LED ZEPPELIN - Led Zeppelin

100%

Když se dvaadvacetiletý a již tehdy vyhlášený studiový muzikant a velmi dobře placený nájemný kytarista Jimmy Page v roce 1966 objevil v řadách blues-rockových YARDBIRDS, doznala jeho dosavadní kariéra trochu živějšího směru. Do té doby si byl vědom nevýhod cestování a menšího finančního ohodnocení, které šlo ruku v ruce s členstvím ve stabilní kapele, zkrátka neměl dlouho důvod cokoliv na své klidné práci ve studiích měnit. Původně měl být uvnitř YARDBIRDS pouze dočasným baskytaristou, ale když jej zanedlouho formace vedená jedním z největších kytarových mágů šedesátých let Jeffem Beckem přemluvila k rytmické kytaře, a sice za účelem zmohutnění zvuku, byl Page poprvé nucen svou studiovou minulost přehodnotit. Jenže po brzkém odchodu Becka na sólovou dráhu nemělo účinkování YARDBIRDS (ve své době šlo sice o kapelu známého jména, ale prakticky neustále měnící sestavu a rovněž neschopnou se celosvětově prosadit byť jen jedinou výraznější hitovkou) dlouhého trvání a ukázalo především omezené skladatelské možnosti původních členů. V roce 1968, ihned po rozpadu starých YARDBIRDS, tedy Page zvažuje postavení zcela nové sestavy a na doporučení několika kolegů z branže angažuje dalšího studiového všeuměla etapy rhytm n´blues a blues-rocku, baskytaristu Johna Paula Jonese, který nejenže mistrovsky ovládal svůj nástroj, ale stejně jako Page byl schopen evolučního skladatelského procesu i s tím souvisejícího využívání studiové techniky a většího počtu nástrojů. Sám Jones v pozdějších časech LED ZEPPELIN dokonce na koncertech ovládal i klávesy. Oba hudebníky spojovala náklonnost k hlučné a temné kytarové hudbě a láska k blues (největšími vzory se pro oba tehdy stali CREAM), muzice vycházející z amerických kořenů, která se v šedesátých letech uchytila v Británii a udávala tak rytmus veškerého hudebního dění na starém kontinentě i v zámoří.

Na post zpěváka Page nechtěl známou osobnost, ani člověka omezených hlasových schopností, toužil po tom nejlepším z nejlepších. Místo tedy nejprve nabídl jistému Terry Reidovi, který, zaneprázdněn jinými projekty, nabízenou příležitost odmítl, čehož později litoval, nicméně doporučil za sebe zpěváka pocházejícího ze severnějších oblastí Anglie. Dotyčný se nejprve s Pagem sešel v Londýně a po sérii oťukávacích zkoušek nakonec s nabídkou souhlasil. Jeho jméno znělo Robert Plant a bylo mu tehdy dvacet. Vzhledem ke svému nízkému věku byl však rovněž již zkušeným muzikantem s profesionálním přístupem, ostatně právě rocková hudba se koncem šedesátých letech významně zprofesionalizovala a šlo tehdy o skutečně velký byznys. Plant byl sice klasickým hipíkem, reprezentantem idealistické mládeže dané doby, ale rovněž někým, kdo byl cílevědomý, měl nemalé ambice a o svých pěveckých schopnostech sakra dobře věděl a tak jej setkání s o pět let starším a zkušenějším kytaristou vlastně ani moc nerozhodilo. Plant krátce před tím působil v Birminghamu v kapele BAND OF JOY, ale v době nástupu k Pageovi už koncertoval spolu s novou a nepříliš pozoruhodnou partičkou HOBBSTWEEDLE , navíc Pageovi pro nový ambiciózní projekt doporučil i svého kumpána, známého právě z časů BAND OF JOY, humpoláckého bubeníka Johna Bonhama, jednoho z nejpozoruhodnějších bicmanů historie rocku, chlapíka s vytříbenou technikou a dělovým úderem, který svým stylem hry, stejně jako tomu bylo u dalších členů, zcela charakterizoval pozdější zvuk LED ZEPPELIN.

Už koncem léta 1968 začala kapela pod Pageovou taktovkou zkoušet a Jimmy pro ni najal kontroverzního manažera Petera Granta, obra později proslulého hrubiánským chováním ke všem škodičům, vometákům, novinářům a šťouralům, a naopak s ochranitelskou potřebou ke svým svěřencům. Granta poznal Page již za časů YARDBIRDS a pro svůj nový soubor jej dokázal nadchnout. Grant byl sice nekompromisním, ale také neuvěřitelně schopným manažerem, jenž byl svým svěřencům nápomocen k získání těch nejlepších smluvních podmínek s vydavatelem i koncertními promotéry. Smlouva s Atlantic Records uzavřená v New Yorku tak přišla velmi záhy, neboť nově poskládaná sestava zaručovala příchod naprosto mimořádných věcí. Chtělo to jen vyrazit na turné a ukázat se světu. První koncertní štace proběhla v září roku 1968 a šlo o malé skandinávské turné, na kterém sestava stále ještě užívala názvu NEW YARDBIRDS. S drásavě hlomozným zvukem Pageovi kytary a divokými rytmy dvojice Jones/ Bonham se dostavoval pocit setkání s čímsi dosud neslyšeným, když však přišly chvíle na Plantův frenetický ječák, mimořádný zážitek tehdejší omladiny byl o to intenzivnější. Nová kapela od začátku cítila svůj potenciál a nechtěla být jen pokračováním YARDBIRDS. I díky možným právním problémům s bývalými Pageovými spoluhráči tak bylo rozhodnuto o úplné změně názvu. V souvislosti s narážkou na řinčivý zvuk havarující vzducholodi a památnou hláškou Keitha Moona (bubeníka od THE WHO) - padá k zemi jako olověnej Zepelín - nakonec došlo k podnětné změně názvu, z čehož nakonec vyvstalo finální sousloví – LED ZEPPELIN.

Bezejmenná debutová deska byla nahrána během třiceti hodin v průběhu devíti říjnových dnů roku 1968 a to v londýnských Olympic studios. Fragmenty skladeb použitých na první koncertní trase byly zde cílevědomými a na výsledek soustředěnými hudebníky ještě vybroušeny a celkově zvuk získal na dynamice a moderním feelingu. Nikdo z kapely se zkrátka nechtěl otáčet do šedesátých let, shodně tak všichni tušili, že zde vzniká něco naprosto mimořádného a zcela jistě nejtvrdšího, co do té doby slyšeli uši nejednoho hudebního fanouška. Vždyť se také návštěvníci prvních koncertů dostávali do takového emotivního a pohybového transu, že lze v souvislosti s nimi mluvit o vůbec prvních headbangerech. Ona vzletnost a bouřlivost Pageova nástroje byla ještě více umocněna neprůstřelnou souhrou obou chlapců od rytmické sekce. Zejména John Bonham se brzy stal doslova hromovládcem a prakticky nejdůležitějším bubeníkem hardrockové historie. Před jeho úderem se třásli už tak hodně cenění hudebníci od celé řady stylově spřízněných souborů. Co se týče obalu desky, je na něm zachycena havárie vzducholodi Hindenburg, ke které došlo v roce 1933. Tento motiv se postupem doby rovněž stal legendárním.

LED ZEPPELIN měli díky Grantovi stoprocentně pod kontrolou veškeré transakce týkající se vlastní tvorby, dokonce v rámci Atlantic Records byli zcela první a jedinou kapelou této stáje, v rámci které hrají bílý hoši rock, dokonce rock tak tvrdý jako nikdo kolem ne. Podobné grupy totiž vydavatelství na konci šedesátých let automaticky přesouvalo pod křídla sesterské značky Atco, aby u sebe ponechalo spíše hudbu jazzového a soulového zaměření. Kapela však měla od počátku největší možné ambice a byla si vědoma svých kvalit. Ona filosofie nespoutanosti byla vlastní i projevu Roberta Planta, jehož tklivý vokál ve své době rovněž nebyl zrovna běžným prvkem. Připomínám, že se tehdy psal teprve rok 1968 a o hardrockové hudbě (nebo dokonce metalové) nebylo nikde ani vidu, ani slechu. Kapela se okamžitě po vydání své debutové desky stala velmi úspěšnou a populární po obou březích Atlantiku (debut se prakticky celý rok 1969 probíjel žebříčkem Billboard200 vzhůru), za což rovněž mohlo velmi časté koncertování, neboť LED ZEPPELIN pouze za první rok své existence absolvovali čtyři americké a čtyři evropské koncertní šňůry. Šlo sice o kratší štace, ale i tak o sobě kapela dávala hodně hlasitě vědět a vyloženě zapadala do doby, kdy se mládež uvolila bořit zaběhlé standardy a objevovat pro sebe cosi více dravého, tajemného a vzrušujícího.

Vzhledem k tomu, že skladby LED ZEPPELIN nepatřily zrovna ke krátkým, čtveřice se jen velmi skromně prezentovala singly. Vlastně z debutové desky vzešel nakonec jen jeden, konkrétně jím byla hned úvodní vypalovačka „Good Times Bad Times“, s béčkem v podobě rozohněné „Communication Breakdown“. Díky své chytlavosti a rozjitřené energii se mohla „Good Times Bad Times“ zjevit mezi hitovými novinkami a okamžitě se zapsat. Musím říct, že zvuk této písně musel v době prvního uveřejnění mnohým navodit doslova husí kůži, neboť do té doby šlo jistě o něco neslyšeného. Ona intenzita a energie zkrátka paralyzovala. Jadrný kytarový zvuk Pageova nástroje krájel vzduchoprostor a jeho tklivé tóny znějící přes robustní groove značily zvukovou revoluci. Vše bylo prezentováno bez kompromisů, navíc umocněno neobvykle průzračným a vysoko položeným hlasem Roberta Planta. Když však v zašmodrchanějších momentech zazněla krátká a frenetická kytarová sóla, dalo se mluvit o zrození naprostého hardrockového pomníku. Na „Good Times Bad Times“ upoutá nejen ona nervní zasekávanost kytar, ale i celková zpěvnost (zejména pak chytlavý refrén). Spojením těchto kontrastů se dostavila osudová reakce.

LED ZEPPELIN té doby geniálně propojily vlivy z několika hudebních odnoží a jedním z těchto dokonalých příkladů skladatelského mistrovství byla právě druhá píseň na desce „Babe I´m Gonna Leave You“, kde se na podkladě staroanglického folku Robert Plant procítěně vyznává ze svých tužeb a selhání, tak aby se song brzy rozepjal do podoby mocného blues rockového vulkánu, jehož taktovku určovaly pulzující rytmické kaskády a Pageova riffohra stojící rovněž v kontrastu k oné akustice úvodních pasáží. Samozřejmě šlo o další z nesmrtelných klasik. Zatímco „Good Times Bad Times“ vzešla z pera Jimmyho Page za přispění dvojice Jones/ Bonham, v případě „Babe I´m Gonna Leave You“ šlo o přepracování folkové písně od jisté Anne Bredon, která skladbu v roce 1959 napsala v mnohem umírněnější podobě pro Joan Baez. Na finální verzi od LED ZEPPELIN se pak nemalou měrou podílel také Robert Plant, jehož hlas ze songu učinil naprosté mistrovské dílo, charakterizované navíc jeho typickým slůvkem - babe a plačtivými steny. Do skladby se pozitivně promítla i výrazná studiová zkušenost právě Jimmyho Page, který zde se studiovým technikem Glynem Johnsem zažehl plamen invence, jaký se u mnohých nerozhoří za celá desetiletí.

Trojka „You Shook Me“ je bluesovou klasikou pocházející již z ranných šedesátých let, standardem od Willieho Dixona, který však byl Zepelíny přepracován do mnohem jadrnější a hlučnější podoby, o čemž svědčily jeho bouřlivé rytmy, hlučná kytarová práce i ona fatalistická siréna v hlasivkách Roberta Planta. Následovala klasika z největších, skladba „Dazed And Confused“, která se navždy zapsala jako mistrovské dílo LED ZEPPELIN. Kapela song hrála na téměř každém ze svých koncertů do roku 1975, navíc jej dost často v živém provedení natahovala do delších úseků a sice pomocí nejrůznějších kytarových a rytmických jamů. Song budil pozornost především díky památnému stupňovitému riffu a dramatickému podání. Page během živé prezentace „Dazed And Confused“ dost často sahal i po smyčci, prostřednictvím kterého začal ze svého nástroje vyluzovat neobvyklé experimentální zvuky, tuto techniku si osvojil už na sklonku svého působení u YARDBIRDS. A právě z této etapy prazáklad mocné písně pochází. „Your Time Is Gonna Come“ je zřejmě nejméně zajímavá a nejkonzervativnější položka desky. Robert Plant v ní upozaďuje svou divokost a hlasový projev přizpůsobuje teskné náladě, která je zde ještě více vyhlazena prostřednictvím zvuků hammondů. 

Po krátké Pageově instrumentálce „Black Mountain Side“ následovala divoká jízda „Communication Breakdown“, jedna z nejstarších skladeb LED ZEPPELIN vůbec, respektive šlo o skladbu, která charakterizovala úsvit divoké legendy asi nejvěrněji. Údajně prý vznikla hned v létě 1968, kdy Jimmy Page své spoluhráče teprve seznamoval se svými plány a představami pod značkou NEW YARDBIRDS. Skladbě nechybí říznost a potřebný rockový švih a je zcela jistě tahounem druhé poloviny debutového díla. Upoutá zde také rozohněný hlas Roberta Planta, který dostává rockovou hudbu na zcela nový level. Jako předposlední přichází na řadu další z předělávek a sice znovu song od Willieho Dixona, tentokrát nese název „I Can´t Quit You Baby“. Tenhle kus potvrzuje velkou náklonnost kapely k blues, ale také (díky dynamičtějšímu podání) touhu po evoluci. Památné album zakončuje mohutná erupce „How Many More Times“, která je do dnes historickým dokladem geniality ranných LED ZEPPELIN. Skladba se zapsala svou komplexností a prýštila z ní energie do všech stran. Nejdůležitější hardrocková kapela všech dob tak začala svou dráhu velkolepě a souběžně s lednovým vydáním debutové desky vyrazila na počátku roku 1969 do Spojených států. Šlo o první ze čtyř amerických turné, které LED ZEPPELIN absolvovali do podzimu toho samého roku. Kapele právě nastala sedmiletá etapa neskutečné slávy, ale také ohromného koncertního zápřahu.

13.12.2019	Diskuse (37)	Stray janpibal@crazydiamond.cz