LENNY KRAVITZ - Strut

70%

Nové album Lennyho Kravitze mne vlastně bez problému baví. A to i přesto, že k jeho současné tvorbě mám dvě nepatrné výtky. Ta první (méně důležitá) se týká skutečnosti, že jej již mnoho let mohu považovat za rockera opravdu jen stěží. A druhá zas upozorňuje na delší dobu trvající stagnaci, co se týče vývoje stylu jakým se Lenny prezentuje. Tohle všechno mne však vůbec neodrazuje od poslechu jeho hudby, protože „Strut“ je už druhou deskou, která jej po období nepříliš vydařených alb z minulé dekády, jakými byly třeba přeslazené „Baptism“ a poměrně nevýrazné „It´s Time For Revolution“, kvalitativně vrátila mezi elitu. Už minulá fošna „Black And White America“, jenž byla poctou černošské hudbě utvářející od padesátých let minulého století americkou hudební kulturu, měla hodně co říct. Byl to zkrátka návrat k dobré formě posledního úseku devadesátých let. Sbírka se sice více klonila k rhytm´n blues, funky a soulu, než aby v ní dominovaly songy, jenž by upoutaly nějakým hřmotnějším kytarovým riffem, nicméně skladby to byly zdařilé. Stejně tak je tomu na letošní desce „Strut“, kde je těch kytar opravdu pramálo a jsou spíš užity jako aranžérská dokreslovadla, protože prim hraje Lennyho zpěv a výrazný taneční groove. Lze tedy říci, že se v posledních letech Kravitz našel jako popový umělec silně ovlivněný Motownem a hudbou vycházející z bytelných funky kořenů. Jeho současná tvorba mi tak trochu připomíná mix někoho mezi Stevem Wonderem, Jamesem Brownem a Mickem Jaggerem. Právě o Jaggerovi může být však řeč pouze v souvislosti s jeho sólovou dráhou, na které vždy inklinoval k černošské, více rytmické hudbě. Mě osobně je vlastně úplně jedno, jakým stylem se Kravitzovi skladby vykazují, protože důležité je pouze to, že jde o songy dobře se poslouchající, a takových je zde vcelku dost.

Jak už je u něho dobrou tradicí, tento všestranný muzikant si celé nové album  složil, nahrál a produkoval zcela sám, tedy až na účast několika muzikantských pomocníků a hostů, kteří ve skladbách přispěli nějakým tím detailem. Podobný postup vlastně praktikuje již od úsvitu své dráhy a mě osobně je díky tomu velmi sympatický. Lenny totiž absolutně nespoléhá na okolí a nahrává svá alba tak, aby s nimi byl spokojen především sám. Ačkoliv jde o chytlavý pop, za jeho písněmi je vždy cítit opravdové srdce a odhodlání, což je vidět především na koncertech, které nasazují onu pomyslnou laťku hodně vysoko a já osobně už jsem byl na třech přítomen. Ze stálých Kravitzových spolupracovníků byl u nové desky znovu jen jeho věrný spoluhráč, výtečný kytarista Craig Ross.

Přejděme ke skladbám. První dvě upoutají břitkým funky rytmem a chytlavými refrény, takže se brzy stanou horkým zbožím na poli nejrůznějších charts. Týká se to jak úvodu v podobě „Sex“, tak samozřejmě pilotního singlu „The Chamber“. Obě skladby současného Kravitze vystihují naprosto dokonale a nezpronevěřují se jeho pověsti nejen talentovaného hitmakera, ale ani image sexuálního idola většiny dívek a žen. Až třetí „Dirty White Boots“ je skladbou vykazující se rockovější stavbou, za což mohou riffy ve stylu Keitha Richardse. Následující „New York City“ však opět vrací styl do podoby procházkového tance v ulicích Harlemu.  Píseň navíc obohatí zvuk saxofonu a vstupy gospelového sboru. Všechny tyto čtyři songy jsou povedené, ale laťka ani později nepadá. Houpavé věci jako „The Pleasure And The Pain“ nebo „Frankenstein“ vlastní výraznou atmosféru karibského dusna, druhou zmíněnou skladbu navíc znovu obohatí jazzově rozmařilý saxofon, ale i foukací harmonika nebo další sbory. Úsečný slogan v titulce „Strut“ připomene PRINCE a kolovrátek „I´m A Believer“ je zřejmě nejslabší položkou. Bezproblémová „Happy Birthday“ platí za vcelku dobře poslouchatelné barové blues a „She´s A Beast“ je typickou Lennyho baladou, která se vykazuje především chytlavostí. Rozmáchlá „I Never Want To Let You Down“ i limonádka „Ooo Baby Baby“ poté již nic neřeší. Dle mého soudu Lenny Kravitz nahrál velmi typické album s mnoha povedenými songy. Své fanoušky určitě nezklame a ještě možná nějaké nové získá. U těch, kteří jej však doposud nemuseli, dozajista bodovat opět ani omylem nebude. Za mne tedy výborně ošetřený americký pop, který je směsí funky, soulu, rhytm´n blues a tedy i špetky toho zpropadeného rocku.  

CD zakoupeno za dobrou cenu zde.

06.10.2014	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz