LINKIN´PARK - From Zero

70%

Asi každý si všiml, že se LINKIN´PARK po letech mlčení vrací na scénu s novou front-woman Emily Armstrong a v průběhu podzimu 2024 sklízí s každým ze svých singlů, předcházejících právě před týdnem vypuštěné nové desce „From Zero“, velký úspěch. Jaké tedy comebackové album jedné z největších amerických kapel post-mileniální epochy je? Za mne rozhodně povedené, navazující na to nejlepší, s čím se kapela prezentovala v dobách svých největších úspěchů s prvními dvěma alby „Hybrid Theory“ a „Meteora“. LINKIN´PARK sice vsadili na odvážnost v podobě volby zpěvačky, která už z podstaty věci posune jejich výraz trochu jiným směrem, než tomu bylo u mnohými zbožšťovaného Chestera Benningtona, na druhou stranu Američané v žádném případě nehazardují se svým jménem a drží se toho, co umí nejlépe.

Nejprve bych zde však chtěl představit některé z výrazných vlivů, které určují mantinely mého celkového náhledu na hudbu LINKIN´PARK a tudíž i na nové album s Emily Armstrong. 

Tak tedy: 

Činitel první - jsem fanouškem pouze prvních dvou řadovek. To ostatní považuji za balast. Kapelu jsem objevil v souvislosti s debutem na konci roku 2000 a po odeznění hypu jsem nikdy zcela nepřivykl jejich pozdějšímu vývoji. 

Činitel druhý -  vše co hudbu LINKIN´PARK dělalo příbuznou s výrazem dalších, stylově i generačně spřízněných titánů nu-metalu LIMP BIZKIT, mám vzhledem ke svému vkusu za nejvzdálenější součást jejich zvuku. Mám na mysli všechny ty sporty hopsací pasáže. Vím, jde o crossover a prolínání stylů je zjevnou nutností...ALE

Činitel třetí - záleží především na melodických linkách skladeb. Vždy se mi líbily pomalejší rozmáchlé věci, ale i popové hitovky dojemnějšího ražení. Popové prostředí mi nevadí, pokud je skladba dobrá. Např. na albu „Meteora“ byla od prvního momentu mou nejoblíbenější písní „Breaking The Habits“. A stala se hitem? Stala! 

Činitel čtvrtý - vždy jsem uznával Chestera Benningtona jako velmi kvalitního zpěváka s pro LINKIN´ PARK charakteristickým pěveckým projevem a emotivní barvou v hlase, ale jako bůhvíjaký sympaťák mi nikdy nepřipadal.

Po několika posleších nového alba si uvědomuji, že Emily Armstrong je vlastně výbornou volbou. Její nakřáplý projev má potřebné charisma, emotivní potenciál, nezanedbatelný rozsah, a působí ve vztahu k Shinodově deklamacím zajímavě kontrastně, zkrátka celkově zvuku LINKIN´PARK přidává vše potřebné. Kapela rozhodně mohla zvolit o dost hůře. 

Už první vypuštěná hymna „The Emptiness Machine“ vzbudila velkou pozornost a reakce se pohybovaly od pochvalných k vyloženě nadšeným. V té skladbě bylo zkrátka všechno, co kdysi reprezentovalo cestu LINKIN´PARK na vrchol hitparád. Dravost, melodie, zápal a všudypřítomná friendly aura. Nutno říct, že ani další kusy jako „Heavy Is the Crown“, „Over Each Other“ či „Two-Faced“ neponechávají nic náhodě a jdou skrze přímočarou chytlavost, moderní zvuk a energii za svým cílem. Každá reprezentuje však trochu jiný typ skladby a právě to vždy bylo jejich velkou devízou. Dokázali z mnoha ingrediencí a typů písní složit poutavé puzzle. 

Třeba zrovna „Heavy Is the Crown“ je robustní, skrz vypjatý refrén a potřebnou emoci gradující vál jak z nejlepších časů kapely. Představuje pro mne rozhodně jednu z nejzajímavějších položek alba. Z této písně musí LINKIN´PARK poznat snad každý a to i přes obměnu za mikrofonem. Vlastní totiž všechny typické ingredience jejich úspěšné minulosti. „Over Each Other“ je jemná, popově laděná takřka balada, song, na který budou reagovat především rádia. Nemám s touhle skladbou žádný problém, líbí se mi její melodie i atmosféra, a byť ten song mohla pro své nové album využít klidně i Miley Cyrus, jsem rád, že jí vymysleli LINKIN´PARK. Dosud poslední singl „Two Faced“ je naopak hodně grooveová vyřvávačka. Ta sice není vůbec špatná, ale z mého pohledu je z jmenovaných nejméně zajímavá – zkrátka buší na vrata jaksi jednotvárně.

Album obsahuje i další povedené kusy – rafinovaná „Cut The Bridge“ je vkusným přemostěním mezi velkými flagboaty úvodu desky - konkrétně „The Emptiness Machine“ a „Heavy Is The Crown“. V temném tónu vystavěnou a ne zrovna rychlou píseń „Overflow“, kde mne baví houpavé tempo i hlas Emily Armstrong, či z dravějších i melodických momentů smíchanou „Stained“ považuji rovněž za povedené věci. Naopak asi nejslabší na celé desce se mi jeví právě ta zde asi největší divočárna „Casualty“, protože zde kapela najíždí právě do prostředí příbuzného k LIMP BIZKIT a z jejího počínání necítím nic navíc. O něco lepší je rozhodně „IGYEIH“. Posledně zmíněná skladba reprezentuje oba póly tvorby LINKIN´PARK a přistupuje na rozdíl od „Casualty“ k posluchači s nějakou tou přidanou hodnotou. 

Rozmáchlá „Good Things Go“ je ideální rozlučkou s tímto novým pětatřicetiminutovým albem. Posmutnělý song, který jakoby rekapituloval a zároveň uzavíral onu nostalgii po časech minulých. Jde o emotivní hymnu a dokonalé spojení nově poskládané kapely s jejich minulostí, na kterou se stále nezapomnělo. Počítám, že nové album LINKIN´PARK po zásluze nemine velký úspěch, byť sám desku hodnotím školním známkováním spíše na „dvojku“. Holt první dvě řadovky byly bezesporu ještě o něco výše. Občerstvující laskomina jak z obchodu s lahůdkami. Zpříjemní odpoledne. Trvalku jsem ani nečekal. Za mne spokojenost!

26.11.2024	Diskuse (21)	Stray janpibal@crazydiamond.cz