LACUNA COIL - Sleepless Empire

60%

Raz, dva, tři. Několik sekund temného intra vzbuzujícího očekávání a pak to zabuší naplno a Andrea Ferro spustí svůj growl, který je po chvíli vystřídán krásným andělským hlasem Cristiny Scabbia. Takhle nějak vypadá začátek písně „The Siege“ uvozující poslední desku LACUNY COIL „Sleeples Empire“. Úplně stejně bych ale mohl popisovat většinu dalších skladeb téhle italské gothic-melodeath-metalové pětice. Ve stylu „The Beauty and the Beast“ většinou začíná Andrea, který dodává tu drsnou (a upřímně v mnoha případech i zaměnitelnou část) vokálů a pak se zjevuje Cristina, která přináší melodii, na jejíž kvalitě a výraznosti pak stojí celková kvalita celé písně.

Nechci být nespravedlivý, ale přestože jsou Italové slušní skladatelé i hudebníci, tak je to právě Cristina, se kterou to stojí a padá a která z docela dobré kapely dělá něco, co stojí za pozornost. Doporučuju se na ně jít podívat živě, protože to je opravdu něco a Cristina je dle mého názoru koncertně jednou z nejlepších rockových zpěvaček/zpěváků současnosti. V mužích vládne stará garda Rob Halford, Bruce Dickinson a Hansi Kürsch za doprovodu pár kusů střední generace Rippera Owense a Devina Townsenda. U něžného pohlaví tomu královnují juniornější Floor Jansen, Simmone Simmons, Sharon den Adel a právě Cristina. Nebavím se teď samozřejmě o chrchlání, growlu a nějakých skřecích, mluvím o tom, čemu se běžně mezi lidmi říká zpěv. O Robertu Plantovi se kdysi říkalo, že když vypadne zvuk, tak dokáže i bez něj přeřvat celý sál, a kdo byl někdy na LACUNĚ COIL, tak ví, že přesně toho je schopná i Cristina. A navíc ladně, v několika oktávách. Italka působí vždy přirozeně, zpívá jako kdyby dýchala, není tam cítit nějaká křeč nebo udýchanost na hranici schopností. Cristina pokaždé protíná cílovou pásku v plné síle, bez potu a ostatní nechává daleko za sebou.

Jak se Italům závod povedl tentokrát? Pokud bych si měl pomoct anglicismem, tak jsou podle mě výsledky „mixed“, tedy tak nějak napůl. Na minulé desce „Black Anima“ (2019) se zatím Laguny vydaly nejdál od goth rocku směrem k tvrdšímu metalu a šlo jim to. Přestože předchozí deska neobsahuje ty největší hity, tak je z mého pohledu zatím nejvyrovnanější a asi i nejlepší. Na novince Italové zařazují mírnou zpátečku směrem k trochu měkčímu zvuku, což je buď vědomý odskok, nebo přirozená cesta poté, co se v roce 2022 u příležitosti dvacetiletého výročí vrátili ke svému asi nejúspěšnějšímu (a relativně měkkému) albu „Comalies“ a znovu ho natočili.

Vedle cesty zpět do o trochu (ale ne zas o moc) měkčích vod značí pro mě nové album i návrat ke „Comalies“ ve smyslu kvality. Obě desky spojuje to, že mají docela dost docela dobrých písní, ale žádnou pořádnou pecku, která na posledních deskách nikdy nechyběla. Na Animě to byly třeba „Layers of Time“ nebo „Apocalypse“, o další fošnu nazpátek „Delirium“ a hlavně „Blood, Tears, Dust“, dříve samozřejmě „Trip the Darkness“ a „Our Truth“. Kapela má talent složit písně, které člověk automaticky začne přehrávat znovu, ještě než po prvním poslechu skončí. Nic takového ale zatím na nové desce neslyším. Nejblíž k tomu má zatím nesinglová „In Nomine Patris“ a pak jsou tu minimálně další dvě dost dobré singlovky „Oxygen“ a „Gravity“ v závěsu s „I Wish You Were Dead“, která si mě relativně získala proti mé vůli i přes pitomý název. Pak ještě „Sleep Paralysis“ a zbytek jsou právě takové ty docela dobré písně… neurazí, nenadchnou a přehrávačem protečou příjemně, ale bez větší touhy se k nim navrátit. Třeba ale budou fungovat dobře naživo. Letos se můžeme přesvědčit dvakrát. LACUNA COIL budou jednak vystupovat na Metalfestu, jednak se pak během standardního turné staví na podzim ve Zlíně.

26.02.2025	Diskuse (0)	Gazďa