LEE AARON - Pódium a přehlídkové molo (profil)

Rodačka z kanadské provincie Ontario Karen Lynn Greening bývala kdysi dávno, v metalových osmdesátých letech, bezesporu zajímavou zpěvačkou, která sklízela dílčí úspěchy především doma v Kanadě, ale částečně i v Evropě, nicméně opravdu velký průlom se jí nikdy nepodařil, což bylo později přičítáno skutečnosti, že dost možná někdy působila jako umělý produkt a že jí také, v dekádě hair-metalu, nikdo nenapsal výrazněji hitové skladby, schopné se celosvětově prosadit. Pod jménem LEE AARON začala vystupovat až po rozpadu její stejnojmenné kapely coby dvacetiletá. Po přesídlení do New Yorku v roce 1982 jí vychází debutové album „Lee Aaron Project“ u jednoho malého nezávislého labelu. Na první desce sice její autorské songy nemají ještě onu pozdější nadýchanost, příznačnou pro vypulírovanější druhou polovinu osmdesátých let, a drží se tak základních tříminutových struktur, kde skladatelskou nevyzrálost mladé hudebnice vyvažuje chuť, přímočarost, ale i pěvecký talent. Základy jsou však položeny. Lee v té době hlasově okouzluje především manažery významnějších vydavatelství, ale za vyšvihnutím se ke smlouvě s Attic Records stojí zcela jistě i jiné okolnosti než jen pěvecké nadání. Rok 1983 byl obdobím, kdy se zpěvačka, velmi obstojně ovládající saxofon i klávesy, stále ještě věnovala spíše kariéře modelky, což o sezónu později zúročila decentně poodhalenými fotografiemi na titulní stránce i uvnitř prestižního pánského magazínu OUI. Nicméně výše zmíněná debutová deska se svezla na vlně amerického melodického rocku a v únosné míře se tak Aaron záhy přihlásila spíše k metalovějšímu prostředí reprezentovanému prvotními kapelami z Los Angeles jako DOKKEN, RATT nebo MÖTLEY CRÜE. Většina fanoušků rockové hudby někoho podobného tehdy ani nezaregistrovala, a tak je první etapa důležitá zejména díky získávání kontaktů.

Větší zlom nastal až v roce 1984 kdy Lee Aaron realizovala své druhé album „Metal Queen“, které bylo rozhodně zdařilejší a skladatelsky i produkčně lepší. Nahrávalo se v Torontu a práce řídil Paul Gross. Na obálce zpěvačka pózuje v sexy válečnickém oblečku připomínajícím tehdy módní mytologické příběhy dávnověků, ve kterých se pohybují postavy typu Barbara Conana. Zcela poprvé je zde v souvislosti s nějakou ženou v heavy metalu využito oné nálepky – Metal queen. Deska, jejíž silné stránky slyším především v úvodní dvojici hymnických skladeb „Metal Queen“ a „Lady Of The Darkest Night“, ale také v řízně metalovém úprku „Deceiver“, měla všechny předpoklady rozvířit pozornost, nicméně potenciál nebyl úplně využit a USA zareagovaly docela vlažně, zatímco Evropa spolu s Kanadou a Japonskem o zpěvačce věděly o něco víc. Lee Aaron poprvé pracovala se skladatelsky výrazně aktivními spoluhráči, takže zejména kytarové duo John Albani a George Berndhart se uvedlo velkou mírou potenciálu.

Třetí album „Call Of The Wild“ (1985) ještě posunulo působnost Lee Aaron v hardrockovém a popmetalovém prostředí a byla na něm odhalena snaha o zvýšenou hitovost a zlepšená skladatelská stránka. Kytarista John Albani se stává na dlouho průvodcem kariérou této krásné a po úspěchu toužící Kanaďanky a vedle Paula Grosse usedá na producentskou židličku dokonce Bob Ezrin. Lee Aaron má tak vedle sebe skutečně dobrý team. Firma Attic tehdy penězi na talentované zpěvačce nešetřila, ale chytlavé hymny jako „Rock Me All Over“ a „Runnin´With The Fire“ znovu nevyužívají zcela svůj potenciál. Osobně se mě zde nejvíce líbí právě drsnější skladby jako „Evil Game“. Asi nejvíce však nakonec zaboduje živelná balada „Barely Holding On“, jejíž autorem byl Joe Cerisano. Songu se dostává dokonce klipového zpracování a o desce lze vlastně říci, že platila ve své době za vrcholný počin Lee Aaron, byť se opět nestala bůhvíjak úspěšnou, laťka každopádně šla opět o něco vzhůru.

Se zvýšeným zájmem o jemněji vyznívající stadiónový metal přichází na svět čtvrtý a do té doby produkčně i zvukově nejpropracovanější materiál, nazvaný prostě „Lee Aaron“. V roce 1987 už je nějakou dobu v módě využívání bombastického zvuku kláves a celkový trend, dělat skladby co nejvíce chytlavé a postavené na refrénech, samosebou nemine ani Lee Aaron. Tento materiál podobný směr jen potvrzuje, neboť hudba Lee Aaron byla vždy o příslušnosti k aktuálnímu trendu. Ať si o zvýšené načechranosti a okázalé produkci budete myslet cokoliv, albová čtyřka nabídla dosud nejlepší skladatelský vklad, za kterým stál především věrný souputník John Albini. Skladby jako „Powerline“, „Hands Are Tied“ nebo dvě skvostné balady „Only Human“ a „If This Is Love“ (ten rok všechny trumfy nejen Kanaďance vyfoukl na MTV jistý David Coverdale, neboť veleúspěšné album „1987“ od jeho kapely WHITESNAKE sklízelo milionové úspěchy také díky skladbě obdobného názvu a sice „Is This Love?“). Asi nejokázalejší materiál v diskografii však nebyl výrazně doceněn a nejúspěšnějším albem kariéry Lee Aaron se tak stává až deska následující.

Album „Bodyrock“ z roku 1989 se nakonec stalo bestsellerem Lee Aaron, za což zřejmě mohl vyzrálý a znovu poměrně dost chytlavý materiál, který sednul do módy daného období a obsahoval silnější skladby než kdykoliv dříve. Produkčně byla deska sice znovu vedena na bázi bezproblémové chytlavosti, líbivosti a korpulentního stadiónového zvuku, ale s klávesami se tentokrát šetřilo a tak měly skladby více přirozený, rockový švih po vzoru dobových senzací typu AEROSMITH, BON JOVI nebo ALICE COOPER. Na desce je znovu znát velký vklad kytaristy Johna Albaniho, který tentokrát částečně zastal i roli producenta. Materiál vyzníval zjevně nejvyzráleji a obsahoval mnoho hitových písní. Nejúspěšnějšími se zřejmě staly „Whatcha Do To My Body“, „Hands On“ nebo „Rock Candy“ (předělávka od MONTROSE), ale k mým největším favoritům patří úplně jiné položky, takže z mého pohledu určitě dostávají přednost věci jako „Yesterday“, „Gotta Thing For You“, „Rock The Hard Way“, „Sweet Talk“ nebo „Tough Girl Don´t Cry“. Určitě vítanou změnou byla rovněž skutečnost, že na většině skladeb byl autorský kredit částečně připsán i zpěvačce samotné, která byla tentokrát do skladatelského procesu s Albanim asi nejzasvěcenější za svou dosavadní kariéru. Výsledkem byl do dnes nejlepší materiál jejího portfolia.

S nástupem devadesátých let se však hudební svět Lee Aaron začal pomalu bortit, protože zájem o hair-metal šel hodně rychle do kopru a tak nejen ona velice rychle ztrácela pracně získávané fanoušky. Šesté album „Some Girls Do“ s ústředním singlem v podobě skladby „Sex With Love“ z roku 1991 ještě neznačilo úplný propadák, ale určitý odliv zájmu byl zaznamenán zcela jistě. Pořád šlo o docela příjemný vzorek chytlavé rockové hudby, což bylo tehdy všeobecně bráno jako nic nového pod sluncem a zajímavého pro získání pozornosti mladých fanoušků rocku. Trendy se tehdy začaly velmi rychle měnit a křehce vyhlížející „drsňačka“ s draze působící produkcí najednou nebyla u mladých vůbec v kursu. Do popředí se drala klubová scéna, alternativní rock, grunge a tvrdší odnože metalu. Album „Emotional Rain“ z roku 1994 tak bylo vystavěno zcela v trendu dobové vlny grunge, nebylo tedy divu že zcela propadlo. I když Lee Aaron nadále s občasnou pauzou na hudebním poli funguje, už to zkrátka v jejím případě nikdy nebylo ono jako v bájných osmdesátkách. Samotná umělkyně dodnes platí za držitelku jednoho z pozoruhodných ženských hlasů v 80´s heavy metalu, ale bohužel rovněž platí to, co už jsem nastínil v textu výše, nikdy nepotkala někoho, kdo by jí byl schopen vystavět skutečně velký celosvětový hit či album. I tak si však myslím, že její alba z osmdesátých let za poslech určitě stojí. Přeji tedy ničím nerušený poslech!

04.05.2019	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz