LENNY KRAVITZ - Blue Electric Light
Přestože Lennyho tvorba bývá často označována jako popová limonádka těžící z umělecky hlubších předobrazů historie rocku, funku a rhytm n´blues, rozhodně bych jí i přes minimální progresi nezatracoval. Po více než tři dekády totiž budí respekt konstantní úroveň, Lennyho schopnost napsat chytlavý generační hit a umění dostat do materiálu ten správný retro feel a ještě v souvislosti s tím vším působit nadčasově, zkrátka a dobře, jde o zkušeného a stále neuvěřitelně inspirativního muzikanta, který do světového mainstreamu patří a který je ještě v šedesáti letech schopen odehrát naprosto strhující dvouhodinový koncertní set. Některá jeho alba nesla výrazné stopy rhytm n´blues a funky, jiná tyto vlivy dokázala upevňovat rockovými vypalovačkami, jenže více méně vždy šlo především o kvalitně zpracovaný pop/rock afro-amerického střihu, navíc nesmírně hladce poslouchatelný.
Aktuální sada skladeb vznikala pozvolna. Spolu s Kravitzem, který jako již tradičně zastal roli producenta, u vzniku byl především jeho dlouholetý parťák, kytarista Craig Ross. Novinka možná budí dojem více odlehčeného a převážně popového alba, které své rhytm n´blues a funky cítění propojuje spíše s nenáročným elektronickým podložím než s kytarami, ale to vlastně ani moc nevadí. Tvrdím, že Lenny Kravitz nikdy nebyl bůhvíjak zapřísáhlý rocker (možná tak z plakátu) a rázné riffové skladby jako „Are You Gonna Go My Way“, „Rock n´Roll Is Dead“, „Fly Away“ nebo „American Woman“ vždy patřily na jeho albech k minoritě. Třeba zrovna na „Blue Electric Light“ se podařilo složit několik chytlavých singlů bez potřeby něčeho podobného, všechny zdejší singly mají podobu ležérnější, z tohoto důvodu se možná o novince mluví jako o jedné z jeho nejméně rockových nahrávek.
Vlastně o tom, jak budete ve výsledku přistupovat k aktuálnímu materiálu, rozhodne už zdejší první skladba - „It´s Just Another Fine Day (In This Universe Of Love)“. Tahle věc je totiž nejdokonalejší v postihnutí oné nálady díla, zároveň je velmi chytlavá a to aniž by byla strohým tříminutovým hitem, zkrátka zachycuje nejdokonaleji onu esenci afro-americké retro hudby v popovém podání současného Lennyho Kravitze. I dvojka „TK421“ se pohybuje zcela mimo rockové hájemství, taneční groove, klávesové podkresy a jednoznačný funky ráz hodně připomene současnost u našich J.A.R., přičemž nejde o zcela ojedinělou položku tohoto typu na novince. V popově tanečním hávu se nesou i další songy, např. rozněžnělá „Honey“ je jednoznačným hitem dní příštích, protože do pozice singlu dosud umístěna nebyla. Naopak poměrně líná „Paralyzed“ jím už nějaký pátek je, nicméně rozhodně nepatří na desce k reprezentativním položkám.
Stran melodií velmi atraktivní nostalgická hitovka „Human“ sice jede jako ten správný pilotní singl, ale při pozorném poslechu si uvědomíte její chytrou úspornost a efektivitu, kdy hlavním prvkem instrumentace jsou krom kláves jen jakési řinčivé rytmické údery a kytary zde opravdu schází, tedy až na rytmické záseky umocňující nosné údery. Strohými umělými pulzy charakterizovaná „Let It Ride“ potvrzuje, že Lenny Kravitz byl vždy spíše posluchačsky vstřícnějším nohsledem Prince než plakátovým rockovým buřičem, co by se snažil dát vzpomenout na Jimiho Hendrixe. Tohle tvrzení lze aplikovat i prostřednictvím skladby jako je „Stuck In the Middle“ tedy jemnějšího funky. Většina skladeb zde tak vypovídá spíše o popovém (to myslím v dobrém) naturelu.
Deska zakončená atmosférickou a až snově hypnotizující titulní skladbou „Blue Electric Light“ rozhodně nebude patřit mezi stěžejní kusy Lennyho diskografie, nicméně nejde vůbec o špatnou záležitost. Ve výsledku skladby odhalují (a to naprosto logicky a očekávaně) především jemnější stránku Lennyho tvorby. Ten je v šedesáti pořád ve výborné tvůrčí formě a jeho mnohobarevný velkoměstský a multikulturní pop zkrátka dokáže stále bavit.
| 28.06.2024 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
