LIZZY BORDEN - My Midnight Things

40%

S poslechem nejnovějšího alba LIZZY BORDEN, tedy někdejšího glam-metalového zatvrzelce z Los Angeles, který v osmdesátých letech vešel ve známost svými líbivě melodickými songy a hororovými proprietami, přišel stav rozpačitého údivu. Musel jsem si pokládat otázky, co že to za hitparádu jako vůbec poslouchám? Ani náhodou však v pozitivním slova smyslu. A to proti dávné tvorbě Lizzyho Bordena absolutně nic nemám a nikdy jsem jí neměl zařazenou na ani jednom z pólů pomyslného názorového spektra. Alba jako „Visual Lies“ (1987) nebo „Master Of Disguise“ (1989) sice považuji dodnes za skvělé věci melodického kalifornského metalu, ale ty další nahrávky už tak dobré nebyly. Co však představují aktuální songy, to mě hlava zkrátka nebere. Pokud vám nevadí ten největší kýč a prvoplánová hymničnost po vzoru druhořadých kopií hitu It´s My Life od BON JOVI, kde není ani náznak čehosi druhoplánového navíc a vše je ořezáno k podpoře ústřední linky, pak se radujte, tahle nahrávka je doslova vaše. Osobně docela pochybuji, že v hlavě tohoto umělce panuje povědomí o sebereflexi a o právě probíhajícím letopočtu, dost možná tam schází i řada dalších věcí. Šílený zpěvák platil již dávno za kultovní postavu americké metalové historie, ale hudebně to bylo doposud všechno v pořádku. S novinkou to ale nemusí nikoho zajímat. 

Celé album LIZZY BORDEN - My Midnight Things k poslechu na youtube.

Album vychází u stáje Metal Blade Briana Slagela a hlavní představitel kapely na ní nahrál veškeré zpěvy i téměř všechny nástroje (kromě bicích samozřejmě). Za soupravou škopků sedí vlastně jediný věrný hudebník, který to s prapodivným šéfem táhne už od založení LIZZY BORDEN – Joey Scott. Proč tedy tolik povyku pro jednu nahrávku od umělce, který se vyhříval na vrcholu své popularity zhruba někdy před třiceti lety? Odpovědi možná naleznete níže.

Novinka „My Midnight Things“ je totiž tou nejsamožerštější a nejkýčovitější snůškou kalifornského melodického metalu, jakou si pravděpodobně dovedete představit. Z té hromady hudby podobného stylu mě dodnes iritovalo stejným způsobem jen opravdu málo nahrávek. Když řeknu, že podle těch skladeb by v klidu mohli sestavit svůj nadcházející program takové tuzemské hrůzy post-socialistického venkovského rocku jako MARKÝZ JOHN nebo SIFON, pak nebudu daleko od pravdy. A to vážně nepřeháním, protože mluvit o bizarním spojení MICHAL DAVID + HEAVY METAL v souvislosti s LIZZY BORDEN už by bylo hodně silné kafe, leč zde (v případě alba z roku 2018) zjevně ne nemožné. Představte si, že každá skladba je složená dle pevně daných mustrů: nosná a dramatická vyhrávka, přímočaré tempo a rovný, velmi jednoduchý rytmus, smyslně vábivá sloka, po které následuje rozjařený a velmi melodický refrén, ve kterém musí zaznít vždy název skladby, avšak jeho pokračování se musí ubírat skrze zdobné hlasové zákruty k nosné i když tuctově kolovratové melodii. Dále jsou v písních aranže, vesměs klávesové, při kterých se ptám, zdali autorovi někdo nesdělil o zvukovém vývoji, jakým si prošla rocková hudba kupříkladu od roku 1987? I když...Ono by to celé bylo vlastně trapné již tenkrát. Morbidně romantická podstata hlavního zatracence, který zde stokrát dává na odiv svou posedlost objekty jeho zájmu (asi něco na způsob sběratele kůží z filmového trháku Mlčení jehňátek) u mne způsobuje pochybnosti o bezproblémové dospělosti tohoto umělce, při tvorbě zřejmě často pendlujícího mezi ve sklepě ukrytými hudebními instrumenty a zrcadlem.

Osobně mám hodně rád americký hard rock osmdesátých let a vůbec styl, jakému se dnes říká hair-metal, jenže tenkrát ta alba měla nějaký styl, nápad, muzikantskou kvalitu, zde je všechno jinak, je zde vše ořezáno na to nejprvoplánovější, takže zůstal pouze zájem upoutat pozornost melodií. Zde je skoro všechno špatně a nic na tom nezmění ani vroucně naléhavý hlas hlavního performera, ani jeho obstojné a všestranné muzikantské schopnosti, protože letos to je hlavně po skladatelské stránce utrpení. Pokud se k této desce dostanete, pamatujte, že ničeho jiného než velmi melodických skladeb se zde nedočkáte. Jenže je rozdíl mezi neotřelou melodikou s kořeny, neotřelými nápady a hardrockovým kumštem, nebo melodikou udělanou jen proto, aby byla výrazné melodická a celkově rozjařená. Na „My Midnight Things“ až na pár světlých výjimek nalézám hlavně to druhé. Vrství se kýč na kýč a album lacině upaluje skrze linky, které jste musely slyšet už tolikrát a dost pravděpodobně v lepším podání. Ty jediné světlé body nového alba pro mne představují skladby jako je „Obsessed With You“ nebo „The Perfect Poison“, což jsou (snad ještě krom docela ucházející titulní písně umístěné hned v úvodu alba) jediné položky, které se dají nazvat alespoň trochu zajímavými. Všechny ty další nadšenecké hrůzy jako „Long May They Haunt Us“, opravdu otřesná „The Scars A Cross My Heart“ nebo jalová „A Stranger To Love“ už jsou jen k smíchu. Nečekaným vrcholem kompletu je pak po vyloženě příjemných pocitech svých posluchačů bažící „We Belong To The Shadows“, jejíž absolutně nejmelodičtější zpěvový proud je podmazán cukrující syntezátorovou nadstavbou a umělým disco rytmem připomínajícím pozdně devadesátkové comebacky takových es jako němečtí MODERN TALKING. 

26.06.2018	Diskuse (15)	Stray janpibal@crazydiamond.cz