LOVEKILLERS feat. Tony Harnell - Lovekillers

70%

Od recenze na druhou desku THE FERRYMEN mi už trochu vytrávilo, přišel tedy čas na další výživnou melodickou dávku ze stáje Frontiers Records. Vybral jsem si desku s osobitým zpěvákem, jehož výškami a občasnými intonačními podkluzy si už nějaký ten rok drásám uši, aniž bych byl schopen přesvědčivě vysvětlit proč. Tak alespoň něco telegraficky, líbí se mi jeho střední a baladické polohy, nasazení, excelentní sbory, a zejména pak ona osobitost. Když svým hlasem udeří, z některých okamžiků zamrazí, některé dojmou, jiné zas nakopnou. Složit mu takříkajíc na tělo desku, která by zároveň využila celý jeho potenciál, proto považuji za velkou výzvu. Ostatně, i velezkušený Magnus Karlsson má co dělat, aby jí v rámci STARBREAKER naplnil se ctí. Ano, mluvím o Tonym Harnellovi, jehož jméno bude už navždy spjato s norskými Hard´n´Heavy melodiky TNT.

Obdobnou výzvu, vzešlou z firemní strategie v návaznosti na bezprizornost hlavního protagonisty, který se před dvěma roky se zbytkem TNT opět rozešel, aktuálně přijal další z potentních skladatelů. Výčet participací studiového pracanta Alessandra Del Vecchia by zabral zbytek recenze. Za zlomovou lze považovat jeho práci s HARDLINE na albu „Danger Zone“. Od té doby není mezi kmenovými hitmakery Frontiers vytíženějšího skladatele, instrumentalisty ani producenta. Svými písničkami, solidní studiovou magií a často s pomocí dostupnějších italských hudebníků nemálo stárnoucích osobností melodické rockové scény resuscituje, udržuje, do mrtě vytěžuje a někdy i balzamuje. Jsem mu za to vděčný, protože řada z nich má po „rekondičním pobytu“ v Del Vecchiově studiu stále co nabídnout. Podobné znaky vykazuje též projekt LOVEKILLERS, jehož prvotinu svým hlasem a jménem zaštítil právě Harnell. Zmíněný zpěvák ovšem není z těch, co by v žoldu italských melody těžařů pouze bez dalšího interpretoval cizí noty. Kvalita skladeb a přesvědčivost v přednesu svědčí o tom, že na tiskové zprávě a konečně i na tvrzení samotného Tonyho o jeho vlastním zapojení do tvůrčího procesu něco bude.

Ve vyvolání ducha starých TNT z období kolem alb „Intuition“ a „Realized Fantasies“, avizovaném v promo materiálech, ovšem moc nevěřte. Exkluzivní značku této výbušné směsi totiž pomáhalo budovat vícero osobností, bez jejichž vzájemné chemie (pokud vůbec) autentickou atmosféru jednoduše nenavodíte. Zmínit lze především výjimečného kytaristu Ronniho Le Tekrø, jehož sóla a riffy patří mezi žánrové klenoty. Z recenzovaného alba se tudíž hned v prvních minutách rozlévá kvalitní, avšak typický AOR karamel made in Vecchio a spol. V rámci všech aranžérských fíglů a hrátek utvářejících jeden velký cukrový podmaz se parametry Harnellova hlasu plně ctí, využívají a podporují. Pro AOR je podobné vyznění typické. Kdo chce od tohoto žánru více, musí pozorně poslouchat a užívat si především nuance. Domnívat se, že špičková díla tohoto rockového žánru nalezou do uší v celé své komplexnosti sama, je opravdu velký omyl.

LOVEKILLERS nejsou v tomto směru vůbec marní. Rytmika šlape velmi dobře a kytarista Gianluca Ferro se rozhodně nefláká. Kytarové party září barvami a doprovodu jednoznačně dominují. Virtuózní sóla nemají chybu. Odtud také možná plyne popsaná snaha o propagaci projektu jako pozdně osmdesátkového klonu připomenuté norské rockové ikony. Výsledkem Gianlucovi skvělé hry i tak zůstávají „pouze“ silně melodické, současně ale kytarovější, přesněji řečeno, tvrdší AOR pasáže, lehce ovlivněné klasickými VAN HALEN, a dále několik modernějších momentů (např. baladě „Bring Me Back“). Z hlediska kompozice není moc co vytknout, výraznou většinu skladeb krášlí pěkný refrén zručně odpíchnutý od nenásilně vygradovaných slok. Právě ona přirozenost a dotaženost zpěvných melodických linek, táhnoucích se celými písněmi, by mohla být dokladem toho, že Harnell k tvůrčímu procesu nakonec skutečně přispěl.

Asi největší devizou recenzované kolekce (kolikátou už?) je pestrost. Vkusná a zvukově dobře ošetřená rocková jízda pro staromilce začíná šlapavou „Alive Again“. První hutný riff zde přechází v kytarovkové předivo tvořící ideální podklad pro pohodovou sloku pomalu stoupající až na bridge, který pak zpevňuje jiný tvrdší riff, aby poté vše vyústilo v povedený refrén. Popsaná struktura se v decentních obměnách opakuje i v dalších energičtějších písních. Při přípravě pohodové „Hurricane“ se z VAN HALEN čerpalo opravdu hodně, výsledkem mohl být jedině hit jako prase. Není co vytknout. Jakkoliv Ferro formálně nesplňuje podmínky pro vstup do první ligy, v temnější „Ball and Chain“ i jinde ji snaživě předvádí. Nádherná „Who Can We Run“ útočí, a to zdaleka ne naposled, na baladickou strunu. V těchto polohách zní Tonyho stárnoucí hlas prostě nejlépe, někdy dokonce nabývá odstínů typických pro mého velkého oblíbence Stevea Walshe (ex-KANSAS). Začínám se blahem roztékat a dojímat, což se opakuje i u balad následujících. Každá z nich má jinou náladu a když Tony zazpívá, že je „heavily broken“ a nelze s tím nic dělat, mám o takovém stavu zatraceně dobrou představu a „nanečisto“ s ním dokonce pěkně soucítím.

Jestliže jsem si tedy v úvodu maličko zoufal nad tím, že jen těžko dokážu postihnout záhadu přitažlivosti Harnellova hlasu, právě jsem zcela přirozeně dospěl k pádnému argumentu ve smyslu, „když mu to věříte, není co řešit“. Polopatický přístup týmu kolem Vecchia se nakonec vyplatil. Někdy se na mě musí holt pomaleji. Za takové ponížení ubírám deset procent.-:)

08.01.2020	Diskuse (1)	Pekárek hackl@volny.cz