LABŸRINTH - In The Vanishing Echoes Of Goodbye

80%

Po delší době jsem dostal tip na jedny ze zástupců evropského power/speedu. Tedy ne že bych o nich nikdy neslyšel, album „Return to Heaven Denied“ jsem kdysi dávno sjížděl celkem často. Jenže pak se jaksi změnily preference a podobně orientovaná hudba mi už moc neříkala. Samozřejmě existovalo pár výjimek, dotyční mezi ně však nepatřili. Stáli kdesi na periférii mého vnímání. Dál než k povědomí o tom, že stále vydávají povětšinou kladně přijímaná alba, se jejich tvorba nepropracovala. Zpětně možná trochu škoda. A o kom že vlastně píšu? O italských vytrvalcích LABŸRINTH. Pojďme si je tady trochu představit a při tom se můžeme podívat na zoubek i jejich novému albu.

Třicet let své existence oslavili právě loni. Jádro kapely, kytaristy Carla Magnaniho aka Olafa Thörsena a Andreu Cantarelliho, v roce 1998 doplnil vynikající zpěvák Roberto Tiranti. Návrat k úrovni výše zmíněné, mimochodem stále velmi dobře znějící, nahrávky nebyl jednoduchý. Provázely jej personální a nějaký čas i stylové peripetie. Mnohé předznamenalo již album „Return to Heaven Denied Pt. II - A Midnight Autumns Dream", jehož název je, myslím, výmluvný. Skutečně plodné a kvalitativně vyrovnané období však začalo až po nástupu k Frontiers Records, a tudíž i s jedním z jejich dvorních producentů, Simonem Mularonim. Pozitivně se projevilo rovněž angažmá Giacomo Biaginiho aka Olega Smirnoffa z ELDRITCH, jakož i ustálení rytmické sekce ve složení Nik Mazzucconi (EDGE OF FOREVER) – baskytara, a Matt Peruzzi – bicí. Dá se říci, že pokrevní spojenectví s VISION DIVINE, uzavřené návratem Olafa a příchodem Olega, jenž si s dotyčnými taktéž zahrál, bylo v roce 2022 zpečetěno výpomocí Matta, realizovanou pro změnu v opačném gardu. Tak doufám, že je každému vše jasné.:-) Prostě Itálie.:-)

Ještě, než budu psát přímo o novince „In the Vanishing Echoes of Goodbye“, považuji za férové upozornit na to, že LABŸRINTH bývají řazeni či koketují s progresivní scénou, záleží na úhlu pohledu. K úkrokům směrem k progresu došlo hlavně v éře bez Olafa, a byť deskám z onoho období nelze upřít jisté kouzlo a standardně vysokou hráčskou kvalitu, doceněny nebyly. Nahrání „Return…“ číslo dvě tedy znamenalo především návrat k tomu, co bylo ze strany fanoušků akceptováno a žádáno nejvíce. Progresivní choutky však kapelu neopustily. Projevují se však už jen v jistých momentech, nikoliv v celku, neboť se dostaly plně pod znalou a zkušenou producentskou kontrolu. V rámci nynějšího „tvrdo-sladkého“ výrazu znamenají každopádně obohacení. Současně se prostřednictvím nich „upouští pára“. Kvalitní power/speed totiž mohou hrát jen špičkoví hráči. Jenže pro ně samé jsou jeho nesmlouvavá pravidla svazující. Jasně, můžete přiložit pod kotel, jako třeba DRAGONFORCE, pak ovšem narážíte jen na další limity, a hudba se tak stává spíše gymnastikou či rovnou cirkusem.

Domnívám se, že za uvedené vyladění stylu mohou fanoušci poděkovat jednak pragmatismu všech zúčastněných, jednak velmi citlivé a řemeslně precizní práci Mularoniho, díky jehož umu výrazně posílili nejen LABŸRINTH, ale v podstatě celá italská melodická scéna. Jinak řečeno, nová deska přináší očekávané. Přesto zde progres často vystrkuje růžky. Ve vybroušeném zvukovém balení modernějšího rázu a rozumně dávkovaný by však nemusel vadit ani skalním. Zároveň se naplňují tužby hráčů samotných, kteří evidentně chtějí předvést něco víc než jen opulentní speedové kvapíky. Mularoni si prostě musel poradit s kdečím a ani tentokrát nezklamal. Nejdůležitější ovšem je, že měl co produkovat.

Marná sláva, v dané metalové odnoži jsou základem klenuté melodie. Rob jich dostal k dispozici přehršel. Většina z nich sice pocitově nikoho nesmete, ale určitě zaujme, a pokud ne, zaujme jejich provedení, protože podobně dobrých zpěváků zas tolik není. Rob navíc vládne solidní angličtinou, která bývá u italských skupin problematická. Do zpěvu dává absolutně vše. Permanentně baladizuje. Jasný faktický lídr. Ostatní se mu chytře podřizují. Do jisté míry i Mularoni, který mohl některé vokální kreace přeci jen osekat, i když po více posleších už si nejsem moc jistý. Rob je prostě trademark. Prostor pod vokály zaplňují nástroje vydatně, ale na rozumné bázi. Robovi spoluhráči ví, že se dočkají, že přijde jejich chvíle. Čistě instrumentální plochy se ze skladeb nicméně nevymykají natolik, jak bývá typické pro party typu DREAM THEATER. Model „zpěvák dozpívá a nastává peklo“ se na „In the Vanishing…“ uplatňuje jen v omezené míře, přednost dostává píseň. Zmíněný progres je zapotřebí vnímat hlavně z pozice toho, co se od LABŸRINTH očekává. Jestliže čistý power/speed, může mít takový progres podobu inklinující až někam k melodickému hard rocku, či naopak zahrnovat ostré, téměř thrashově znějící riffy.

Nevšední práci předvádí Oleg, jehož hra byla v mixu ve prospěch ostrých kytar nepatrně potlačena. Ono nepatrně znamená, že klávesy stále hrají velmi výraznou roli v budování atmosféry i podpoře Roba, na druhou stranu zní autonomně, k pouhým podkresům sklouzávají jen v nezbytné míře a dokáží sekundovat i sólově. Co třeba lahůdkový klavírní part v závěrečné protiválečné jízdě „Inhuman Race“… Olaf a Andrea jsou kytaroví virtuosové s dostatečně variabilním projevem. Nebojí se tvrdších riffů. Nestrhávají pozornost za každou cenu. Jejich nástupy jsem si zamiloval. Všichni tvůrci melodického základu se pak mohou opřít o skvostnou rytmickou sekci. Hrát power/speed metal na takové úrovni není legrace ani pro „ty vzadu“. Leccos by o tom mohl vyprávět i technicky velmi zdatný bubeník John Macaluso, který v LABŸRINTH vypomáhal v letech 2016-2019. Jeho nástupce Matt Peruzzi je prototypem technicky vybaveného metalového bijce, Mularoni jeho hru navíc ukázkově nasvítil. Podobně lze psát též o umění Nika Mazzucconiho. Svou baskytarou, v pár okamžicích i tou bezpražcovou, se stará, aby přívlastek progresivní ke jménu kapely zas o něco více přiléhal. Celek je po technické stránce opravdu neuvěřitelně našláplý.

Ze všech uvedených důvodů tudíž „In the Vanishing Echoes of Goodbye“ představuje momentální žánrovou špičku. Tak se ukažte, „melo-speeďáci“, tohle snad ještě zvládnete!:-) Čiročirý metal v jedné ze svých vrcholných, byť melodických:-), podob.

05.02.2025	Diskuse (1)	Pekárek hackl@volny.cz