LEATHERWOLF - Street Ready

90%

Není žádnou zvláštností, že téměř každý fanda poctivé muziky, má mezi svými největšími oblíbenci ústřední velké kapely určitých hudebních stylů, které pravidelně a léta poslouchá. Příznivec heavy metalu na přední příčky oblíbenosti jistě dosadí pojmy jako IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST či ACCEPT. Pravověrný hard-rocker dá naopak přednost LED ZEPPELIN, DEEP PURPLE, BLACK SABBATH nebo UFO. U člověka hledající zálibu v těch krkolomnějších postupech, se očekává náklonnost k YES, QUEEN, KING CRIMSON a spoustě dalších. Ale aby měl někdo v nejužší trojici nejoblíbenějších skupin soubory, které budu za chvílí jmenovat, tak to se vidí jen málokdy.

A je to právě jeden z mých dávných přátel, který mi často o své imaginární nejoblíbenější trojici skládající se ze jmen QUEENSRŸCHE, LIZZY BORDEN a právě recenzovaných LEATHERWOLF tuze rád a s patřičným zaujetím vyprávěl. To, že má někdo v „okruhu nejbližších známých“ právě kluky ze Seattlu, tedy QUEENSRŸCHE, se dá vzhledem k jejich bohaté minulosti (a naopak trpké přítomnosti) ještě pochopit. Subjekt jako je LIZZY BORDEN mě osobně krom jediné povedené desky „Master of Disguise“ nikdy ničím neuchvátil a poslední artikl, tedy právě americká kapela LEATHERWOLF, nemít na kontě skvělou nahrávku „Street Ready“ rovněž ne. Avšak osobní preference jsou nepřenositelné a my se teď společně na poslední jmenovanou kapelu v dnešním hledáčku zaměříme trošku víc.

LEATHERWOLF je kalifornská heavymetalová skupina, která vznikla v Huntington Beach v roce 1981. Rozešli se v roce 1992, aby se znovu spojili v roce 1999. Skupina je také přezdívána jako „Triple Ax Attack“ pro své průkopnické využití tří kytar současně. Na svém kontě má pět studiových desek, z čehož první titul byl nejprve vydán jako EP a posléze doplněn o další skladby, aby nakonec vyšel jako plnohodnotná debutová deska. Po podpisu nové smlouvy s Islands Records vydala kapela další titul zmatečně nazvaný dle svého erbovního názvu. Byla to však až třetí nahrávka, produkovaná přítelem kapely Kevinem Beamishem a mixovaná za účasti hvězdného Michaela Wagenera, která kapelu dokázala konečně protlačit mezi širší posluchačské vrstvy. Avšak pro nedostatečnou podporu mateřské firmy, změny v sestavě i nepříznivou měnící se situaci na hudebním trhu, zapříčinily tyto skutečnosti úpadek skupiny a nakonec i změnu jména na HAIL MARY, jejichž život byl nakonec pouze jepičí. 

LEATHERWOLF se tak zařadili mezi historicky nejvíce nedoceněné kapely osmdesátých let, které nepříznivý osud soukolí semlel na prach zapomnění. Samozřejmě je tu ještě comeback z roku 1999 a následná činnost nepravidelného charakteru s jedním studiovým albem a druhým, totožným, jen přepracovaným pro potřeby návratu původního zpěváka. Ale tahle novodobá kapitola už postrádá jakékoliv kouzlo původních LEATHERWOLF. Tolik k historii a teď je na čase, abychom si řekli, jakou muziku vlastně tato skvadra produkovala. Šlo o mix metalové výbušnosti, dle vzoru ostrovní produkce osmdesátých let, spolu s typicky zaoceánskou hymnickou výstavbou po vzoru těch nejlepších kapel stylu A.O.R. (v čele například s JOURNEY). Šlo o pompézní, avšak tvrdý Hard´n´Heavy, podaný zcela osobitým způsobem, z něhož vyplouvaly na povrch neskutečně barvité kytarové harmonie dvojice Geoff Gayer a Carey Howe a vysoce charismatický zpěv v podání Michaela Olivieriho.

Písně na albu samotném si pak můžeme rozdělit do několika kategorií:

Do první hymnické kategorie by mohly slušivě padnout písně jako úvodní, na výborně kytarově zmáknuté a až metalicky úderné předehře vystavěná „Wicked Ways“, dále hned druhá, středním tempem se valící, mohutně chorusově rozbouřená „Street Ready“ a rovněž možný vrchol desky, naprosto odzbrojující pecka „Thunder“. Samozřejmě v dalším plánu i smutnější „Lonely Road“ a závěrečný, kytarově geniálně vybudovaný kus „Spirits In The Wind“. V druhém šuplíku, tentokrát mírně baladickém, leží písně jako naléhavá „Hideaway“ s excelujícím Michaelem Olivierim u mikrofonu a hlavně dojemná a zároveň překrásně smyslná pecka „The Way I Feel“. Mezi metalové šlehy z další kategorie patří nespoutané rychlopalby „Take A Chance“ a „Too Much“ mající blíž k Evropským břehům, než k těm, ze kterých kapela postupně vzešla. „Black Knight“ je pak jediným instrumentálním číslem dle vzoru osmdesátkových CRIMSON GLORY, s lehkou patinou IRON MAIDEN, především v kytarově přehledné charakteristice.

Kapela LEATHERWOLF je typickým příkladem dobře našlápnuté jednotky, kterou její osud ať už vlastní vinnou, či okolnostmi zvenčí, zahnal do slepé uličky, z níž se tento soubor už nedokázala nikdy patřičně rehabilitovat. Je tu však deska „Street Ready“, kterou by si neměli nechat ujít fandové starých QUEENSRŸCHE, CRIMSON GLORY, IRON MAIDEN a třeba i Perryovských JOURNEY.

29.12.2020	Diskuse (3)	Horyna marekdt@seznam.cz