L.A.GUNS - Black Diamonds
Po opětovném znovushledání kytaristy Traciiho Gunse a zpěváka Phila Lewise se kultovní sebranka ze Západního Hollywoodu tváří posledních šest let vlastně velmi stabilizovaně. Realizuje vždy ob jeden rok solidní desku a celkově působí, že přes všechny konflikty a kontroverze minulosti již s ničím extra nezápolí. Nebýt tedy těch druhých L.A.GUNS, fungujících pod vedením jejich někdejšího spoluhráče z nejslavnější sestavy - bubeníka Stevea Rileyho - už zhruba čtyři roky. Obě bandy tedy už nějaký ten rok působí vedle sebe, fungují pod shodným názvem a svět se točí dál. Říkáte si, že je to zvláštní? Osobně spíš nechápu myšlenkové pochody právě Rileyho, který navíc do sestavy nahrávající v roce 1988 debutovou desku L.A.GUNS naskočil v rámci kvintetu až jako poslední. On se zkrátka odmítá názvu L.A.GUNS vzdát, jakoby mu snad zaručoval nějaký výraznější profit a pozornost veřejnosti, než kdyby začal pod zcela novým jménem z čistého stolu. Divím se mu, protože dělá, jakoby snad šlo o název METALLICA. To by pravděpodobně následoval soud století. Ale i tak za ty pravé L.A.GUNS budu vždy považovat ty s Traciiho kytarou, neboť ten svůj band založil již v roce 1982 a právě teď s ním realizuje další řadovku nazvanou „Black Diamonds“. Pojďme se na ní podívat.
Aktuální deska se mě jeví jako materiál uchopený tím
nejtradičnějším možným způsobem, neboť jsou zde zprůměrované všechny
vlivy, které sound Pušek z Los Angeles kdy charakterizovaly. Jde o
spojení pouličního a špinavého rock´n rollu s kořeny v punku (po vzoru
THE DAMNED či HANOI ROCKS), s více rozevlátou a lehce bluesem ovlivněnou rockovou polohou, kde můžeme za předobrazy Kaliforňanů považovat především
velikány hard rocku sedmdesátých let jako LED ZEPPELIN nebo AEROSMITH.
Ať už tedy přicházejí vlivy z prostředí rozmáchlejšího hard rocku, nebo
se střetáváme s důraznějším syrovým výrazem ulice, kombinací obou vzniká
výsledný projev L.A.GUNS.
Sbírka se mě ve výsledku jeví jako méně nápadná než několik předchozích, protože těch opravdu výrazných fláků zde až tolik není. K úplně nejzajímavějším položkám letos řadím epickou polobaladu „Diamonds“, která výtečně graduje a přináší přesně ono žádané rozmáchlé koření, jaké se v dávných dobách nacházelo u obdobných songů L.A.GUNS. Strhující píseň s potřebnou dávkou vášně. Jen je škoda, že se diamantům příliš zdejších skladeb nevyrovná.
Netřeba však věšet hlavu, máme zde i solidní písně trochu jiného typu. Zatímco ostrým
pouličním punkem smrdí vyřvávačky jako úvodní „You Betray“ nebo na
tvrdých riffech postavená úsečnost „Shattered Glass“, o dost vyklidněněji působí
„Gonna Loose“, flák silně inklinující k bluesové tradici, který krom
kytarové akustiky a rhytm n´bluesového žonglování, vzdáleně vycházejícího z odkazu LED ZEPPELIN, nabídne i
part foukací harmoniky. Možná i členové GRETA VAN FLEET by se zde mohli
hodně co přiučit. Ještě dál na území blues rocku než „Gonna Loose“ však
zachází značně zkouřená „Shame“, kde Phil Lewis vyznívá takřka jako
Steven Tyler a to myslím pouze v pozitivním slova smyslu.
Hodně se povedla píseň „Babylon“, která čerpá ze staré rockové školy charakterizované jak ranou sedmdesátkovou tvorbou ALICE COOPERA, tak machistickou pouliční energií jdoucí skrz důrazný kytarový riffing, zde navíc nápadně připomínající part z letité skladby „Wildflower“ od THE CULT. Song „Crying“ naopak vlastní příchuť psychedelie a květinové blaženosti pozdních šedesátek a rovněž má své kouzlo. Ať už leckomu jeho ústřední kytarový riff připomene CREAM či JIMIHO HENDRIXE. Novinka L.A.GUNS je zkrátka typickým rockovým konglomerátem ingrediencí, které zvuk kultovní kapely z Kalifornie od počátku jejich působení na scéně utvářely. Zkrátka dobrá americká rocková sada od kapely, pro kterou nejsou osmdesátky sprosté slovo.
| 03.05.2023 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
