LED ZEPPELIN - In Through The Out Door

60%

Po smrti syna Karaca truchlil Robert Plant čtrnáct měsíců, aniž by kapela za tu dobu vykazovala byť jen sebemenší aktivitu. Na podzim roku 1978 však byla hibernace ukončena. Tou dobou přišla zajímavá nabídka ze Stockholmu. Skupina ABBA totiž měla zájem poskytnout ve svých špičkově vybavených Polar studiích azyl k nahrávání právě LED ZEPPELIN. Britové samozřejmě věděli, kdo již pár let vládne všem popovým hitparádám a evropským žebříčkům a tuhle švédskou čtveřici sice považovali za kýč, ovšem kvalitně vyprodukovaný kýč. Návrh samozřejmě přijali, rovněž i kvůli potřebě dostat se z dosahu anglických výběrčích daní a tehdy nevlídné atmosféry na Britských ostrovech, kde zrovna probíhaly pouliční nepokoje mezi výrostky a nezaměstnanými dělníky na jedné straně a policií na straně druhé. Za krátkou dobu nečinnosti LED ZEPPELIN se tamní hudební scéna znatelně proměnila a rockové hudbě vládl rázem punk, jehož ústřední dvouletá vlna tehdy vlastně již končila, takže kapely jako THE DAMNED, THE CLASH nebo SEX PISTOLS již patřily na obálky hlavních hudebních periodik typu NME, což byla, i vzhledem k nadvládě LED ZEPPELIN v průběhu skoro celých sedmdesátých let, situace zcela nová. Naše čtveřice však patřila vždy k držákům a nikdy zcela nevypadla ze zorného pole hudebních fans a ze stabilního zájmu veřejnosti. Podobně trvanlivé hudební instituce byly schopné přečkat všechny nastupující a brzy končící módní výstřelky s klidem, takže ani LED ZEPPELIN se s nastalou situací zas až tak moc nevzrušovali.

Britští hudebníci si navíc ve Švédsku velmi pochvalovali vybavení stockholmských studií, stejně jako vstřícnost a poskytované zázemí svých hostitelů. Hlavním problémem této etapy byla tak narůstající závislost Jimmyho Page na heroinu. Kytarista, na jehož bedrech většinově vždy vězela zodpovědnost za studiové práce a jejich sladění, byl během onoho podzimu zcela mimo svou optimální formu a spolu s obdobně poznamenaným Johnem Bonhamem se do studia dostavoval ne zrovna připraven a častokrát opožděněji, než jejich dva fetem nepoznamenaní spoluhráči John Paul Jones a Robert Plant. Ti kolikrát frustrováni z nově nastalé situace zahajovali práce na skladbách bez svých kolegů. Na výsledku alba je vlastně nejvíce znát právě ona Pageova částečná smyslová absence (jak by se to také dalo nazvat), jelikož Jimmy nebyl tou dobou schopen skládat své dříve určující party do vznikajících skladeb, a tak se oním pojivem songů staly poprvé v historii LED ZEPPELIN spíše klávesové motivy Johna Paula Jonese. Novinka byla nahrána během posledních dvou měsíců roku 1978, tedy v té části roku, kdy se světlo nad Stockholmem objevovalo vždy jen na několik málo hodin, zatímco většinu času zahalila tma.

Desku vydanou až v září roku 1979 vlastně oslabila ona obtížná komunikace mezi hudebníky, jejich momentální nesehranost a hlavně také neujasněnost koncepce, díky které tento materiál působil nesourodě, jakoby byl seskládán ze skladeb, které pro realizaci zkrátka zbyly. Z deseti nahraných položek bylo na album, posléze nazvané „In Through The Out Door“, umístěno pouze sedm skladeb a celý přístup kapely po realizaci budil dojem, že ta si za právě nahraným materiálem stojí o něco méně, než tomu bylo kdykoliv do té doby. Rozdíl oproti předchozímu albu „Presence“ je zde jasně daný navýšenou pestrostí aranží a menší tvrdostí. Zatímco minulá deska byla hutná, velmi kytarová a bezkontrastně semknutá, zde jakoby se někdo snažil ony poněkud sporadické nápady studiově nadýchat do přijatelnější podoby. Kapela najednou pracovala s velmi netradičními prvky a postupy. Dost motivů pocházelo jak z kategorie swingu, exotického latina, ale i country a rock´n´rollu. Co skladba, to zcela jiný stylový druh a pojivem všeho se ukázaly právě klávesy, které se poprvé jevily jako rovnocenný nástroj k Pageově dříve přeci jen nabroušenější kytaře. Pro leckoho bohužel.

Navzdory tradičně vynikajícím muzikantským a pěveckým výkonům nakonec „In Through The Out Door“ působila vcelku unaveně a držela pohromadě jen díky pečlivé studiové práci čtveřice. Ohledně reakcí veřejnosti však nešlo o žádný provar, neboť kritici opětovně, stejně jako v případě „Physical Graffiti“ a „Presence“ zhodnotili práci kapely pochvalněji, než tomu bylo v dávných časech, což je z dnešního pohledu na fenomenální dopad prvních alb LED ZEPPELIN kuriózní. Fanoušci kapelu dostali znovu na absolutní vrchol prodejního žebříčku po obou březích Atlantiku, ale zatímco v Evropě tomu bylo na osm týdnů, v USA šlo pouze o týdny dva strávené jako číslo jedna v Billboard 200. Mnohým byl sympatický odklon od někdejší bluesové formy a celková snaha o jistý vývoj, který údajně mohl cosi napovědět o hudbě blížící se nové dekády, což se brzy ukázalo jako mylný předpoklad.

Když bychom si zhodnotili skladbu po skladbě, slyším to asi takto. Zjevně nejsilnější písní kolekce je dle mého hned ta úvodní „In The Evening“. Jde o jedinou věc s do té doby tradičně silným vlivem Jimmyho Page, která začíná pozoruhodnou melodií připomínající blížící se soumrak nad nějakou dálnou východní zemí. Zvuk s nástupem písně k hlasitějším motivům má pořádné grády a působí práskavě. I hlas Roberta Planta má v sobě mnoho nebývalé drsnosti a udržuje songu dramatičnost. Skladba zřejmě navazuje na podobné záležitosti z časů „Physical Graffiti“, jakými byly skladby „Kashmir“ nebo „In The Light“. Bonhamův těžký rytmus drží bytelně pohromadě s Pageovými riffy, a tak skladba na svých sedmi minutách předvede vysoký standard od legendární hardrockové kapely zde již vzdorující nezadržitelně se měnící době. Krásná práce. Od druhé skladby to však již obdobně pozitivní není. Následující „South Bound Suárez“, do které vydatně zasahuje Jones se svým klavírem, působí spíše jako nějaký revuální doprovod k rockovému karaoke nejasné chuti a charismatu. Zde jakoby LED ZEPPELIN najednou nevěděli odkud vzešli, což ostatně přičítám „mimosmyslovému“ období Jimmyho Page.

Obdobně bizarně na mne působí i třetí položka „Fool In the Rain“, což je napůl jakási Nová vlna, ve svém průběhu se však proměňující do exotické podoby afro-karibského tanečního reje se smrští bubínků a rytmických calypso motivů, aby závěrečnou část Robert Plant opětovně odzpíval ve zklidněném tónu. Z mého pohledu se jedná, mimo ony voodoo tance, vlastně docela o unylý song, jehož nahrávání ve studiu Jimmy Page zřejmě prospal. Skladba je důkazem zmatečnosti a neujasněné koncepce díla, které i v rámci této jedné skladby přeskakuje od jednoho nesmyslu k druhému. Další nepříliš povedenou položkou je svižný country rock´n´roll „Hot Dog“, kterým LED ZEPPELIN vzdávají hold době svého dětství a hledí k pozdním padesátým letům a vlastní bezstarostnosti. Jde rovněž o nepříliš výraznou položku jejich katalogu, která na kapelu formátu LED ZEPPELIN působí málo bytelně a odrhovačkově.

Rozsáhlá „Carouselambra“ je určitě nejambicióznější skladbou této desky. Přestože prochází během svých deseti minut mnoha rozličnými fázemi čerpajícími z historie LED ZEPPELIN a jejich postupného vývoje mezi několika rockovými styly, dokáže v posluchači udržet pozornost a potřebné napětí. Jde zcela jistě o nejdobrodružnější skladbu na albu. Asi největší slabinou této písně je přílišný vliv Jonesových kláves, na kterých jsou prakticky drženy ústřední nástrojové motivy, nicméně v zvláštně teskné a melancholické atmosféře je znát velké kouzlo tohoto díla s vrcholem u oněch Plantových žalozpěvů v prostřední pomalé fázi. Nepopírám, že skladba mohla za jiných okolností vyznít ještě lépe, ale z mého pohledu jde o druhou nejlepší položku alba, i když jí ona roztrhanost do několika rozličných fází ve výsledku ubírá na majestátnosti.

Vlastně se mi hodně i líbí srdceryvná balada „All My Love“, kterou Plant zpívá s velkou vášní a přesvědčivostí. Není divu, vždyť je tahle nadýchaná píseň ve středním tempu věnována jeho před dvěma lety zesnulému synovi Karacovi. Záporem je znovu skutečnost, že hlavní motivy přebírají Jonesovy klávesy a Jimmy Page je opět tak trochu ve vedlejší roli. Skladba představuje jakousi nikdy nezapočatou popovou etapu tvorby LED ZEPPELIN. Asi nejdotaženěji nakonec vyznívá závěrečný valčík „I´m Gonna Crawl“, kde kapela dává do své prezentace všechno, Robert Plant znamenitě zpívá, Pageova kytara je konečně více cítit a jeho sólo je zde vyloženě lahůdkové, Bonham je výrazný a jeho hra umocňuje onu kombinaci mezi popem, houpavým blues a progresivním klávesovým aranžmá. Intenzivní finále.

Z celkového pohledu si „In Through the Out Door“ udržuje zhruba srovnatelnou úroveň s předchozí deskou „Presence“. Pokud máte rádi jednolité albové celky, dáte přednost minulé desce, pokud je vám milejší různorodost a hravost, pak doporučuji jednoznačně tuhle prácičku. Kapela ve studiu nahrála o tři skladby více než nakonec na desku umístila a tyto položky, konkrétně skladby „Ozone Baby“, „Darlene“ a „Wearing And Tearing“, se nakonec objevily až na posmrtném albu „Coda“ ze závěru roku 1982, kde LED ZEPPELIN definitivně vysypali všechny své šuplíky.

Po dvou letech absence koncertů svůj první výstup LED ZEPPELIN absolvovali v dánské Kodani v červnu 1979, aby se posléze připravovali na svůj vrchol sezóny a sice dvojkoncert v rámci festivalu v anglickém Knebworth, který se pro mnohé znalce stal jedním z jejich vrcholů, určitě tedy co se týče koncertů spadajícím do pozdní fáze kariéry LED ZEPPELIN. Na oba koncerty poblíž historického městečka se známým hradem totožného jména (zhruba 50km severně od Londýna) se tehdy dostavilo po stotisících fanoušcích na večer, ti přihlíželi naprosto špičkově ozvučené show, kterou mírně hatila snad jen rozpoznatelná unavenost hudebníků. Jimmy Page působil trochu laxně a zcela netradičně oděn do širokých plátěných kalhot a modré košile, nezakryl svou pohublost. Unavenějším dojmem se vlastně prezentoval i John Bonham, který dle mnohých za poslední dva roky značně zestárl, což bylo připisováno jeho nezřízené konzumaci alkoholu, a tak výkonnost drželi Robert Plant s J.P. Jonesem. Posledně jmenovaný byl rovněž oblečen do netradičního sněhobílého obleku. Ohlasy na koncerty se pohybovaly od průměrných k oslavným, nicméně se kapele nepodařilo zakrýt svůj automatický přesun do kategorie středněvěkých interpretů pro odrostlejší generaci rockerů. Oba koncerty konané uprostřed léta 1979 předběhly vydání zde recenzovaného alba o dva týdny.

Posléze se kapela na třičtvrtěroku odmlčela, aby v červnu 1980 následovalo krátké evropské turné po zemích jako Německá spolková republika, Švýcarsko, Belgie a Nizozemí s posledním koncertem v Rotterdamu. V září 1980 již bylo aktivně plánováno americké turné, které se však neuskutečnilo, neboť během příprav ve městě Bray poblíž Windsoru se 25.září 1980, po jednom z prohýřených dní, John Bonham již nevzbudil, neboť byl nalezen mrtev ve svém pokoji spoluhráčem (Jonesem). Následně bylo zjištěno, že se během spánku udusil vlastními zvratky, zatímco si jeho kolegové ve společenské místnosti o patro níže vesele povídali. Alkohol naměřený v jeho krvi se měl údajně rovnat dvaačtyřiceti skleničkám vodky. Šokovaná kapela po několika dnech paralýzy oznámila veřejnosti definitivní rozpad LED ZEPPELIN.

31.01.2020	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz