LENKA DUSILOVÁ - Řeka

80%

Slabší pohlaví točí v posledních letech silná alba, hodně silných alb. Trend, který trvá již delší dobu. Skrze své žánrové zapouzdření jsem však nic podobného dlouho nevnímal. Chyba lávky. Když už ženy postupně pronikají i do metalu, jinde se mohly dít věci a také se děly. Nakonec si mě pár desek z domácí scény přeci jen našlo, přišli ETERNAL SEEKERS a pak nastala exploze. Zmeková, Janatková, Lanugo, Never Sol, Margo, Königová, Siba, Bárová, Hlavenková atd. Podobný nástup lze konečně zaznamenat i na poli beletrie. Když mě před pár měsíci smetlo poslední album Slovenky Málikové, už jsem se nedivil ničemu. Časy se mění. K reálné emancipaci dávno nepřispívají pouze světové války, spojené s nedostatkem pracovní síly ve výrobní sféře, nýbrž dlouhodobý mír, nadprodukce, vzdělání, svoboda, respekt, tolerance, sociální zabezpečení či pojmenování některých věcí ve vztahu muž-žena pravými jmény. A také technologie, třeba ty instrumentálně-nahrávací. S pouhou výpomocí, nebo i bez asistence mužů vznikají skvělá dílka, namátkou lze zmínit letošní řadový počin divy Eartheater.

Ostatně, své nové album mohla natočit „v pokojíčku“ také Lenka Dusilová a zřejmě by nebylo o moc horší. Snad lepší? Kacířská myšlenka. Robustní produkční stránka novinky totiž imponuje a rozhodně ji nemíním shazovat v tom smyslu, že takový byl i cíl. Něco mi však říká, že „Řeka“ s nánosem vychytaného a takřka všudypřítomného aranžmá ve stylu „poslouchejte, jak je to chytré, dobře zahrané a současné“ představuje jinou verzi něčeho původního, co mělo sílu samo o sobě a co alespoň částečně demonstruje atmosférická věc „Tremolo“ či tripově-doomový nářez „Vlákna“. Dobře, uznávám, právě zde jsem se upnul na chvíle evokující metalistovi starou ANATHEMU, resp. THE GATHERING z období „How to Measure a Planet?“. Důležité je, že výrazná produkční stránka značně variabilní hudbu nerozbíjí, ale stmeluje a podporuje; nejvíce asi prvek plynutí jako středobod všeho, co se na desce děje. K zahození není ani enormní důraz na kvalitu provedení. Zkušený Petr Ostrouchov při veškerém respektu k individualitě ústřední protagonistky vtiskl skladbám umělecký a řemeslný trademark svého vydavatelství Animal Music; nejen tím tak přispěl k soudržnosti celé kolekce. Vzhledem k její variabilitě nešlo o lehký úkol. Souběžně byl ve výsledku a elegantně poražen nynější diktát náladotvorného electra.:-) Na trh se tedy dostává album veskrze nástrojové, životem pulzující a nadčasové, tj. v podstatě nespojitelné s nějakou retro, synth či electro érou. Díky vzájemné chemii, pochopení, citlivým, resp. kompromisním zásahům electro mága Aid Kida a vkladu všech(!) hostů opravdově krásné.

Určitá neokázalá okázalost produkce, symbolizovaná kde čím, např. dechy v závěru titulky, není každopádně na škodu. Prostoru bylo dost a Lenka dodala kromě sebe též silný materiál, jemuž vládne intimita se svobodou. Dokonce natolik, že pokud by někdo někdy natočil remake Majora Zemana, byla by „úpadková“ hudba, kterou by kolem roku 2020 adorovali „mladí zmatení intelektuálové na scestí“, ideálně zpodobněna její aktuální tvorbou. Možná se jedná o reflexi toho, co ona sama považuje za ohrožení svobody a příchod temnoty, vůči čemuž se aktivně vymezuje. Přes podporu svého okolí při tom naráží zejména na konzumní lhostejnost. V tvůrčí fázi se tudíž uchyluje do sféry bytostně niterné, svobody každého z nás. Síla nového alba proto spočívá primárně v tom, že nedává žádnou příležitost k tomu, aby ho mohl někdo zkonzumovat, natož relativizovat. Kdo by se o takovou relativizaci pokusil, snažil by se zbytečně až pošetile. Díky pocitové hudbě proudící z „Řeky“ lze po více posleších nabýt dojmu ze střetu (setkání) se svobodou absolutní, oddělenou od limitů světa fyzického.

Sázíte-li na dojmy a asociace, představte si plynutí klidné řeky, po které pluje loďka s tandemem zkušených veslařů a jedinou pasažérkou. Dotyčná je zralého věku, cítí podpůrnou sílu proudu, klidně se rozhlíží, prožívá každý vjem, do všeho snadno proniká a do všeho promítá svou životní zkušenost, smutek a lásku, včetně té mateřské. Kochá se uplýváním a krajinou viděnou přes filtr prožitého. Rozjímá; navzdory všem protivenstvím, které v ní občas rezonují, se zdá být vyrovnaná a smířená s existencí. Celkem idylický obrázek narušuje fakt, že se z něj nic dalšího nedovíte. Přímo ani nepřímo.

Tohle není Instagram! Takže po plynutí, svobodě a intimitě tu máme ještě nepřístupnost. Ve snaze o připojení jsem během poslechu zažíval pocit nikoli nepodobný hraní si se shodnými póly dvou magnetů. Sice jsem nebyl přímo odpuzován, ale něco mi stále unikalo. S „Řekou“ prostě posloucháte velmi intenzivní hudební dílo, k jehož kořenům se lze přiblížit obtížně. Myslím si, že jsem to navzdory všem uvedeným postřehům zatím nedokázal. Můžete se do ní nicméně po libosti vnořit, zaplavat si, driftovat, můžete ji prozkoumávat, odhalovat a můžete v ní také zůstat trčet jako balvan. Proud kolem poplyne klidně dál ať děláte co děláte. Když prokážete velkou empatii, možná ve vás kapánek něčeho jedinečného zanechá, nebo vás něčeho tíživého zbaví.

Na závěr uberu patosu a přidám několik věcných poznámek. Lenka má stále takový ten sexy holčičí hlas, kterým zazpívá vše, na co si vzpomene, a vy jí to budete věřit. Plynutí v mých uších přerušila píseň „Insomnia“. Potenciální příspěvek komerčnějším rádiovým frekvencím? Nevím, možná ve zkrácené singlové verzi, o to víc si poté ovšem vychutnáte odplouvání v závěrečném tracku „Tma“. Přes opakující se motiv se zde děje mnohé; vlnky života zurčí, dokud nepřijde Konec. Žánrové rozpětí je široké. Slyším folklór, jazz, hodně jazzu, post rock, špetku progu, artový pop a elektroniku. Domácí album roku? Ne, v metalu letos vyšla lepší, pochopitelně.:-)

25.12.2020	Diskuse (72)	Pekárek hackl@volny.cz