LACUNA COIL - Broken Crown Halo

70%

Za sedmnáct let své existence nahráli Italové LACUNA COIL svou nejlepší desku až nyní. Při faktu, že tahle letitá gothic metalová kapela, i přes své nemalé úspěchy v Evropě, ale rovněž zejména za Atlantikem, nikdy neplatila za bůhvíjak objevnou záležitost, se vlastně nic zas až tak mimořádného nekoná. Mediálně to měli Taliáni vždycky podchycené sympaticky vyhlížející zpěvačkou Cristinou Scabbia, kterou zde stále na vokální duet doplňuje Andrea Ferro. Pouhým střídáním obou vokalistů, za přispění skoro až nu-metalově dunících kytar, navíc obohacovaných využitím kláves, vlastně dostáváme hlavní vzorec celé tvorby LACUNA COIL. Letos však z jejich nahrávky slyším trochu víc než dříve obvyklý a dosti klišovitě učesaný euro-metal pro všechny a sice náznaky vzrušení. Snad je to větší přímočarostí skladeb, kdy se podařilo odstranit někdy zcela nadbytečné symfo party, které měly v minulosti za úkol pouze zacelit vatovitý dojem ze skladeb, snad definitivní sázkou na chytlavé hity, každopádně obdobná nenáročnost kapele sluší mnohem víc než alibisticky polovičatá hra na umění, kterou praktikovali v době svých prvních alb. Novinka „Broken Crown Halo“ ještě ke všemu není jen více chytlavou věcí než nahrávky předešlé, ale zcela určitě působí i moderněji a vlastně (kromě svého závěru) i tak nějak tvrdším dojmem.

Už od první položky „Nothing Stands In Our Way“ je mi jasné, že se zde zamakalo zejména na pevnosti a modernějším vyznění, a taky na celkovém groovu základů nových skladeb, nemluvě pak o hitových ambicích, které tyto svěženky jednoznačně mají. Tedy alespoň první polovina „Broken Crown Halo“ vrhá jednou chytlavou hymnou za druhou. Vše bezproblémově graduje jako by si snad LACUNA COIL někdy tykali s nápaditostí, a tak posluchačovo srdce může zaplesat jako nálada nenažraných spotřebitelů těsně po zavážce supermarketu čerstvým zbožím.

Kapela tedy dnes sází zejména na hitové singly. Tuto roli plní jak hodně na Ameriku orientovaná „Zombies“, tak pohupující se „Die And Rise“, která staví na naprosto fenomenální refrénové gradaci. Jedná se dost pravděpodobně o nejvýraznější song od současných LACUNA COIL, který obohacuje jak fieldyovsky napumpovaný rytmus, tak skvělá práce obou vokalistů. Andrea Ferro se ještě zaskví v „I Forgive (But I Won´t Forget Your Name)“, nebo i v „I Burn In You“, tedy ve skladbách, které se pro změnu inspirují u britských PARADISE LOST (že by nedávné společné evropské turné obou kapel zanechalo nějaké stopy?), konkrétně pak někdy v období jejich podařené fošny „Symbol Of Life“. Zkrátka chytlavost, strojové riffy a zvuk dochucovaný odérem temnoty. Nic pro přehnaně náročné, ale s tím se zde ani nepočítalo. Za mne se kapele podařilo nahrát solidní groovy materiál se stále se zlepšujícím hlasem Cristiny. Jen je škoda, že se od nějaké sedmé skladby všechno vrací k vatovité taktice předchozích, méně zajímavých, a také méně hitově frišných, nahrávek. 

07.04.2014	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz