LAKE OF TEARS - Ominous

60%

Ufff. Tedy proniknout do tajů „Ominous“ mě stálo opravdu hodně sil. Kdysi zasnění a hraví melancholici LAKE OF TEARS přetavili svou odlehčenou zádumčivost do ryzího smutku a netečné prázdnoty. Tohle už není lechtivé a vzrušující mrazení z temnoty, nýbrž téměř vnímatelný dotek černých hlubin za hranicí poznatelného. Pryč je dětská fascinace stíny pozorovanými zpoza oken v bezpečí domova, před „Ominous“ stojíme nazí a sami uprostřed neproniknutelné tmy noci. Možná takhle nějak osamocen zůstal i Daniel Brennare jako jediný zbyvší člen skupiny, kterou na začátku devadesátých let zakládal. Snad se solitérské pocity vryly také do nového materiálu a obtiskly do něj hluboké stopy chmurných vizí.

V minulosti byl pro LAKE OF TEARS typický načechraný a distingovaný metal prodchnutý nostalgií a jakousi paradoxní gotickou rozverností, která občas balancovala na tenké hranici kýče. Nejen na obaly alb, ale i do některých skladeb pronikal závan barevných psychedelických tripů ze sedmdesátých let za zvuků Hammondových varhan. Tohle všechno vzalo za své společně s ostatními členy kapely. Daniel Brennare ve své odloučenosti otočil kormidlem kosmické lodi mnohem hlouběji do neznámého a nehostinného vesmíru. Pro zhmotnění svých představ využil pouze služeb tří hostujících hudebníků, kteří mu pomohli přivést na svět hodně intimní a místy až obnažující dílo. Album působí tak osobitým a individuálním dojmem, že by se nebylo čemu divit, kdyby Brennare opustil hlavičku domovského uskupení a vydal „Ominous“ jako sólový projekt. Nicméně jméno prodává a léty prověřená a zavedená značka LAKE OF TEARS dvakrát tolik.

Celkový koncept nahrávky se blíží opusům klasické hudby, jakým je Mozartovo „Requiem“ nebo „Symfonie č. 3“ od Henryka Góreckiho. Samozřejmě nemám na mysli, že by skladby nějak využívaly struktury kompozic z vážné hudby. Jedná se spíš o příbuznost v oblasti dojmů a účinků na posluchače. Nezvratná osudovost, naléhavost a absence nadsázky nebo uvolnění je společným jmenovatelem a spojnicí mezi generacemi skladatelů. Asi nejvýrazněji promlouvají zmíněné umělecké prostředky v instrumentální písni s všeříkajícím názvem „The End Of This World“. Ta sice zprvu využívá gotické rytmické eskapády, ale i jejich znění je bezútěšně zlověstné. Takty se postupně rozmělňují a přecházejí v grandiózní atmosférickou tryznu doprovázenou hypnotickými tempy, post-metalovou kytarou a intenzivní klávesovou klenbou. Ačkoliv ostatní části desky nezní možná tak monstrózně nevlídně, přesto na jejich pozadí rezonuje jasně patrná dávka ponurosti a temnoty.

I tak Brennare samozřejmě nezapře svůj riffový rukopis. Naplno jej nechá zaznít v „Ominous One“, která by se asi jako jediná věc z novinky neztratila ani na divočejším předchůdci „Illwill“. Podladěná kytara, drnčící basa a frontmanův charakteristický nakřáplý zpěv připomenou drive a elán z lepších let kapely, který se ozve i v závěru pokračování „Ominous Too“. Škoda, že takových momentů, které by vyvažovaly únavný smutek, není víc. Zatímco „One Without Dreams“ nabídne aspoň zajímavou „katatonickou“ vyhrávku, „Lost In A Moment“ je jen zdlouhavá neosobní záležitost s lacinějšími orchestrálními efekty. Jinde jsou aranže povedenější, občas je vhodně použitá podpora smyčců a skrze kompletní dílo zaznívají astronautská echa vysílaček, slábnoucích signálů a vzdálených frekvencí. Inspirace vesmírem a kosmickými cestami byla pro LAKE OF TEARS ostatně typická i v minulosti. Vzpomeňme na větším než malým množstvím kosmické trávy ovoněnou hitovku „Cosmic Weed“, floydovskou „A Crimson Cosmos“ nebo kouzelnou baladu „The Homecoming“. Její myšlenku rozvádí na „Ominous“ píseň „Cosmic Sailor“, ovšem už bez původní svěžesti a smířlivosti.

Brennareho současné univerzum není vesmírem naděje, kde čekají na lidstvo zářivé zítřky na nových osídlených planetách. Na druhou stranu se v něm neobjevuje ani žádný archetypální požírač planetárních světů. Je to jednoduše chladný, neosobní a lhostejný kosmos, ve kterém se nahodile objevují a zase mizí v černých dírách různě vyvinuté formy života. Nezúčastněného nihilismu je na albu zbytečně moc, poslední song „In Gloom“, nápaditě oděný do závojů hudebních básní Nicka Cavea, už nemá šanci zaujmout ani přes nádherný mlaskavý zvuk klasického kontrabasu. Přijde mi, že LAKE OF TEARS s dospělostí ztratili všechnu naději a spolu s ní také pověstnou lehkost bytí. Zatímco v minulosti mělo jejich obcování se smutkem a temnotou magicky přitažlivý odér nereálna, tak jejich současná depresivní poloha je naopak až moc skutečná. Muzikální projev ztěžknul a stal se v konečném výrazu jednotvárnějším. A to i přes zřetelné vlivy post–punku a gotického rocku.

Upřímně nevím, komu bych tuhle desku mohl doporučit. Má stejně daleko k delikátním zachmuřeným elegiím ANTIMATTER nebo RIVERSIDE, jako k energickým a rozhodným hymnům metalové gotiky nebo doomu v podání PARADISE LOST, TIAMAT či starších MOONSPELL. O vzdušných tónech z dílny KATATONIE ani nemluvě. Album vnímám jako úkrok směrem, kde cesta nepokračuje a kde se lze jen blouznivě točit v kruzích. Jako stále velkému fanouškovi LAKE OF TEARS mi nezbývá než doufat, že Daniel Brennare neztratí orientaci, a nakonec najde odhodlání nejen k návratu, ale i k vykročení po nové linii.

08.03.2021	Diskuse (1)	Hivris riha.kamil@gmail.com