LUCIFER - Lucifer III

60%

Kdyby byla vokálně-prožitková i skladatelská stránka u Johanny Sadonis stejně neopakovatelná a dokonalá jako ta vizuální, prolétli bychom spolu během poslechu jejích skladeb pravděpodobně galaxií do maxismyslového všehomíra hard rocku a heavy metalu. Uhranutí, nazí a nepřipravení. Bohužel, neděje se tak a zůstává u prohlížení hezkých fotografií charismatické blondýny, která je údajně jednou z nejznámějších metalových promotérek u našich západních sousedů.

Po hudební stránce se nám od LUCIFER opět dostane pouze solidní rockové desky, jejíž notoricky známé předobrazy vyvěrají z hardrockových sedmdesátých let a songy jsou všeobecně stylizovány tak, aby byly pro současné odběratele zajímavé. Zkrátka a dobře německo-švédská retro kapela, ve které se znovu v roli bicmana objevuje všeuměl Nicke Andersson, frontman THE HELLACOPTERS a někdejší bubeník ENTOMBED (mimo jiné dnes rovněž Johančin manžel), nabízí znovu vcelku slušnou, avšak málo originální a vlastně také sterilní porci hudby. Kdybych měl nové skladby někam zařadit, tak se LUCIFER dají při troše dobré vůle přirovnat po bok svých berlínských kolegů KADAVAR, ale nemají jejich energii, atmosféru ani přesvědčivost.

Na pěveckém projevu Johanny Sadonis zkrátka postrádám větší živočišnost a různorodost, byť jde z formálního pohledu o docela slušnou zpěvačku, která se zjevně dokáže prosadit nejen na domácí scéně a je zajímavá i pro takové vydavatelství jako jsou ta formátu Century Media. Je však otázkou, ve srovnání s kým by tahle parta mohla strhnout hudební body ve škatulce sabaťácky laděného hard rocku na svou stranu? Co nelze utáhnout skladatelskou zajímavostí, se zde tak opět dohání pečlivou stylizací.

Deska obsahuje několik vcelku slušných rockových vypalovaček garážového ražení a nelze tudíž o ní říct, že by byla vyloženě nepovedená. Tak třeba úvodní „Ghosts“ má potenciál stadiónové hymny a na ní navazující tajemná „Midnight Phantom“ zas zahraje na smutnější strunu. Třetí „Leather Demon“ může naznačit jak velkou inspirací mohou pro pětici být staří URIAH HEEP. Možná jsou to právě oni, ke komu mají LUCIFER z veteránů nejblíž, už díky oné posmutnělosti jakou vykazuje jejich sound. Možná by se dalo mluvit i o RAINBOW, ale osobně se kloním spíše na stranu britských hardrockerů URIAH HEEP, jejichž lehce zjemnělejší harmonie poloviny sedmdesátých let zde cítím asi nejvíce.

Skladba pojmenovaná po kapele samotné, tedy „Lucifer“, má rovněž potenciál se zalíbit, ale zas na druhou stranu žádná vyložená bomba. Alespoň že ze sebe Johanka dokáže vydat nějakou tu emoci. Z podobných skladeb je poznat formální profesionalita a instrumentální vyspělost, jaká se sluší a patří na band s podobnými ambicemi. Příjemná retro melodika je zde většinou krájená stadiónově nazvučeným soundem a častými výjezdy klokotavé sólo kytary po vzoru hry problematického Kissáka Ace Frehleyho, ale že by to celé dokázalo posluchače strhnout k totálnímu nadšení, to říci nemohu. Bohužel jsou si všechny songy tak nějak podobné a jejich zvuková stránka je zbavena jakékoliv jen trochu špinavější složky.

Z mého pohledu tak jde o obstojnou hardrockovou desku, ale při znalosti mnohých zajímavějších projektů mám pocit, že jde prostě o zručně udělaný lepší průměr. Chybí mi zde větší originalita, výrazové napětí a živočišná zainteresovanost a to jak zpěvačky, tak jejího bandu, působícího zde jako parta najatých žoldáků odehrávajících pouze to, co se jim řekne. Ne, nemám potřebu tenhle projekt strhávat, jen mě přijde škoda podobným způsobem mrhat potenciálem. Jsem přesvědčen, že kdyby do toho šli LUCIFER více naprudko, dokázali by ze sebe dostat mnohem víc, případně se stát hvězdami. Chci jim fandit, ale zatím o nich jako o nějakých bombách docela dost pochybuji.

29.03.2020	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz