LYNCH MOB - Z rozmarů svéhlavého kápa (profil)

Když se na sklonku roku 1988 jeden z nejvýraznějších kytaristů americké hair-metalové scény osmdesátých let George Lynch rozhádal se zpěvákem Donem Dokkenem a následně opustil kapelu DOKKEN, vyhřívající se právě tou dobou na vrcholu zájmu, a to díky několika platinovým deskám a rovněž několika úspěšným koncertním tažením zasahujícím až kamsi na Dálný východ, rozhodně to neznamenalo konec jeho kariéry. Lynch už od konce sedmdesátých let ohromoval svým herním stylem, kdy podobně jako neméně slavný šestistrunný génius své doby - Eddie Van Halen, jako jeden vůbec z prvních kytarových hrdinů, používal techniku hry zvanou obouručný taping, a stal se tak brzy, v průběhu osmdesátých let, jedním z nejvlivnějších kytaristů tehdy bující hardrockové a heavymetalové scény v Kalifornii. Rodák z města Spokane ve státě Washington na severozápadě USA se totiž v sedmdesátých letech přesunul do Los Angeles, kde účinkoval nejprve v kapele THE BOYZ, aby posléze založil svůj další projekt XCITER. S THE BOYZ to dotáhl k pozici předskokana na velkém americkém turné VAN HALEN v roce 1978 a druzí byli nakonec jen kratší zastávkou k přestupu do řad metalových DOKKEN, jedné z nejstarších glam-metalových kapel z L.A., která nakonec jeho jméno celosvětově proslavila. George Lynch se dvakrát ucházel o post kytaristy v sólovém bandu Ozzyho Osbournea. Poprvé hned na začátku, kdy v konfrontaci s Randym Rhoadsem neuspěl, podruhé když u Madmana po krátké epizodě skončil v roce 1982 Brad Gillis. U DOKKEN však brzy zažíval velké úspěchy a v průběhu osmdesátých let s nimi realizovat čtyři studiová alba a jeden japonský živák. Do dnes je tahle kapitola jeho hudebního života chápána jako ta komerčně nejúspěšnější a alba „Under The Lock And Key“ či „Back For The Attack“ mají stále punc klasik, tudíž patří do zlatého fondu amerického glam-metalu své doby, neboť jsou nejen ověnčeny platinovými certifikáty, ale vlastní i špičkově ošetřený materiál. Jenže ne všechno zlato se třpytilo a neshody uvnitř souboru přestaly být v roce 1988 veřejným tajemstvím. Úzce vyprofilovaný záběr melodické a přímočaré hudby DOKKEN Lynche ne zcela uspokojoval, a tak, po neshodách s Dokkenem, nevyvíjející se projekt opustil.

Lynch brzy založil vlastní band, se kterým se opravdu pochlapil, neboť šlo o živelnější a tak nějak opravdověji vyznívající hard rock, který přeci jen více vypovídal o muzikantských kvalitách všech členů. Zvuk LYNCH MOB získával patřičný lesk i díky mohutnějšímu zvuku, více odpovídajícímu moderním trendům devadesátých let. Debut „Wicked Sensation“ z roku 1990 se stal nejúspěšnější deskou tohoto projektu a kytarista zde v doprovodu tří muzikantů - a) tehdejšího pěveckého objevu Oni Logana, b) dlouholetého spoluhráče od DOKKEN - vynikajícího bubenického divočáka Micka Browna a c) neméně talentovaného baskytaristy Anthony Esposita, představil velice životaschopný materiál. Šlo o americký melodický Hard N´Heavy té nejvyšší kvality. Produkce Maxe Normana přispěla k tomu, že deska vydaná u Elektra Records nepůsobila ani omylem archaicky a zastarale, ale naopak onu zaoceánskou inklinaci k blues vtiskla do moderní výživné podoby, která zároveň koketovala s metalovou scénou. Deska vlastnila celou řadu vyrovnaně působících skladeb, jako třeba dusavý titulní song hned v úvodu, odvázané párty halekání „River Of Love“ nebo vášnivou „Hell Child“. Pozitivní bylo hlavně zjištění, že se pěvecký nováček Oni Logan ukázal nejen jako znamenitě hlasově vybavený talent, ale i jako velmi aktivní textař. Horší už to bylo s jeho oblibou v alkoholu, která jej brzy připravila o jeho post a rovněž o značnou část kariéry. Debut LYNCH MOB se však stal nepochybnou klasikou své doby, byť věhlasu nejlepších alb DOKKEN nikdy nedosáhl.

Druhá a bezejmenná deska „Lynch Mob“ vyšla o dva roky později a oné, debutem vysoce nastavené laťky takřka dosáhla. A to i přes změnu na velmi důležitém postu zpěváka, když, díky nedobré životosprávě vyhozeného Logana, vystřídal neméně talentovaný mladík Robert Mason. Album působilo o něco méně zemitě, vzdušněji a některé jeho skladby měly opravdové hitové ambice. Za zmínku stojí především balady jako „Dream Until Tomorrow“ či „When Darkness Calls“. Atmosféra v hudebním průmyslu roku 1992 nebyla zrovna nakloněna podobné hudbě. Producent Keith Olsen však odvedl skvělou práci. Znovu, stejně jako v případě debutu, nešlo o žádné archaické rozjímání, ale v překotné době ranných devadesátek o moderně vyznívající blues-metalový materiál amerického střihu, o čemž svědčily nadstavbové skladby jako „Jungle Of Love“ nebo rozšafně swingující „Tangled In the Web“, která byla plná dechových partů. Vše  podtrhla ještě coververze „Tie Your Mother Down“ od QUEEN, což mnozí pochopili jako hold Freddie Mercurymu, zveřejněný jen krátce po zpěvákově úmrtí. Druhá deska LYNCH MOB bohužel komerčně nenaplnila očekávání do ní vkládaná, za což mohla sílící vlna alternativní hudby a grunge, a tak byl v roce 1993 projekt na mnoho let uložen k ledu, aby se George brzy prezentoval svou první sólovou deskou „Sacred Groove“, z poloviny instrumentálním a z poloviny odzpívaným materiálem, kde se mihla i taková esa jako Glenn Hughes nebo v jedné skladbě dokonce Ray Gillen. Lynchova sólová dráha čítá do dnes zhruba desítku řadovek, z nichž však devět vzniklo až po roce 2000. Zůstaňme však ještě na chvíli v devadesátých letech, kdy se kytarista v roce 1994 opětovně připojil k DOKKEN, se kterými následně realizoval ještě další dvě řadové desky, a sice v roce 1995 vydanou a vcelku zdařilou „Dysfunctional“, moderní hutný hardrockový materiál, který však vycházel z klasických předloh, a o dva roky později poměrně netradičně znějící, temnou a vesměs nemelodickou věc „Shadowlife“, po jejímž neúspěchu Lynch definitivně odchází z řad této hvězdné, avšak pro mnohé také hudebně neškodné kapely osmdesátých let.

V roce 1998 je obnovena činnost LYNCH MOB, jenže doba je zlá a kytaristům zrovna nepřeje. Lynch je stále znechucen nezájmem veřejnosti o rockovou hudbu klasického ražení a působí jakoby se chtěl všeho, co dosud budoval, zříct. Třetí řadová deska jde na ruku všem drbům, které tehdy tvrdily, že Lynche už melodická kytarová hudba nebaví. Zpětně šlo o velký průser, zvlášť když se podobně talentovaný kytarista zapálí pro rap-metal, hip-hop a industriální trendy, kde není pro jeho nástroj moc místa. LYNCH MOB (Lynch se tou dobou obklopil zcela novými tvářemi) prostě v roce 1999 vydali album „Smoke This“, které vlastně ani nebylo děláno pro staré příznivce LYNCH MOB. Co k tomu říct více? Tuze zvláštní doba, kdy se hodně hudebníků snažilo bořit zaběhlé pořádky a dokazovat, že vše je možné. 

Po několika letech návratu ke kariéře sólisty se značka LYNCH MOB v roce 2003 dočkala jiskřičky naděje, to když došlo k realizaci živého záznamu pod titulem „Evil:Live“, což byl koncert nahraný v roce 1992, v době kdy byl zpěvákem Robert Mason. Předzvěst čtvrtého alba „REvolution“, vydaného tentýž rok, totiž nevyšla jen tak zbůhdarma, neboť právě Robert Mason se objevil v tehdy zreformované sestavě coby staronový vokalista a spolu s Lynchem a rytmickou dvojicí Anthony Esposito/ Michael Frowein znovu nahrál a nazpíval materiál, který se skládal z klasických songů LYNCH MOB a DOKKEN. Materiál získal aktuálnější zvukovou fazónu, ale aktivita kapely nebyla dlouho udržena, protože se Lynch na dalších pět let vrátil ke svým sólovým záležitostem. K další reinkarnaci došlo až v roce 2009, kdy světlo světa spatřila pátá řadová deska LYNCH MOB „Smoke and Mirrors“ a šlo bezpečně o jejich nejlepší materiál od časů první dvou řadovek. Co víc, za mikrofonem stanul po osmnácti letech Oni Logan, u baskytary byl Marco Mendoza a za bicími seděl Scot Coogan. Přestože bylo album velmi kvalitní a neslo všechny stopy po někdejší zářivosti a entuziasmu hlavního představitele, projekt se záhy rovněž na pár let zastavil a tak Lynchova kariéra v posledních dvou dekádách připomínala spíše cestu plnou hromady dřiny, výmolů, občasného svěžího rozjetí a následného znovuzastavení, po kterém se pokračovalo dalším rozjezdem, ale zas trochu jiným směrem. Hudebník do dnes rozděluje své aktivity mezi několik projektů, rozhodně má své obdivovatele, ale ti, kteří k nim patří, jsou řazeni spíše mezi fajnšmekry, než aby šlo o nějakou masu rockových fans.

I přes příslušnost ke škatulce kytarového hrdiny, je George Lynch schopen realizovat třeba dřevní blues-rocková nebo tradicionalisticky písničková alba, což jej dělá rovněž zajímavým. O jeho neutuchající energii svědčí třeba i projekt KXM, který s ním dnes tvoří zpívající baskytarista a šéf od KING´S X Doug Pinnick a bubeník KORN Ray Luzier, a tito hudebníci to spolu mezi roky 2013 a 2019 dotáhli ke třem řadovým deskám (třetí album vyšlo nedávno) a pochvalnému hodnocení kritiky. I přesto LYNCH MOB v této dekádě dál střídavě fungují a nebo odpočívají, dokonce byli schopní třikrát vypustit kvalitní řadovou desku, a sice poprvé to bylo spíše EP „Sun Red Sun“, kde se kapela po letech mlčení zastřelovala, podruhé již šlo o regulérní dlouhohrající počin „Rebel“ z roku 2015, no a posléze pak zatím poslední album „The Brotherhood“ z roku 2017. Na všech třech deskách je k slyšení hlas Oniho Logana (ačkoliv zmíněný zpěvák prý už v roce 2019 znovu není v sestavě a jeho místo dnes zastal jistý Nathan Utz) a na všech je obsažen výživný a velmi dobře poslouchatelný hardrockový materiál, který ani v dnešní době nepůsobí archaicky, ale je poplatný vyvíjejícím se zvukovým vymoženostem. U alba „Rebel“, které osobně hodnotím velmi vysoko, byli součástí sestavy LYNCH MOB bubeník Brian Tichy a baskytarista Jeff Pilson (nahradil jen krátce předtím odešlého Robbieho Cranea, který přešel k BLACK STAR RIDERS), zatímco na „The Brotherhood“ se v sestavě objevila rytmická dvojice Sean McNabb a Jimmy D´Anda. George Lynch rovněž natočil dvě alba se zpěvákem od STRYPER Michaelem Sweetem pod společnou značkou SWEET AND LYNCH a letos s Robertem Masonem a rytmikou starých dobrých DOKKEN - Pilson /Brown přišel prostřednictvím Frontiers s vynikajícím bezejmenným albem svého nového projektu THE END MACHINE. V případě LYNCH MOB je budoucnost znovu ve hvězdách, ale zdánlivá nestálost, workoholismus a pracovní přelétavost k Lynchovi vždy patřily. Nezbývá než doufat...

17.11.2019	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz