LIQUID TENSION EXPERIMENT - Liquid Tension Experiment 3

80%

Loňská sólovka kytaristy Johna Petrucciho definitivně potvrdila, že druhý pilíř DREAM THEATER opět dokáže komunikovat s tím prvním, bohužel již bývalým. O okolnostech odchodu bubeníka Mikea Portnoye, resp. o jeho marném klepání na nekompromisně zamčené dveře domova při zoufalém pokusu o návrat, si stále myslím své. Mám samozřejmě málo informací, třeba svým chorobným neklidem pil krev už všem, a jejich nesmlouvavý postoj by tak byl do jisté míry pochopitelný. Každopádně Portnoyova hráčská kreativita stárnoucím newyorským virtuózům chybí, což musí s odstupem uznat snad každý. Stejně tak, že Mike Mangini, coby náhradník, představuje dílek puzzle, který po hudební stránce nezapadl, přestože svým umem dokázal zaplnit prázdnou plochu nemalé velikosti.

První album LIQUID TENSION EXPERIMENT vytáhlo na palubu DREAM THEATER klávesistu Jordana Rudesse. Vrátí jim zpět Portnoye to třetí? Co asi chce sám Mike? Dokázal by ve své kapele zastávat roli pouhé nájemné síly? Připomínám, že Petrucci se v listopadu 2020 v souvislosti s první kooperací s Portnoyem po deseti letech vyjádřil jasně: „Ne, a chci, aby v tom bylo jasno. Mike Portnoy se do Dream Theater nevrátí. Bubeníkem Dream Theater je Mike Mangini, šlo výhradně o nahrávání mého sólového alba; s Dream Theater to nemá nic společného. Nechci vyvolávat nesprávný dojem. Kamarád mi prostě nahrál na album bicí a bylo to úžasné, neděláme z toho žádné drama.“ Může na takovém striktním vyjádření něco změnit skutečnost, že na třetí desce projektu LIQUID TENSION EXPERIMENT lze v rámci tria z „Dream teamu“ stále vnímat vzájemnou chemii? Uvidíme. Při sledování ukázek ze společného promo interview jsem navzdory všem srandičkám cítil z Mikea (P.) napětí. Nebylo pro mě úplně snadné dívat se na něj v takové pozici. On by snad za možnost hraní v prostředí svého „miláška“ vzal i tu podřadnou úlohu nájemného hráče. Připadal mi trochu jako vystresovaný rodič, jemuž partner bezdůvodně brání ve styku s dítětem, které pak má možnost vídat pouze skrytě, jak cvičí na hřišti obehnaném vysokým plotem. Cvičí špatně, myslí si, a nemohu s tím nic dělat.

„Trvalo řadu let, než se rány zacelily, veškeré peripetie skončily a usadil se prach. Teprve poté se mohl můj vztah Johnem a Jordanem zlepšit“, řekl v nedávném rozhovoru Mike. Každopádně z období nekomunikace se dotyční přes oťukávání a muzicírování konečně propracovali až do fáze společné tvorby. Jde o velký pokrok, jehož hodnota se zhmotnila ve formě „Liquid Tension Experiment 3“. Potěšující je, že smlouva s Inside Out Music zní rovnou na dvě alba. „Liquidí“ trojka pochopitelně nespadla z nebe. Podle Mikea nedávalo souběžné fungování zmíněného instrumentálního projektu vedle DREAM THEATER smysl. Portnoyexit uvedenou perspektivu změnil. V LTE se totiž dnes, stejně jako v časech alba „Falling into Infinity“, dá hrát oproti DREAM THEATER jinak. Díky covidové pandemii se navíc otevřelo časové okénko, během kterého nebyl zrovna nikdo na turné. Ano, „Dreams“ se spolu dokáží bavit, vtipkovat a hrát. Meze v podobě „návratového tabu“, jsou však, jak se zdá, prozatím stále pevně vytýčené. „Celý palác máš, má milá k zábavě své, jen k té poslední komnatě se nepřibližuj a dveře do ní nikdy neotvírej, pak by bylo vše ztraceno.“ Zhruba v takové atmosféře tedy vznikalo nové album skutečných mistrů svého řemesla. Zmíněné tabu nikoho neotrávilo. Pánové si na něm hrají ve velkém stylu. Nikdo se nemusí držet zkrátka, což kromě Mikea, dostatečně motivovaného samotnou tvořivou hrou se svými bývalými spoluhráči, určitě ocenili i Jordan s Johnem. Nemuseli totiž řešit další koncept padnoucí na míru vokalistovi ani zívající rytmiku za svými zády.

Pravda, podobnou muziku už jsem nějaký ten pátek soustředěně neposlouchal. Během úvodního tornáda „Hypersonic“ tak málem došlo k ušnímu závalu, protože dokonce i deska typu poslední sólovky Dereka Shereniana působí proti podobným kouskům z repertoáru LTE jako minimalistické dílo. Přímá návaznost na letité otevíráky „Paradigm Shift“ a „Acid Rain“ je zřejmá. Ani o chlup usedlejší zvuk, s nímž kapele pomáhal zkušený Rich Mouser (známý např. spoluprací s Nealem Morsem), kontinuitu nenarušuje. Nahrávka zní přirozeně, nic nechybí ani nepřebývá. Každý nástroj má svůj autonomní prostor, aniž by byl izolován od celku. Pauza dvou dekád se absolutně neprojevuje. Rozdíl oproti tomu, co Portnoy předvedl na Petrucciho loňském opusu „Terminal Velocity“, je zásadní. Na něm bohužel jen přehrával hotové party, zde naplno tvoří a stejně jako fantastický Tony Levin stíhá podporovat celek i sólové výstupy spoluhráčů. Některé nápady sice poznáváte, nicméně hráčské schopnosti rozjetého kvarteta výjimečných hudebníků uvedený aspekt přinejmenším vyvažují. Žádný progres, pouze četba třetího objemného svazku oblíbené ságy, stylizované brilantním jazykem a naplněné odpočinkovým, avšak nesmírně dynamickým dějem plným vytříbených zvratů.

Dává s nadsázkou řečeno(?) oněch 10⁵ tónů i tentokrát nějaký smysl? Doporučuji nejdříve pokus o jeho vymezení, teprve pak může být snaha o hledání něčeho, na čem v daném případě stejně nesejde, korunována úspěchem. LTE – studiový model z let 1998-1999, byli o radosti z hraní, exhibici, vazbení a testování hráčských možností (nejen klávesisty-kandidáta Rudesse). Všichni zúčastnění se tehdy dobře bavili a díky svým neuvěřitelným schopnostem výtečně bavili i své okolí. Měli tudíž zasloužený úspěch, zvlášť u fanoušků DREAM THEATER, kteří byli v té době trochu vyděšení progresivním kurzem nastoleným na „Falling into Infinity“. Otázka tudíž zní, zda uvedený model funguje i po více jak dvaceti letech. Domnívám se, že ano. Když někdo předvádí mistrovskou hru hraničící s genialitou a souběžně pamatuje na životnost celku, výsledek se prostě dostavit musí.

Naše kvarteto nastíněný přístup fenomenálně demonstruje na provedení „Rhapsody in Blue“ George Gershwina. Jde bezpochyby o nejlepší položku aktuální osmidílné skládačky. Přichází právě ve chvíli, kdy už začínáte mít pocit, že mocné libozvučné artilérii pomalu dochází munice schopná prorazit dílem zmlsané, dílem unavené ušní boltce. Omyl, v podstatě šlo jen o přípravu k rozhodující ofenzívě. Komplexnější cover jsem od metalistů asi neslyšel. Všestranná exhibice obnášející citlivou podporu všech a všeho bere dech a v řadě okamžiků přináší až mrazení. Každý z tria Portnoy, Rudess, Petrucci si zde urval obrovský prostor k tomu, aby šel co nejhlouběji ke svým kořenům, aniž by ovšem zapomínal na ostatní; zejména pak na aristokratickou krásu vpravdě americké kompozice, připravené v newyorském tavícím kotlíku s pomocí židovsko-rusko-afrických a řady dalších ingrediencí, markantních v tvorbě DREAM THEATER zvláště po nástupu Rudesse. Nejtěžší úlohu měl Petrucci. Jsem si takřka jistý, že bez Portnoye by ji s takovou noblesou nezvládl. Kytarovou virtuozitu zde dokázal posunout na další level. Rozhodně má teď o čem přemýšlet. Obávám se ale, že na šťastný konec pohádky se zakázanou komnatou můžeme zapomenout. Přesto stále doufám v její obnovenou premiéru, samozřejmě pojatou stylově, tj. v divadle s názvem dovolávajícím se snů.

27.04.2021	Diskuse (8)	Pekárek hackl@volny.cz