LEPROUS - Aphelion

60%

Einar Solberg patří k lidem, kteří nemají problém s přístupem ve stylu „více někdy znamená více“. Když o sobě nepochybuji, nebudu se přeci držet zpátky. A Einar o svých pěveckých kvalitách nepochybuje. Chce se mi parafrázovat Bohuša z buranské komediální klasiky Dědictví aneb Kurvahošigutntág: „Su pan zpěvák, su“. Žádná sebereflexe dotyčného nepotrefila ani během přípravy nové desky „Aphelion“. Základním předpokladem pro přijetí hudby LEPROUS zůstává tedy i v roce 2021 tolerance k nadužívání jednoho průbojného čistého hlasu jedním, technicky poměrně zdatným zpěvákem. Dalším důležitým předpokladem, tentokrát již pro přijetí samotné novinky, je kladný vztah k posledním deskám norského kvintetu, zejména k předchůdci „Pitfalls“. Ostatně, pár položek z aktuální kolekce vzniklo již v době jeho přípravy (původně se uvažovalo o vydání EP). O zpracování či ždímání zbytků však hovořit nelze. Pánové i nadále promýšlejí každou notu a pracně skládají své efektní puzzle. Času na to měli dost.

Covidové peripetie zastihly kapelu v ideální situaci. Stěžejní koncerty byly odehrány, přišel odpočinek, pak čilý stream a kreativní pnutí, ovlivněné novou životní zkušeností, novou perspektivou ve smyslu život se dá žít, jakkoli pochybnosti zůstávají. Výmluvné jsou v daném směru texty ke dvěma výborným skladbám – „Running Low“ a „All the Moments“. Leitmotivem se tak stává přijetí určité životní situace, včetně nezdarů, a hledání cesty. Náš hrdina sice stále trpí, ale současně si už uvědomuje limity poznání a samotného žití. Přežívá pak v jakémsi smíření, dílem snad v naději. Jeho úděl se stává snesitelným. Možná kdyby se pořádně rozhlédl kolem sebe, vnímal by svůj osud zas o něco pozitivněji. Nicméně sebeláska přitahuje a olbřímí, laskající se ego promlouvající Einerovým hlasem představuje pro fanoušky LEPROUS kombinaci takřka neodolatelnou. Netvrdím, že dotyčný takový skutečně je, jde zejména o popsání dojmu, jaký ve mně hudba progresivně-metalových norských borců vyvolává.

K porušení tradičního dvouletého intervalu mezi řadovkami každopádně nebyl důvod. Stabilizovaná sestava šlape už nějaký ten pátek dobře, na vydatele je spolehnutí a nápady, zdá se, stále přicházejí. „Afélium“ možná nabízí méně slunečních paprsků. Chlad ovšem nenastupuje, září tu přeci pan zpěvák. Emoce z něj stříkají jako krev a mastnota na zabíjačce. Ne úplně vhodné přirovnání jsem nezvolil náhodou. Chci čtenáře trochu probrat a také vyjádřit jisté znechucení z vokálního obžerství, které nám Einar servíruje a které není po instrumentální stránce kompenzováno, což se jeví být při schopnostech všech zúčastněných neuvěřitelné(!). Probít se pod vypjatý zpěv k písním není snadné. Pokud už LEPROUS koketují s popem, měli by dát menší prostor sobě – svému hraní i zpívání – a větší skutečně nosným nápadům, pakliže jimi skutečně disponují. Na experimenty se vymlouvat nemohou, protože odvážnějšími postupy a zvukomalbami svou hudbu vesměs jen zpestřují. V lepším případě lze hovořit o způsobném či elegantním dávkování reálné progresivity. Jenže středobodem hudby LEPROUS není progrese, tím je Einar. Užívám si jeho intenzivní prožívání, ale sám nic zvláštního neprožívám. K čemu je platný mocný emoční tok tryskající z jeho hlasu, nedokáže-li se na něj posluchač napojit. Chvílemi, zvlášť ve druhé polovině desky, mám pocit, že mě obchází s takovou důsledností jako plynovod Nord Stream 2 Poláky. Pár výjimečných chvil se přesto najde.

Ale abych jen nekritizoval; jak už jsem naznačil, kapela má vše promyšlené do puntíku a nápady nešetří. Stále se něco děje, v džungli chytrého aranžmá se dá bloudit a objevovat dlouho. Jednotlivé skladby, i když navlečené na uniformně vyšponované vokální linky, relativně nesplývají, nebo splývají? Všichni hudebníci hrají jako o život. Takových kytarových sól jako v „The Shadow Side“ by ovšem mohlo zaznít více. Mají však oba kytaristé vůbec navíc než plnit roli ořezaného doprovodu nebo chytrých vycpávek ve chvíli, kdy se zpěvák potřebuje nadechnout nebo vydýchat? Nejlepší momenty přicházejí tehdy, když se patetickému vokálu dodá silná melodie. Jednoduše řečeno, když se sklouzne ke klasickému progu. To samé platí o kytarách, jejichž útlak či sebeomezení mi nedává smysl.

Bohužel musím pokračovat v kritice. Deklamace ve fistulkách i polopatické vokální exprese je příliš. Pošilhávání po osmdesátkových časech není zvládnuté. Produkční stránka působí sice odvážně, samotný zvuk však žádné vzrušení, natož přidanou hodnotu nepřináší. Nahrávka zní perfektně a tím také vše končí. Dvou až tříminutové lkavé pasáže nikdo nesestříhal. Suitu „On Hold“, vedoucí odnikud nikam a utápějící se v sobě samé nikdo nepředělal či rovnou nevyhodil. Orchestrace, zvláště ta orientální, někdy spíše ruší. Pokud se začne třeba v „Nighttime Disguise“ instrumentálně jiskřit (vida stačí obyčejný klavír), vyšle vokál vibrující torpéda a zajímavé momenty bez milosti potopí. Skloubení jakéhosi řevu, orchestrace a djentu během závěrečné gradace se nepovedlo. Pochvalu si zaslouží rytmika. Kdyby Einar zpíval, hrál na klávesy a vlastně i skládal v podobném stylu, v jakém přistupuje Baard Kolstad k bicím, kdyby … chyby. Ale co, možná jde jen o stesky nechápajícího. Možná bude jednodušší a také férovější napsat, že jsme k sobě s LEPROUS na prvním vážnějším rande nenalezli cestu.

27.09.2021	Diskuse (13)	Pekárek hackl@volny.cz