LIKE A MOTORCYCLE - Pretty Pleased

70%

„Three bombastic queers and one very patient man“ (Tři bombastické queer a jeden velice trpělivý maník). Klid, nejde o žádnou travesty kapelu. Právě naopak. Jako správní mladí kanadští levičáci vyznávající punkovou filozofii jsou naštvaní na celý svět, společnost, kapitalizmus. Mladí. První EP-čko vydali už v roce 2011, tak řekněme pořád ještě celkem mladí. Kromě toho je tíží i vlastní problémy, strachy, vnitřní pocity a mentální zdraví. Holky s holkama, holky co nevědí, jestli jsou vlastně holky. Ale nechme jejich sexuální preference stranou a podívejme se radši na ten hluk, co produkují.

Halifax, Kanada. 3 děvčata, kytara, basa, bicí, plus jeden kluk, kytara. Třetí album. Noise punkrock. Živelný, živočišný, špinavý, drsný. Ale přitom melodický, chytrý, kompozičně zajímavý. Ideální muzika do malých, tmavých klubů, pivko do ruky, ruce nad hlavu, hlavu vypnout a pořádně si to užít.

Na „Pretty Pleased“ kapela spojila síly s producentem Howardem Redekoppem, který měl v minulosti prsty třeba v albech dalších Kanaďanů jako THE NEW PORNOGRAPHERS nebo TEGAN AND SARA, ale třeba i ve skvělém debutu amerických NOW NOW. Ale tohle jsou všechno indie rockové záležitosti. Logicky by tak nějak teda mělo znít i tohle album, kór když první dvě placky, ač dost punkrockové, přece jen měly i ten indie nádech. Možná je to aktuální duševní konstelací kapely, nebo prostě jen stavem světa kolem a na něj reagujících písniček, ale zvuk se posunul úplně mimo indie zónu. Naopak si pro inspiraci zašel do old school grungeového období, které dodalo hutný a špinavý základ. Na něj se pak postavila melodická punkrocková konstrukce. A přikryla to celé nervózní, noisová střecha.

Zajímavá je melodika. Je tam silný popový nádech, nejvíc odkazující asi na další kanadské legendy METRIC. Na rozdíl od jejich „milého“ zpěvu ale tady hlavní kytaristka a zpěvačka KT Lamond zpívá docela nasraně, nebojí se někdy zařvat z plných plic a obecně drží drsnou pózu. A díky barvě hlasu, nasazení a stylu zpěvu to vlastně ani není póza, ale velice přirozená poloha. Tuhle holku naštvat vážně nechcete. V některých písních jí podpoří i druhý kytarista Dave Casey. Někdy si dávají duet, někdy si písničku ukradne jen pro sebe. Jejich hlasy jsou silně kontrastní, a díky tomu je jejich společná dynamika velice osvěžující a výrazná.

Zvuk je hutný, těžký. A do toho řežou nervní noisové pasáže, které lehce odkazují na další severské souputníky, DEATH FROM ABOVE 1979. Bicí jsou správně zahulené, lehce zamlžené. Basa mohutná, syrová, bublavá. No a kolem zemité a pevné rytmiky pak poletují dvě kytary. Někdy se vzájemně podporují, jindy spolu, nebo spíš proti sobě bojují. Třiapůlminutové skladby mají tah na branku, jasnou strukturu, živelnou atmosféru. První polovina alba je jedna hitovka za druhou. „Skin“, „Television“ nebo „Dig“ jdou na dřeň. Komplexnější „Legwork“ boduje skvělou melodikou, drsná „Cruel“ pak překvapivě přidává i lehkou orchestraci. Nečekejte ale žádné hezké a romantické symfonické zjemnění. Naopak, je to pěkně otravné, téměř až psycho. Ve druhé části alba se mírně zvolní tempo, ale zase díky tomu je prostor písničky rozvíjet do dalších poloh. „Billions“ by se neztratila na některém z pozdních alb MARILYN MANSON. „Imposter“ má naopak blízko k THE KILLS. Ke konci alba skladbám mírně dochází dech, takže závěrečná „Down“ přichází v pravý čas, aby to na úrovni uzavřela. Možná není tak tvrdá jako zbytek alba, ale svým masivním refrénem parádně zakončuje tuto kolekci. Jednoduchý, ale designově velice hezký cover alba rafinovaně mate neznalého kolouška, očekávajícího nějakou příjemnou indie desku, možná až dream pop. A bum, dostane pořádnou šlupku přímo do ksichtu. A podobně je to i s obsahem. Řeší vážná témata, ale zároveň se neberou smrtelně vážně. Neberou si servítky, ale zároveň nejsou naivní, aby si mysleli, že změní svět do zítřka. Tak si to sakra pojďme taky trochu užít, revoluce počká.

03.09.2024	Diskuse (2)	Tomáš