LIZZY BORDEN - Démon za gilotinou (profil)

V jedné z encyklopedií britského metalového časopisu Kerrang se píše o LIZZY BORDEN jako o velmi zanícené partičce z Kalifornie, zrozené z heavymetalově hektické první poloviny osmdesátých let, vedené jakýmsi ostřapcovaným šaškem, užívajícím všemožné hororové propriety k umocnění dekadentního dojmu jejich show. Krví prosáklá kapela, jež si své jméno vypůjčila z americké historie, konkrétně od ústřední postavy jedné známé kriminální kauzy z konce devatenáctého století, naskočila v polovině osmdesátých let na tehdy oblíbenou vlnu hair-metalu a slavila dílčí úspěch doma ve Státech, byť se to samo sebou nedalo srovnat s ohlasem mnohých jiných bandů této scény. Zrovna ve zmíněném Kerrangu se nacházelo i prohlášení na adresu LIZZY BORDEN: „Nikdy nebudou slavit skutečný triumf, ale díky svému zápalu můžou mít jistotu, že v Los Angeles budou mít stále plno.“ LIZZY BORDEN vlastně patřili spíše do metalověji pojaté sorty kapel z celé kalifornské scény, než ke skupinám jež čerpali z bluesových základů, natož aby se snažili o inklinaci k pop-metalu. Z jejich songů byl naopak znát obdiv k britským velikánům dobového heavy metalu a hard rocku, to vše však LIZZY BORDEN doplňovali koncertní performací hodně nápadně vycházející z odkazu Alice Coopera, legendárního zhýralce, právě tou dobou prožívajícího období neskutečné umělecké deziluze. A tak LIZZY BORDEN bylo možné s trochou nadsázky považovat v osmdesátých letech za jakousi heavymetalovou variaci na vše, co o dekádu dříve reprezentoval právě strejček Cooper.

Psychopaticky vyhlížející frontman ohánějící se sekyrou, valící bulvy a cenící zuby, mohl přijít (nejen z dnešního pohledu) mnohým úsměvný, ale v dané době měla jejich show esprit velké dekadence. Samozřejmě že v tom bylo mnoho póz, vždyť tahle kapela nikdy nezastírala názor, že rock´n´roll je hlavně divadlo. Nadějně rozjetá úderka si začala postupem roku 1983 získávat stále početnější fanouškovskou základnu a doma v Kalifornii se začala vést na vlně spuštěné kapelami jako RATT nebo DOKKEN, byť bylo zřejmé, že šílenci oblibující záhadnou slečnu Liz jsou daleko více nakloněni metalovému zvuku. Ostatně o tom svědčil vysoký frenetický ječák hlavní figury a také zanícené kytarové breaky, které nepostrádaly gruntovní tah dobové hudby odžískovaných sígrů s řetězy. Právě běžel rok 1984, dost pravděpodobně ono dusné léto kdy v Los Angeles pořádali Olympiádu bez účasti sportovců z krajin socialistického bloku, a v právě v té době si kapely všimli u tehdy velmi mladého vydavatelství Metal Blade Records, stalo se tak v době, kdy zájem o podobnou hudbu strmě kulminoval, takže nebylo divu, že formace, jejíž devízou byl bláznivě vyhlížející podivín, měla rázem dveře všude otevřené.

Brzy přišel čas na debutovou desku „Love You To Pieces“, která vcelku prorazila v nižších patrech dobového zaoceánského metalu, ale o prosazení se do rozhlasových a televizních stanic si kapela mohla nechat stále jen zdát. Skladby jako „Psychopath“, „Save Me“, „Godiva“, „American Metal“ nebo skvělá titulní balada, patří dodnes k chloubě jejich diskografie, byť samozřejmě nešlo o nic světoborného, nicméně kapela si upevnila své místo na scéně a mohla v klidu pokračovat v dalších zhýralostech. Následovalo druhé album „Menace To Society“ s výraznou skladbou „Bloody Mary“, upevňující šílenou image souboru. Žádný větší pokrok však nepřineslo a jednalo se pouze o opakování dříve zahraného. Vlastně to pro ony kapely z poloviny osmdesátých let bylo dost typické, že u nich nedocházelo k přílišným obměnám zvuku a skladatelského vkladu. Znovu tedy obstojný metálek příznačný pro rok 1986, kde se nešetřilo vysokým vokálem, častými sóly a melodikou vetkanou do hysteričtěji podávaného shock-rocku dané doby, přesně jak vyžadovala textová složka, která se vyžívala v zločinných tématech dávné historie, krvi a temných příbězích.

Před definitivním průlomem z roku 1987, a souběžně s albovou dvojkou, přišel ještě čas na živák „The Murderers Metal Road Show“. Třetí album, krátce před kterým do LIZZY BORDEN na dva roky nastoupil skvělý kytarista Joe Holmes (tentýž muzikant co odehrál turné k Osbourneově desce „Ozzmosis“ v roce 1995 a měli jsme jej tudíž možnost vidět v prosinci toho roku i v Praze), neslo název „Visual Lies“ a dodnes platí za komerčně nejúspěšnější materiál. LIZZY BORDEN se v tento moment stávají pro fanoušky dobové metalové hudby v podstatě známou kapelou, byť jejich dopad bere na vědomí spíše Amerika než Starý kontinent. „Visual Lies“ je možné považovat za jakési vyvrcholení první etapy a odlehčená deska vlastní nemalé hitové ambice, skvělý zvuk a nezpochybnitelnou hymničnost skladeb. Důkazem budiž položky jako „Me Against The World“, „Eyes Of The Stranger“, „Outcast“ nebo výpravná „Lord Of The Flies“, která se stala nejlepší skladbou LIZZY BORDEN do té doby, ačkoliv její inspirace maidenovskými milníky poloviny osmdesátých let nezůstaly utajeny. Skladbám nechybí vášeň, emotivnost a romantický základ, jenž je dávkován, tak aby se hudba co nejvíce líbila a zapadla do dobové módy chytlavých a mystikou opředených záležitostí.

Kdo byla Liz Borden a čím proslula?

Všeobecně se má za to, že byla pachatelkou dvojnásobné vraždy, která jí však nikdy nebyla soudně prokázána. Stalo se tak v roce 1892, kdy jako dvaatřicetiletá dcera bohatého průmyslníka z města Fall River v americkém státe Massachusetts platila za ženu s určitým společenským postavením. Její obětí se stal právě její bohatý otec a rovněž jeho žena (Lizina macecha), kteří byli v usedlosti nalezeni zabití, po brutálním ataku sekyrou, o čemž svědčily desítky ran na jejich mrtvých tělech, nalezených jedno víkendové dopoledne v domě. Ačkoliv rodina celou dobu působila spořádaným dojmem, za fasádou maloměšťáckého klidu a blahobytu to údajně vřelo, přičemž jablkem sváru byl samozřejmě majetek, který skrblivý otec přísně hlídal a nebo své dvě dcery (Liz byla mladší) údajně oproti své nové ženě znevýhodňoval. V momentě vraždy byla Liz jedinou osobou, která se po dobu několika hodin sama pohybovala v komplexu budov patřících Bordenovým. Během soudu, který Liz nakonec zprostil viny, při ní vždy stála její starší sestra. Obě dcery se nikdy neprovdaly a zemřely v totožný den až někdy ve dvacátých letech následujícího století (tedy v době kdy už jim bylo přes šedesát) a své tajemství si tak navždy vzaly do hrobu.

V roce 1989 si LIZZY BORDEN poprvé uvědomili, že jejich potenciál a výraz není plně využit a jejich umělecké ambice tak byly, po odchodu Holmese a zdravě nabitém sebevědomí, přizpůsobeny vzniku dalece nejlepší a umělecky nejpropracovanější desky. Album „Master Of Disguise“ bylo vlastně konceptem, strašidelnou rockovou operou a LIZZY BORDEN se zde vyždímali z maxima. Chytlavé a melodické songy byly tentokrát prošpikovány symfonickými prvky, smyčci, decentními klávesami, ale i občasnou dechovou sekcí, tedy celkově bohatě proaranžovány, vše si však drželo výtečnou poslouchatelnost, takže zřejmý hitový tah nebyl rozmělňován oním divadelnějším balastem, právě naopak. Vzniklo sebejisté, nikoliv však triviální, Hard ´N´Heavy dílo. Do dnes album považuji za jedno z těch, které neprávem vyšuměly a to díky měnícímu se klimatu na americké metalové scéně. Na sklonku osmdesátých let už ono nadpřirozeno zkrátka nebylo tolik v kursu a nějaké pódiové divadýlko už příliš netáhlo. Přitom je to škoda, protože si deska drží velmi podobný esprit jako třeba některá tehdejší alba floridských SAVATAGE.

Začátkem devadesátých let už to s LIZZY BORDEN vypadalo velmi zle nedobře, protože všude bujel alternativní rock. Grunge byl přijat za novou verzi smysluplného metalu, takže to celá řada kapel hair-metalové scény balí, mezi nimi samozřejmě i LIZZY BORDEN. I když se samozřejmě nejednalo o úplný rozpad, ale jen o pozastavení funkčnosti a vydávání desek, které bylo v devadesátých letech přerušováno občasným koncertem. Ticho však netrvalo déle než dekádu, takže se v novém miléniu LIZZY BORDEN hned dvakrát vrací s albovou novinkou. Jenže vstoupil dvakrát do stejné řeky a uspět je sakra těžké, takže ať už se jednalo o comeback „Deal With The Devil“ z roku 2000, nebo v případě o něco zdařilejšího „Appointment With Death“ z roku 2007, nikdy už se kapele nepodařilo skladatelsky navázat na své nejsilnější období z druhé poloviny osmdesátých let. Slušný melodický metal měl však stále i v 21.století své příznivce, a tak ještě nedávno LIZZY BORDEN koncertovali, včetně výjezdů do Evropy. 

V současnosti není jasné nic zásadnějšího ohledně jejich dalších aktivit, byť oficiální konec nebyl vysloven. Kapela LIZZY BORDEN mimo jiné proslula celou řadou personálních přeměn, kdy velmi nestálý byl zejména post sólového kytaristy, kde se i v osmdesátých letech vystřídalo několik hudebníků, v oné době byl naopak jediným stabilním rytmickým kytaristou Gene Allen, který soubor definitivně opustil až po sedmi letech existence, tedy v roce 1990, kdy měla kapela na svém kontě všechny čtyři zásadní alba a už bylo zjevné, že všechno spěje tak nějak ke krachu. Kromě bláznivého frontmana Lizzy Bordena tak zůstal do dnešních dnů jediným původním členem bubeník Joey Scott. Kapele se nevyhnulo ani tragické úmrtí (kdy v roce 2004 zahynul velmi talentovaný kytarista Alex Nelson), nicméně s novými členy byla schopná po určité pauze znovu pokračovat.

23.06.2016	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz