L.A.GUNS - The Devil You Know

80%

A mě se to líbí! I když je pravda, že kultovní kapelu z Los Angeles, zvlášť po spojení dvou vůdčích person, může leckdo nařknout z absolutně nulové snahy o nějaký, byť jen sebemenší vývoj. L.A.GUNS jsou jednou z třeskutě zásadních kapel ze Sunset stripu. Parta co definovala kalifornskou scénu druhé poloviny osmdesátých let spolu s GUNS N´ROSES, a tak dnes asi nikdo, prakticky po třiceti letech od zlaté éry, neočekává něco jiného než řízný sleazy rock. Toho je na nové desce požehnaně. Materiál „The Devil You Know“ je již druhým albem po comebacku dvou pilířů nejslavnější sestavy, kterými jsou kytarista Tracii Guns a zpěvák Phil Lewis. Celý album jakoby vracel kvintet zpět ke kořenům, do časů divokého rock´n´rollu a nespoutanosti. Materiál tudíž působí semknutě, přesně tak, jako onehdy ďábelská jízda zaznamenaná na eponymní debutové desce „L.A.Guns“ z roku 1988. Pro někoho možná zívačka, pro mne pozoruhodný návrat k pravé podstatě půlnoční ulice osmdesátých let.

Jasně že skladby na novince nemají onen esprit někdejších klasik, ale to vůbec nevadí, kdo by od těchto zkušených harcovníků čekal matro srovnatelné s dobou, kdy jim bylo pár let nad dvacet? Mě osobně stačí, že všechny skladby sebou nesou dobré nápady, baví a působí autentickým dojmem. Opravdu dlouho jsem z téhle kapely neměl pocit podobné přirozenosti a nepřikrášlenosti. Honit se za baladami? To by byla sakra nuda. Zvlášť když chlapcům táhne na šedesát. Chci říct jen, že jim to letos věřím jako už dlouho ne. A i když minulá deska „The Missing Peace“ nezněla také rozhodně špatně, podobný drive jí trochu scházel. Netvořila zkrátka tak semknutý celek. Ten punkovej přístup mne právě na téhle bandě vždy přišel jako to nejlepší. To je ten hlavní důvod, proč si myslím, že to letos dobře dopadlo.

O nabité agresivitě svědčí už v úvodu vyšlehlá jízda „Rage“, za kterou je cítit právě onen riffovitý směr, kterým se vždy snažil kapelu tlačit Tracii Guns. Myslím, že je to právě kytarista, kdo dnes udává nejvíce směr. Phil Lewis rovněž působí více rozběsněně, což je lepší, než kdyby se snažil o rozmáchlost, bluesovější výraz a zařazování vyzpívanějších polobaladických kusů. Dramatické riffy v „Stay Away“ připomenou „Magdalaine“, jednu z nejlepších skladeb staré etapy. To že má deska dravost prvních dvou alb, beru jako největší devízu. Když Tracii vystřihne ono agresivní sólo, má člověk pocit návratu do doby divokých nocí konce osmdesátých let. „Loaded Bomb“ s výrazně vřeštící šestistrunkou se nese na bázi zeppelinovského rock´n ´rollu, to co však skladbu opět povznese, je typická melodika kapely a řvavý Lewisův projev.

S titulním kusem „The Devil You Know“ zahraje gang na trochu tajemnější strunu a z každého tónu zní ona mysteriózní nalehávost. A i přestože tento song nemá zrovna rychlost, jedovatý je zaručeně. Jedovatý, zhoubný a nebezpečný, to si pište! „Needle To the Bone“ je klasicky americký rock´n ´roll po vzoru metalové kapely z osmdesátek, určité party sice dají mírně vzpomenout na KISS, ale zvuk L.A.GUNS je natolik špinavý a neučesaný, že tady jakékoliv srovnání se zmalovanou stadiónovou legendou kulhá, L.A.GUNS byli totiž nejsilnější, když hráli na začátku své kariéry v klubech! „Going High“ patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co album nakonec nabídne. Více bluesy skladba je opět reminiscencí na rozlet těchto nejstarších (nikoliv však nejslavnějších) Pušek z Los Angeles. I díky kytarovým sólům v závěru, hodně blouznivá záležitost. Žeru ten rozevlátej frackovskej hlas Phila Lewise opilého adrenalinem.

Další hymnickou tutovkou je „Gone Honey“. Ležérní kytara dělá prostor pro výpravnější sloku, aby skladba pokračovala do obstojného nočního příběhu. „Don´t Need To Win“ je parádní sleazy rock coby hymna ztracenců, přesně v duchu fuck you přístupu. S „Down That Hole“ si kapela vybírá trochu slabší chvilku, ale ne zas až tolik, aby se o skladbě mohlo mluvit jako prachsprosté vycpávce do počtu. Následuje jediná baladička „Another Season In Hell“, ale určitě nejde o nějaký milostný kus, ale spíš o song osudového rázu pojednávající o temné straně spojené s životními přešlapy a běsy. No a „Boom“ už je zase pekelná jízda v duchu debutové desky, i když na druhou stranu nic světoborného, o čem by se dalo fajnšmekrovsky přemítat se studentem filosofie, co poslouchá Stevena Wilsona. L.A.GUNS se zkrátka podařilo nahrát velmi divokou desku, odkazující až kamsi na více než třicet let staré počátky. Tenhle styl jim vždy slušel nejvíc.

04.04.2019	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz