LAMB OF GOD - Omens

70%

Další z kapel, jejichž hudbu se vyplatí spíše poslouchat než o ní psát. V čase se totiž moc nemění, ale má imponující groove a laťku rozechvívá poměrně vysoko. O LAMB OF GOD se toho navíc napsalo skutečně dost, dokonce i v souvislosti s Českou republikou. Co asi tak zaujme jejich fanoušky kromě samotného faktu, že vydali další album. Může se jednat o průšvih? Ne! Půjdou z něj do kolen? Ne! Uznale si podupou? Ano! Mohl bych v takových otázkách a odpovědích pokračovat ještě dlouho. Troufám si říct, že v podobně laděném vědomostním testu bych získal minimálně 80 % bodů, aniž bych si nové album vůbec poslechl. K napsání recenze jsem tedy přistoupil vlastně jen proto, abych si po víc jak dekádě vychutnal pořádně zahuštěnou a formálně perfektní desku vynikajících hudebníků, kteří nedělají kompromisy; tedy pokud se nebudu rouhat v tom smyslu, že právě jejich (už víc jak dekádu) neměnný styl už dlouho představuje jeden velký kompromis, pomalu ústící v tvůrčí vyhoření.

Jak tedy novinka „Omens“ jedné z nejtvrdších jižanských kapel zní? Zhruba stejně jako ta minulá a několik předešlých, byť rozdíly se najdou. Tentokrát se nahrávalo v jednom renomovaném studiu pospolu a údajně i živě. Mluvit v této souvislosti o nějakém zásadním přínosu se asi nedá, produkční tým se totiž nezměnil. Nicméně zvuk je přeci jen o chlup špinavější a zatěžkanější, což prospělo zejména bicím. Bubeník Art Cruz dostal prostor vystoupit ze stínu svého uctívaného předchůdce. Vše zní i nadále milimetrově, nikoli však roboticky. Nakolik se jedná o další populární návrat ke starším časům, ať posoudí jiní. Každopádně groove s metal corem tvoří na „Omens“ poměrně vyváženou sloučeninu, kterou lze doporučit k substituční léčbě depresí spojených s koncem PANTERY. Neslibuji naprostý úspěch, ale aspoň něco, konkrétně solidní unisono riffage, jejíž kvality člověk objevuje pozvolna, a stále (minimálně ve studiu) hodně brutální vokál Randyho Blythe. K dalším poslechům doporučuji přidat nějaké dynamické prostředí v rozmezí od jízdy autem až po rozjetou párty na baru.

Před monolitickým celkem není úniku. Jakmile se ozve nějaký melodičtější prvek, přijde citelné oživení. V takových chvílích si říkám, že by „Beránci“ neměli být tak ustrašení, metalová epičnost a tradice jim evidentně sluší a vždy slušela, byť oni samotní mají na podobnou věc nejspíš jiný názor. Svým přístupem „k věci“ mi trochu připomínají toho zbabělého pistolníka ze Sedmi statečných; tím nalepením ke zdi během okolní přestřelky. Už moc dlouho si v rámci své elegantní ostré pózy kryjí záda, nejvíc masivní vrstvou bezchybných riffů. Sice nic neriskují, zapomínají však, že nějaké to škrábnutí může být sexy. Byly doby, kdy se jich nebáli. Dobře, mohli by to schytat; koncertně ovšem nikoli, na pódiu totiž vládnou a o nic jiného dnes v případě „zasloužilých“ spolků asi nejde. Nová deska tak po okraj naplňuje očekávání zmiňované výše. S opakovanými poslechy začínám volat po posunu. Proč? Protože si myslím, že dotyční mají potenciál natočit o něco zajímavější desku. „Omens“ představuje jen další ukázku jejich dokonalého řemesla. Charakter nápadů pak momentálně neodráží jinou než onu řemeslnou ambici. Škoda, např. závěrečný „September Song“ obsahuje některé elementy, které mohly vypomoci i jinde.

Pokud ovšem nebudete aktuální tvorbu LAMB OF GOD zatěžovat požadavky, kterým dotyční aktuálně nechtějí a zřejmě ani nemohou vyhovět, bude nová kolekce fungovat skutečně dobře. Úvodní „Nevermore“ přináší vygradovaný tlak, angažovanou nervozitu a řadu dobrých riffů. Tohle prostě umějí. Melodická vokální vložka neruší, naopak, jen houšť. Tak bohužel už ne. Kytarový groove se proměňuje až v klasické metalové číslo pod sólem. V podobném duchu, byť při různých poměrech stěžejních ingrediencí se pokračuje. Na „Vanishing“ se dá krásně demonstrovat význam göteborské melody/death školy pro moderní americký metal. Pánové zde ukazují svou extratřídu. Hodně ostře udeří i „To the Grave“. Luxusní kytary Marka Mortona a Willie Adlera se skvěle sekundující baskytarou Johna Campbella rozbíjejí má nemístná očekávání na padrť. Ke všemu se nemohu zbavit dojmu, že kapela nabízí kvalitu i po stránce písňové, zvláště pak v první půli.

Pod tlustou tvrdou slupkou se nacházejí funkční songy, které navzdory nekompromisní jednolitosti celku dokážete (po čase:-)) rozlišit, čemuž pomáhá i reflexe různých společenských problémů vtělená do textů. Pokud Randy v jednom z aktuálních rozhovorů prohlásil, že "si nehodlá sednout a napsat pro LAMB OF GOD píseň o dokonalém odpoledni, které měl s jednou dámou", říká tím prakticky vše. Varuje před návratem autoritářů, zmiňuje historickou zkušenost a hrozbu plynoucí z krátkozrakosti či vrtkavosti lidského myšlení a vnímání. Důraz kladený na určitá témata a prožitky rámují groovy partie. Metal přináší spíše uvolnění, méně angažovanou a do jisté míry i muzikálnější energii. Popsaná změna nálad perfektně vynikne třeba v zahuštěné titulce, konkrétně ve chvíli, kdy se po zopakování refrénu ozve typický SLAYER/EXODUS motiv. Takové okamžiky mají stále svou cenu a LAMB OF GOD je zvládají zhusta a mistrovsky, vlastně jako nikdo jiný. Hodnocení proto musí být navzdory uvedeným výhradám relativně vysoké. Fanoušci si mohou desítku přihodit.

02.12.2022	Diskuse (1)	Pekárek hackl@volny.cz