lágrech umíraly i oběti cílených vražedných akcí, například tisíce sovětských zajatců zavlečených do Německa po útoku na SSSR. Mrtvá těla všech pak mizela v pecích táborových krematorií, která jsou dodnes jedním z nejtemnějších symbolů nacistického teroru. A to nejhorší ještě mělo přijít!

23.04.2020	Diskuse (19)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz