KRVAVÉ LETOPISY - Koncentráky: Vyhlazení (3.)

Když si člověk prochází dějiny koncentračních táborů, jak se vyvíjely až do začátku druhé světové války, říká si, že možná právě dočetl jednu z nejkrutějších kapitol v dějinách civilizace. S výbuchem války ale v nacistickém Německu odstartovalo něco ještě horšího – genocida, která si dala za cíl zavraždit desítky milionů lidí a ze světa úplně vymazat celé národy. Vyznavači hákového kříže svůj plán nestihli dokončit, bohužel ale na jeho realizaci měli několik dlouhých let.

Krvavá varování

O genocidě samozřejmě nemůžeme hovořit až se začátkem druhé světové války. Iracionální nenávist byla jedním ze základních postojů nacistů a proti nepřátelům je hnala už od počátku jejich hnutí. Vše samozřejmě eskalovalo především po převzetí moci v lednu 1933 a čím dál více jednotlivců nebo celých skupin lidí se dostávalo na pomyslný seznam smrti a za dráty koncentračních táborů. Zejména vůči Židům se nacisté chovali s mimořádnou agresivitou a stát ovládaný hákovým křížem se postupně měnil na dobře fungující mašinérii teroru. Již v roce 1933 nacisté zorganizovali bojkot židovských podniků a řada Židů byla jen kvůli svému původu uvězněna nebo zavražděna v lágrech. O dva roky později byl antisemitismus zoficiálněn v takzvaných Norimberských zákonech, v roce 1938 pak nacističtí předáci, paramilitární složky a pouliční lůza zorganizovali jeden z nejhorších protižidovských pogromů v dějinách – takzvanou Křišťálovou noc. V odlesku hořících synagog a krve zabíjených lidí se tehdy zdálo, že se právě otevřely brány pekla, málokdo si ale dovedl představit, že to všechno je jen úvod k něčemu mnohem horšímu!

Plán ke spáchání zločinu

Když v září 1939 začala válka, pominul u nacistů důvod držet se jakkoli zpátky a začali realizovat svůj dlouhodobý cíl – převzetí a kolonizaci východní Evropy. Takzvaný Generální plán Východ počítal s osídlením dobytých území „germánskou rasou“, přičemž původní obyvatelstvo mělo být zotročeno, deportováno nebo povražděno. Tato nesmyslná vize měla postihnout zhruba 50 milionů lidí – v první řadě Poláky a obyvatele Sovětského svazu, zkáza by ale zasáhla i další národy včetně Čechů. Soudobý pozorovatel by mohl namítnout, že něco tak absurdního se nikdy nemůže zrealizovat, první válečné roky ale hrály nacistickým fanatikům mimořádně do karet. Německu se v útočné válce dařilo a již na podzim 1939 mohly dobytým Polskem postupovat speciální jednotky SS a německé policie, které systematicky vyvražďovaly polské vlastence a inteligenci. Tímto způsobem nacisté plánovali zdecimovat polský národ, aby se v budoucnu nebyl schopen postavit na odpor. Jen za podzim 1939 mají takto nacisté na svědomí kolem 60 000 Poláků.

Podobná situace, jen v ještě masovějším měřítku, nastala po přepadu Sovětského svazu v červnu 1941. Fanatičtí SS-mani a policisté organizovaní v takzvaných Einsatzgruppen masivně vraždili sovětské vojáky i civilisty, přičemž obyvatele židovského původu zabíjeli zcela systematicky. Ze stovek hromadných poprav a masakrů jmenujme ten nejznámější – v rokli Babi Jar na okraji ukrajinského Kyjeva bylo v září 1941 během několika dnů zavražděno přes 30 000 Židů. Dohromady jich během operace Barbarossa zemřelo kolem jednoho miliónu.

Na východní frontě se tak definitivně potvrdil krutý fakt, že nacisté směřují k úplnému vyhlazení Židů. K realizaci obludného plánu se však musely propojit stranické a státní složky – 20. ledna 1942 se proto v berlínské čtvrti Wannsee sešlo patnáct vysokých důstojníků a úředníků, aby koordinovali postup genocidy. Zcela chladnokrevně se tehdy jednalo o nejefektivnějším způsobu, jak zavraždit miliony nevinných lidí, to vše pod vedením dvou nechvalně proslulých důstojníků SS – Reinharda Heydricha a Adolfa Eichmanna. A už v té době se šílené vize nacistů začaly naplňovat...

Vyhlazení

... například v prvním vyhlazovacím táboře Kulmhof (Chelmno), kde byli cíleně likvidováni lidé z oblastí dnešního západního a středního Polska. Oběti byly přiváženy k tamějšímu zámečku, který byl prezentován jako tranzitní středisko. Vězňové zde byli nahnáni na korby nákladních automobilů, které ale fungovaly jako primitivní plynové komory – do přepravního prostoru byly vyfukovány jedovaté zplodiny z motorů, které udusily transportované oběti. Náklaďáky mrtvé odvážely do blízkého lesa, kde byly jejich ostatky uloženy do masových hrobů nebo spáleny v krematoriích. Od prosince 1941 do března 1943 bylo takhle v Chelmnu povražděno minimálně 150 000 lidí, mezi nimi zřejmě i děti odvlečené z Lidic a Ležáků. A to byl tenhle příšerný lágr pouze první v řadě!

Zabíjení oxidem uhelnatým ale započalo už o dva roky dříve. Již krátce po začátku války totiž byli z německých zdravotnických ústavů systematicky vybíráni lidé s postižením nebo psychickou chorobou .... a vražděni! K tomuto účelu bylo zřízeno šest specializovaných zařízení – vyhlazovacích středisek Sonnenstein, Brandenburg, Hartheim, Grafeneck, Hadamar a Bernburg. V roce 1941 sice byla tato strašlivá kampaň – vedená pod označením T4 – vzhledem k odporu veřejnosti oficiálně zastavena, vyžádala si ale více než 70 000 obětí. A zabíjení bezbranných lidí, označované cynicky jako „euthanasie“, mělo ještě jeden ničivý efekt – dalo základy systému, který měl být zanedlouho použit v daleko větším rozsahu!

Tři kruhy pekla

Na jaře 1942 byla totiž spuštěna Akce Reinhard – systematické vyvraždění židovských obyvatel tzv. Generálního gouvernementu (okupovaného Polska). Do čela této nelidské akce byl postaven Odilo Globocnik, rakouský nacista, který byl už dříve odsouzen za vraždu a po anšlusu Rakouska se stal stranickým vůdcem ve Vídni, jeho kriminálnické způsoby jej ale zavedly na scestí i v totalitním státu. Vůdce SS Heinrich Himmler mu poté nabídl druhou šanci, řídit hromadné zabíjení, ve kterém se Globocnik osvědčil. Pod jeho velením byly v roce 1942 vybudovány tři lágry stojící mimo strukturu běžných koncentračních táborů. Šlo o zvláštní areály, které sloužily výhradně k rychlému a výkonnému vyhlazování. Tyto tři tábory – Belzec, Sobibor a Treblinka – se brzy měly stát doslova synonymem hrůzy a místem, kde bylo v omezeném časovém úseku násilně usmrceno patrně nejvíce lidí v historii: v táboře Belzec nejméně 450 000, v Sobiboru zhruba 250 000 a v Treblince dokonce mezi 700 000 a 900 000 během zhruba jednoho roku. Důstojnický sbor v těchto táborech tvořili příslušníci SS, kteří byli k hromadné likvidaci „vyškoleni“ už dříve při zabíjení postižených.

Jak tábory smrti fungovaly si uveďme na příkladu Treblinky. Jednalo se o překvapivě malý areál – lidé v něm totiž neměli být vězněni, nýbrž co nejrychleji popraveni. Celý systém byl přizpůsoben efektivnímu vraždění – budoucí oběti, které byly do Treblinky přivezeny v železničních transportech, byly do poslední chvíle obelhávány, že jsou pouze v tranzitním táboře, kde mají být připraveni na nucenou práci. Zdánlivý dojem mělo podpořit například falešné nádraží s jízdními řády, vysázená zeleň nebo větve stromů vpletené do drátů, aby maskovaly skutečné dění v táboře. I samotné plynové komory byly navenek prezentovány jako civilní budovy a oběti do nich byly hnány pod záminkou, že se jdou umýt před další cestou. Ihned po vstupu do nich a uzavření dveří byli ale vězňové zavražděni oxidem uhelnatým a jejich těla vzápětí pohřbena nebo zpopelněna. Takto byl tábor Treblinka schopen za jediný den zlikvidovat několik tisíc lidí.

Nekonečný proud smrti

Všichni v Treblince nebyli zavražděni okamžitě. Tábor měl stálou skupinu vězňů, kteří museli třídit šatstvo, šperky nebo peníze, které se pak odesílaly do Německa – vše pod dozorem a za sadistických útoků esesmanů nebo ukrajinských dozorců. Nejstrašnější prací byla ta ve vyhlazovacím sektoru – vězňové tam byli nuceni vynášet mrtvá těla, čistit plynové komory, spalovat zemřelé nebo dokonce exhumovat rozkládající se ostatky. Tito vězňové procházeli doslova Dantovým peklem a některým se dokonce stalo, že mezi mrtvými nalezli své blízké!

I v takhle šílených podmínkách se ale u vězňů neztratila vůle k odporu a v srpnu 1943 uskutečnili vzpouru. Jako svědkové strašlivých zločinů by ani oni neměli šanci přežít a jedinou možností tak byl hromadný útěk. V Treblince se zdařil a očití svědkové po válce mohli vyprávět o tom, čemu se osvobozený svět zprvu zdráhal vůbec uvěřit. Přesto se vše skutečně stalo – akce Reinhard skončila v průběhu roku 1943 vyvražděním nejméně 1,7 milionu lidí, přičemž krvavé finále se odehrálo na začátku listopadu v koncentračním táboře Majdanek u Lublinu a v okolí, kde byly během cynicky pojmenované akce Erntefest (Dožínky) zlikvidovány další tisíce lidských bytostí.

16.05.2020	Diskuse (36)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz