LED ZEPPELIN - Presence
V létě 1975 se mraky nad nejslavnější hardrockovou kapelou světa začaly pozvolna stahovat a události se začaly poprvé v jejich kariéře ubírat ne zrovna ideálním směrem. Jakoby za tím vším, co kapelu čekalo, stál nezvratný osud, který spěl navzdory talentu všech čtyř muzikantů, jejich semknutosti a celosvětové popularitě, ke svému naplnění. Ačkoliv měli LED ZEPPELIN tehdy nasmlouvány koncerty na více než půlroku dopředu (na dva koncerty v Paříži bylo dohromady prodáno rekordních 115.000 lístků, podzimní americké turné hlásilo rovněž vyprodáno, stejně tak předvánoční východoasijské turné), nakonec vše muselo být zrušeno, a sice díky Plantově vážné autonehodě na řeckém ostrově Rhodos, kde si s manželkou a dvěma dětmi užíval krátké dovolené během týdne volna. Dnes už víme, že nešlo o ojedinělý nepříjemný okamžik v kariéře hardrockových bohů, ale o počátek jejich postupného pádu, přičemž souběh několika tragických událostí v následujících letech bezesporu ovlivnil fatální vývoj jejich společné kariéry. A přitom se po aktuálním dvojalbu „Physical Graffiti“, které sklidilo v roce 1975 neskutečně pochvalnou odezvu, vše zdálo ideální. Kapela se tehdy nacházela na svém pomyslném tvůrčím i komerčním vrcholu, neměla (snad kromě PINK FLOYD) prakticky žádnou konkurenci, přesto se vše začalo na mnoha frontách kazit. I pro dříve perfekcionalistického manažera Petera Granta se jednalo o těžké období poznamenané problémy v osobním životě, respektive závislostmi a brzkým rozvodovým řízením, které ovlivnilo i jeho několik pozdějších špatných rozhodnutí.
V odpoledních hodinách 4.srpna 1975 došlo během krátké dovolené na řeckém ostrově Rhodos k autonehodě, během které havaroval Robert Plant se svou rodinou v průběhu jízdy zdejším hornatým terénem, kdy zpěvákovo auto sjelo z křivolaké cesty do srázu, přičemž obě malé děti vyvázli jen s lehčími zraněními, zatímco Plantova manželka Maureen bojovala v příštích týdnech v nemocnici o život (naštěstí úspěšně) a sám Robert to odnesl zlomeninami obou dolních končetin a jedné ruky. Jelikož v druhém autě za nimi jel se svými blízkými Jimmy Page, byl okamžitě po události zmobilizován anglický management Swan Song a celá Plantova rodina byla co nejrychleji helikoptérou dopravena do Británie. Za své samozřejmě vzaly všechny koncertní termíny připravované do konce roku 1975 a nikdo netušil, jak velkou pauzu si ona událost ve fungování největší kapely své doby vyžádá. Rekonvalescence byla dlouhá a velmi těžká, přičemž zbytek LED ZEPPELIN zvažoval možnosti, jak účelně naložit s časem, kdy Robert nebude dlouhodobě schopen chůze. Jimmy Page dokonce odjel na měsíc do Los Angeles, aby zde ladil nápady pro nové skladby.
Sám Plant mluví o celém roce a půl po této události jako o době, kdy se nedalo dělat nic jiného než skučet bolestí a plakat. Přesto se však vybičoval k nahrávání dalšího řadového alba, které mu spoluhráči navrhli, když už byl on i manželka mimo ohrožení života. Z tohoto důvodu se prý následně vznikající album rovná onomu často zmiňovanému nářku toho, kdo přežil. V zimě, když se všichni vyhrabali z nejhoršího, tak Page postupně všechny nadchl pro realizaci sedmé řadové desky, pro kterou byla posléze zamluvena moderní mnichovská studia MusicLand. Soustředění se na nové písně tak mohlo pomoci zejména Plantovi, pohybujícímu se tou dobou stále ještě na kolečkovém křesílku, zmítán pochybnostmi o budoucnosti své i svých nejbližších. LED ZEPPELIN se tedy i se zuboženým frontmanem vydali do Německa, kde pod taktovkou Jimmyho Page vznikala zřejmě nejtvrdší a dost pravděpodobně i nejmetalovější deska jejich dráhy, ta dostala název „Presence“. Album se mělo původně jmenovat „Thanksgiving“, ale název byl nakonec změněn na střízlivější (Přítomnost).
Nahrávalo se ve velmi rychlém sledu, neboť zhruba pět skladeb již měl Jimmy Page předem promyšlených a zbylé dvě se dočkaly růstu i dokončení až ve studiu. Pouhých osmnáct dní strávila kapela ve studiu, aby dala vzniknout sedmi skladbám tvořícím jejich sedmou řadovou desku, což byla nejkratší doba strávená ve studiu od časů debutového alba. I klaustrofobická atmosféra mnichovského studia, které bylo zbudováno v přízemí stařičkého hotelu Arabella, dokonale přispěla k vyznění díla. Ona sevřená aura tohoto místa byla z desky zkrátka znát. Nahrávka se dočkala různorodé odezvy, od nadšených ohlasů, přes střízlivá zhodnocení a spíše pochvalné recenze, až po slova mluvící o stagnaci někdejší invence nebo dokonce o vyčpělosti. Materiál každopádně platil za nejobtížněji proniknutelný a nejméně chytlavý v kariéře LED ZEPPELIN, byť se hned po vydání vyhoupl do čela žebříčků po obou březích Atlantiku, ačkoliv z nich brzy opět vypadl. Rozhodně se zde nenacházely žádné posluchačsky vděčné písně, pouze zatěžkaný a tíživý hard rock držící svou hustší atmosférou pohromadě. Po letech bylo v souvislosti s ne zcela pochopeným albem často zmiňováno sousloví - heavy metal.
Nahrávka se nakonec stala nejméně prodávanou řadovkou v kariéře LED ZEPPELIN. Za což možná nemohla jen absence líbivějších písní a celkově nepříliš chytlavá náplň, ale rovněž nástup nové generace rockerů vyznávajících úplně jiná pravidla hry. Na světlo se totiž v Británii zrovna dral punk a dlouhovlasé kapely vyprodávající stadióny dost možná nebyly nějakou dobu na programu dne. Co na „Presence“ upoutá, je omezený vliv přídavných nástrojů a skromnější aranžerská práce. Jde o velmi hutnou a bezkontrastní desku, která cílí zejména na příznivce kytarových valů.
Album vydané 28.března 1976 bylo nejrychleji realizovaným počinem LED ZEPPELIN od časů debutové desky. Jedná se o nejvíce podceňovaný počin kapely za dobu jejího fungování. Ten startuje výpravnou, více než desetiminutovou suitou „Achilles Last Stand“, mocně metalovým výpadem, kde se LED ZEPPELIN jeví heroičtější než kdy dříve. Skladba byla ve své hrubé verzi pořízena již v roce 1974 na tzv. daňové dovolené v Maroku a na rozdíl od zdobné a majestátní „Kashmir“ (vymyšlené tamtéž a umístěné na albovém předchůdci) se ve cvalu řítila vpřed podporována vyhrávkami osmistrunné baskytary Johna Paula Jonese a bezchybným Bonhamovým rytmem, přičemž Pageovi kytarové party jsou zde drtivější než u kteréhokoliv jiného alba LED ZEPPELIN a jeho sóla zkrátka nemají chybu. Tento silový kousek s Pagem v hlavní roli naznačil, že v případě alba nepůjde o žádný aranžérsky propracovaný materiál, ale o čirý výtrysk energie. Plantův text zmiňuje obrazy nedávné havárie a Achillova pata, jako jediné zranitelné místo hrdiny, zde podtrhuje osudový podtext díla. I přes svou obří délku se jedná o velmi přímočarý kousek, který ze své linie neuhne ani na okamžik.
Zasekávané motivy u následující skladby „For Your Life“ předznamenají fakt, že nepůjde o jednu ze stěžejních položek alba, nicméně si song obstojnou kvalitu drží a je více nakloněn naturelu některých starších alb LED ZEPPELIN. Celkově jde o píseň vyznívající smutně až hořce a Plantův hlas se mezi jednotlivými instrumenty proplétá, aniž by ve své pozici stínového hráče výrazněji bodoval. Poměrně krátká a neklidná „Royal Orleans“ ukazuje kapelu z trochu jiné perspektivy a potvrzuje Plantův smysl pro humor, když je v textu zmíněn incident jednoho z členů souboru v hotelu totožného jména, kam se při návštěvách jistého amerického města (New Orleans) kapela vždy odebírala. Jsou zde i další zajímavé kusy jako „Nobody´s Fault But Mine“, což je skladba vycházející z předobrazu v podobě písně téměř totožného jména od Plantova velkého vzoru, bluesmana a zpěváka meziválečných spirituálů Blind Willieho Johnsona. Page opatřil strukturu skladby zcela novými party a překopal snad všechna možná aranžmá, aby text opět vypovídal o člověku hledajícím vykoupení ze všech svých špatných činů a spáchaných hříchů. Song je charakterizován hromovým rytmem, táhlými kytarovými tóny a celkově bluesovou neutěšeností.
K ne úplně významným položkám lze počítat následující dva kusy. Rock´n´rollová „Candy Store Rock“ působí stejně neposedně jako odlehčeně swingující věc po ní následující, „Hots On For Nowhere“. Obě jakoby předznamenaly dobu, kdy již budou Zeppelíni působit po skladatelské stránce vyprahlejším dojmem, zvukově stranou od nových proudů udávajících trend rockové scény. Svým způsobem by se tyto skladby mohly klidně objevit coby křoví i na některém z prvním sólových alb Roberta Planta z první poloviny osmdesátých let. Závěrečná bluesová nádhera „Tea For One“ vznikla zrovna zásluhou Planta a vypovídá cosi o složitém psychickém rozpoložení dané doby, o chvílích bezmoci, kdy se polámaný vokalista, ležící na lůžku stranou ostatních, obával o život svých nejbližších, zmítán pocitem viny a nejistoty, neschopen se proti nastalým událostem bránit. Hodně temná, krásná a sugestivní záležitost je ozdobou pozdní tvorby LED ZEPPELIN a patří spolu s Achillovskou odyseou k vrcholům díla.
Pro grafickou stránku alba vzniklo tehdy mnoho fotografií v pastelových barvách, na nichž je ve společnosti nejrůznějších lidí zachycen jistý černý sloupcovitý předmět, kapelou nazývaný „The Object“. Za tyto práce bylo zodpovědné tehdy čím dál vytíženější a slavnější studio Hypgnosis, se kterým LED ZEPPELIN spolupracovali již od svého alba „Houses Of the Holy“. Zajímavé je napětí, jenž vychází z fotografií zachycujících takřka reklamě pestré obrázky uhranutých lidí v blízkosti neznámého předmětu. Tyto fotografie rovněž kontrastovaly s hudební náplní alba. „Presence“ nakonec zůstalo nejméně prodávaným počinem LED ZEPPELIN z jejich katalogu a do dnes pro mnohé znamená první výrazný schod dolu. I vzhledem k předešlé autohavárii je vlastně pochopitelné, že se otřesená a i jinými způsoby decimovaná kapela dávala jen stěží dohromady. Do toho všeho se přimotávaly i stupňující se problémy Page a Bonhama s heroinem, u druhého ještě podporované značnou konzumací alkoholu.
Probíhaly nadále i Grantovy spory s tvůrci filmu The Song Remains The Same, kteří svou práci neskutečně natahovali s cílem vytřískat z kapely co nejvíc peněz. Výsledek nakonec ani za moc nestál. Film se skládal napůl ze záběrů z koncertu LED ZEPPELIN v Madison Square Garden pořízených v roce 1973 a napůl představoval jednotlivé členy kapely v civilních záběrech mimo svět pódií. Dílo ve všech směrech nenaplnilo očekávání do něho vkládaná a působilo dramaturgicky odflákle. Peter Grant tudíž, při jakékoliv zmínce ohledně jednání s tvůrci a vzpomínce na ono nepřátelské prostředí filmu, kterému lidé z hudební branže vlastně nikdy nerozuměli a vyhýbali se mu, nejprve hodně zuřil a posléze rezignoval. Snímek spatřil světlo světa před vánoci 1976 a brzy zcela vyšuměl.
Přesto všechno se LED ZEPPELIN nakonec vydali na další turné, stalo se tak však až v průběhu roku 1977, tedy rok po vydání alba. Stadiónové koncerty na jedenáctém americkém turné byly opět rekordně navštěvované (absolutní rekord návštěvnosti jakékoliv rockové akce samostatné kapely tehdy padl na stadiónu Pontiac Silverdome poblíž Detroitu ve státě Michigan - 76.000 diváků), jenže nálada okolo karavany zrovna nebyla nejlepší. Celý podnik totiž hatily velmi časté konflikty mezi personálem kapely a lidmi najatými ze strany promotérů a organizátorů. Během několika měsíců došlo, při zvýšenému počtu dělníků makajících na celém podniku v zákulisí, k mnoha fyzickým potyčkám, což byl důsledek roztrhání stále většího týmu do znesvářených skupinek. Napětí mezi táborem makáčů pracujících pro LED ZEPPELIN a lidmi promotéra Billa Grahama vygradovalo v San Franciscu, kde bylo dokonce několik Grahamových lidí v průběhu příprav akce zmláceno Grantovými pohůnky. Vzhledem k tomu, že se bitky účastnil i John Bonham a hlavní manažer turné Richard Cole, se celé události věnovalo nadmíru pozornosti v tehdejším bulvárním tisku. Jen pouhý den po vystoupení LED ZEPPELIN na oaklandském stadiónu v rámci akce Day On Green všechny malichernosti definitivně pohltila zpráva o smrti Plantova pětiletého syna Karaca v důsledku infekce dýchacích cest. Tuto zdrcující novinku se zpěvák od manželky dozvěděl po telefonu a posléze okamžitě odcestoval zpět do Anglie. Zbytek turné byl zrušen, aby se psychicky rozložená skvadra na více než rok odmlčela a nebyla schopná žádné aktivity. Všechno pohltila tma.
24.01.2020 | Diskuse (4) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
Stray | 31.01.2020 05:26 |
Patrik Bartošík: Kdybyste zadal do vyhledávače KISS, zjistil by jste, že tady seriál KISS už dávno je, sice ne co díl to album, ale spíš co díl to nějaké období (zhruba tří alb). Pokud vám jde vyloženě o projekt co článek to deska, tak KISS je ta nejméně pravděpodobná věc - 1. nechci něco psát dvakrát, 2. jsem už dávno z jejich hudby vyrostl. Už jí tolik necítím a není pro mne zajímavá na to jí obětovat čtvrt roku života. |
Patrik Bartošík | 31.01.2020 02:04 |
Já bych si tak moc přál podobnou historickou sérii recenzí na Kiss ALBA :O |
DreDe | 24.01.2020 21:39 |
môj najoblubenejší LZ a môže za to Jaromír Tůma a jeho Větrník, niekedy v 80. tych |
J.Rose | 24.01.2020 18:54 |
Pane jo! Celkem depresivní čtení :-( |