LAMB OF GOD - Lamb Of God

60%

V případě LAMB OF GOD se mohl fanoušek donedávna spolehnout na dvě jistoty. Jednou z nich byla neměnná sestava a druhou takřka pravidelný tříletý interval mezi studiovými alby. Aktuální řadovka se stejnojmenným názvem „Lamb Of God“ obě tyto tradice boří. Dlouhých pět roků si tentokrát museli fanoušci počkat, než přistála nová deska na prodejních pultech. Prověřené složení kapely pak vzalo za své výměnou bubeníka. Po čtvrtstoletí nepřetržité služby opustil bubenickou stoličku Chris Adler. Důvody odchodu byly předmětem spekulací, některé zdroje zmiňovaly jako příčinu jeho souběžné aktivity u MEGADETH. Buď jak buď, na uvolněné místo nastoupil Art Cruz, který stihl nasbírat zkušenosti u PRONG a WINDS OF PLAGUE. Uvedená změna pak vyvolala určité vzrušení, do jaké míry se mladší krev v rytmice projeví. Pojďme tedy společně prozkoumat, jak to celé dopadlo.

Album začíná skladbou s provařeným názvem „Memento Mori“. V jejím úvodu zazní tajemné intro s nervózním čistým zpěvem. Asi jako když si hezky pospáváte, někdo vás budí a vám se přitom nechce vstávat, protože nadcházející ráno nebude zrovna růžové. Následně zarezonuje mohutné „wake up“, které postaví do pozoru i ty největší spáče. Okamžitě se naplno rozjíždí mašina naložená energií a drtivou silou. Podobná intenzita provází LAMB OF GOD od samých počátků a je jejich největší devizou. Hardcoreové riffy se střídají s rychlými thrashovými výjezdy, bicí jsou vytažené do popředí, až lámou kosti a zpěvák Randy Blythe řve na všechny strany své kousavé texty o zkaženosti světa. Potud je všechno na svém místě a ruka v pěsti vám automaticky letí vzhůru v souhlasném protestním gestu. Ale jak se načítá stopáž a písně se střídají, natažená paže tuhne a posléze uvadá. Motivy a struktury se totiž do úmoru opakují a skutečných změn je pomálu. Album se slévá do monolitu sekaných riffů a navzájem podobných vyhrávek. Jedinou výjimkou, trochu vybočující ze uvedené koncepce, je píseň „Ressurection Man“, pohybující se ve středním až pomalém tempu. Oproti ostatním naštvaným songům působí o dost uvolněněji a méně agitačně. Houpavý rytmus a text z prostředí hřbitova by mohly svádět až ke srovnání se SIX FEET UNDER. Zde je ale zatuchlý krchov s oživlými mrtvolami pouze paralelou k prohnilému kapitalistickému systému. Žádné skutečné záhrobnictví ve stylu party Chrise Barnese se nekoná.

Překvapivým zjištěním je, že zmíněná obměna bubeníka se u LAMB OF GOD prakticky nijak neprojevila. Art Cruz se natolik drží ve šlépějích svého předchůdce, že o nějakém větším oživení nemůže být ani řeč. Kdo by si od něj sliboval větší invenci a vynalézavost, určitě by se zmýlil. Bicí si tak stále drží přesnost na setinu sekundy, ale zároveň s tím rovněž jakousi vlezlou předvídatelnost. Což se dá ostatně vztáhnout i na aktuální formu kapely. Jak si tedy vyložit relativně velký pozitivní ohlas, který v mnoha hudebních kruzích deska „Lamb of God“ vyvolala? Vysvětlením může být očekávání, s jakým k jejich hudbě přistupujete.

Hledáte kvalitní hardcoreové album osvěžené občasným metalovým soundem? Takové, které vám během cesty po velkoměstě (nejlépe na prkně s kolečky) vykřičí do sluchátek všechnu nespravedlnost světa? Nebo si chcete zařvat a zaskákat s kámoši na párty či grilovačce? V tomto případě jsou současní LAMB OF GOD ideální volbou a vaše touhy zcela jistě naplní. Jedná se totiž v první řadě o punkovou kapelu, a to co do obsahu i formy sdělení. Na skladatelskou zručnost a umělecký dojem se zde tolik nehraje, důležité je sebevyjádření. A frontman Randy Blythe rozhodně umí být přesvědčivý. Jeho vzdor a naštvanost nepůsobí jako pouhá přetvářka nebo divadelní póza. Za vydatné podpory ostatních muzikantů vzbuzuje pocit, že je tu konečně někdo, kdo dá do kupy nevyřízené účty, které mají jeho fanoušci vůči světu, Bohu, Donaldu Trumpovi atd.

Pokud ale preferujete kvalitu samotné hudby před jejím poselstvím a texty, nestane se vůbec nic, když Vás „Lamb Of God“ obloukem mine. Neobjevují se na něm žádné netušené obzory ani jemné nuance. Nepomáhá přitom ani soustředěný poslech. Hektická a neustálá nasranost začne být brzy otravná, přičemž instrumentálně se nic nového neděje. Citelně chybí aspoň variabilita kolegů MACHINE HEAD, popřípadě promyšlená dramaturgie zdobící alba PANTERY. Hostující zpěváci Jamey Jasta (HATEBREED) a Chuck Billy (TESTAMENT) toho na jednotvárnosti hudby moc nezměnili, přestože své vlastní party zvládli s profesionálním přehledem.

Pravdou nicméně zůstává, že stávající fanoušci budou s recenzovaným albem zajisté spokojeni. LAMB OF GOD se nepustili do žádných větších změn nebo experimentů, jen výraz a projev je ještě o něco agresivnější než dříve. Současná politická situace v USA navíc takovým revoltujícím uskupením hodně nahrává. Právě ze zaoceánských periodik dokonce zaznívají hlasy, že se snad podařilo najít adekvátní náhradu za legendární SLAYER. S tím ovšem nelze než hrubě nesouhlasit a myslet si o autorech těchto výroků své. Budiž ke cti zúčastněným hudebníkům, že se k tomuto příměru staví veskrze negativně. Nezbývá než vyčkat, jak se budou LAMB OF GOD vyvíjet v budoucnu. Každopádně ani aktuálním albem se jim podle mého názoru nepodařilo překročit vlastní stín a postoupit do „Premier League“ metalového universa.

13.10.2020	Diskuse (8)	Hivris