KVELERTAK - Endling

70%

Norské KVELERTAK mám v merku už od první bezejmenné desky z roku 2010. Podle toho co kapela nabízí i po citlivé obměně na postu zpěváka, to spíše vypadá, že se jim budu věnovat i nadále. Tudíž i pátou řadovku „Endling“ vnímám jako velmi slušnou a koupím si jí. Předně, na jejich hudbě je jasně rozpoznatelný vývoj. V jejich skladbách postupně ubývalo extrémně rychlých temp i onen lehce blackmetalový nádech, který provázel jejich první dvě řadovky. Tento příklon k civilnosti mne nikterak nevadí, on totiž neandrtálský válečník Erlend Hjelvik byl sice charismatičtějším a na pódiu výraznějším frontmanem než současný Ivar Nikolaisen, ale po stránce hlasové prezentace je aktuální zpěvák minimálně stejně dobrý, naopak více zapadá do zvuku kapely a působí sounáležitěji. KVELERTAK se s ním snaží vyznívat více komplexně a spjatěji s rockovější podstatou, což se jim i díky Ivarově všestrannosti daří.

Novinka je zas o něco přístupnější a staví především na samotných písních, chytlavých, dobře zaranžovaných, kloubících v sobě čím dál větší vyspělost muzikantů s trochou té garážové špíny, která k nim vždy patřila. Vlastně už minulá a o něco energičtější a divočejší deska „Splid“ velmi překvapila právě tím, s jakou lehkostí došlo u KVELERTAK k transformaci v komplexnější band. Norové v současnosti působí vlastně nejvíc jako mocné garáž-punkrockové těleso. Protože však ve své lyrice využívají výhradně mateřštiny a její germánská znělost na vás někdy může (spíše je to patrné v oněch klidnějších momentech - např. zpěvná titulní věc „Endling“) působit dojmem, jakoby jste poslouchali lokální punkovou formaci kupříkladu odněkud z německého Erfurtu, má poslech alba jediný háček, a sice ten, jak dalece u současné čitelnější formy písní lpíte na anglicky zpívaných textech a jak těžce v lyrice přivykáte jiným jazykům.

Ona Norština je z mého pohledu asi jediný zaznamenáníhodný neduh současné „měkčí“ a konformější tvorby této kapely. Na druhou stranu je řada skladeb opravdu velmi dobrá a ctí vývoj, historii i laťku kvality, ze které KVELERTAK nikdy neslevili. Na albu se nachází pouze jediná nemožně kolovratová věc odhalující onen germánsky rozjařený kýč – strašlivá pouťovka „Skoggangr“, která vážně představuje něco, s čím se opravdu nechci potkávat a jít tomu naproti. Od majestátního sedmiminutového rozjezdu „Krøterveg Te Helvete“ až po závěrečnou vesmírnou avenjů „Morild“, kde se Nikolaisen dokonce v závěru blýskne takřka waltariovskými melody nápěvy, jede nahrávka bez výhrad v duchu slušného mixu heavy metalu, punk rocku, stadiónové heroizace i garážové zemitosti.

KVELERTAK se znamenitě daří ve skladbách propojovat rozličné prvky příslušící spíše folkové scéně, ať už jde o zvuky nástroje typu banjo v jinak frackovsky vystřižené dusárně „Døgeniktens Kvad“, nebo country akustiku v rámci „Svart September“. Příznivec rock´n ´rollu naopak najde i mocné punkové jízdy, které jej dostanou bez větších obtíží do varu - především přímočará punková věc plná pouliční špíny „Fedrekult“, britským heavy metalem osmdesátých let čpící „Likvoke“ se skvělou kytarovou vystýlkou a znamenitým sólem, a v neposlední řadě také nabušená „Motsols“, nacházející se někde mezi oběma cestami. KVELERTAK jsou zas o kus úhledněji se vyjadřující grupou, dávno už nereprezentují nějaký metalový extrém, každopádně spíše posílili skladatelskou stránku a díky tomu jsou schopní oslovit širší fanouškovskou základnu. Z mého pohledu však laťku nastavenou vlastní minulostí nepodlézají. 

11.09.2023	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz