MACHINE HEAD - Bloodstone And Diamonds

50%

Tentokrát už bohužel ne. Zdá se, že právě nastal okamžik, kdy nadměrná touha po úspěchu, mesiášský komplex a hlavně megalomanské vize Roba Flynna definitivně dostihly. Co z toho plyne? Asi tohle. Ačkoliv se novinka „Bloodstone And Diamonds“ tváří jako drahocenné zboží, jde podle mého o úplně první desku MACHINE HEAD v jejich dlouhé dvacetileté kariéře, která mi z celkového náhledu přijde absolutně prostá nadprůměrně dobrých nápadů. Bombastické nic pro rok 2014 totiž hraje s motivy natolik tuctovými, až mne to zpočátku opravdu zaskočilo. Tam kde předcházející dvě řadovky („The Blackening“ a „Unto The Locust“) znamenitě fungovaly a přinesly čerstvý vítr do metalového mainstreamu, novinka působí neuvěřitelně zbytečně a prázdně. Na ploše větší než sedmdesát minut je rozehrána hra, v průběhu které si nejste jistí, zdali už jste definitivně vrženi do epicentra oné slibované metalové vřavy, protože celý materiál přes hodinu působí jakoby se chystal teprve rozjet. Samozřejmě, že se kapela drží svých (v posledních letech zavedených) zbraní a svůj styl ani letos nemění. Právě těch léty prověřených zbraní, které MACHINE HEAD na předchozích počinech přinesly většinou plusové body. Letos však stejný recept vůbec nefunguje, naopak působí neskutečně mdle a to si myslím, že jsem doposud shledával všechna jejich období za zajímavá. Ať už Kaliforňané hráli v polovině devadesátých let valivý groovy thrash, o pár let později hip-hopem ovlivněný nu-metal nebo vrstevnatě znějící heavy/thrash metalovou klasiku plnou kytarového předvádění z poslední dekády, vždy stálo čekání na jejich novinku za to. Letošek poprvé vše mění.

Nemůžu si pomoc, ale podle mého názoru jde v metalovém mainstreamu zcela jasně o největší zklamání letošního roku. Když zde slyším Roba Flynna, jak svým uloudaným a nudným pěveckým partem v písni „Sail Into The Black“ klade důraz na každé slovo, je mi jasné, že poslouchám velmi samolibého člověka, kterému nepřijde blbé takovouhle hrůzu roztáhnout na devět minut. V téhle skladbě se prakticky nic kloudného neděje, což chce nadměrnou dávku sebejistoty/ drzosti. Po poslechu modlitby „Damage Inside“, stojící pouze na hlase frontmana, jsem měl před očima Flynnovu pokřivenou siluetu s cedulí přibitou na kříži, kde svítil osamocený nápis – dokonáno jest. Znaje pravdu, že by se zjevně dotyčný rád viděl se svatozáří nad hlavou, to se mnou v průběhu komorního songu opravdu cloumalo. Jeho megalomanství však dosahuje vrcholu jinde a sice ve skladbách, kde neváhal použít klávesová aranžmá simulující zde smyčcový orchestr, a že prý čím více  muzikantů, tím lépe. Patrné je to hned v úvodní vypalovačce „Now We Die“, ale později i v další těžkopádné osmiminutové duchně „In Comes The Flood“, což jsou skladby natolik průměrné a postrádající jakýkoliv svěží nápad, až se to i skalnímu fandovi nechce věřit. Stejně tak zbytečná je „Imaginal Cells“, což je věc vyplněná abstraktním hlukem, do kterého vstupuje pouze mluvený hlas z vysílačky. Roztahanost motivů, které by člověk jinak ani nemusel poslouchat, je jednou z hlavních záporných vlastností tohoto díla.

Abych však jenom nekritizoval, tak si opravdu myslím, že s přehledem mohu pochválit skvělý výkon bicmena Davea McClaina, dnes již služebně druhého nejstaršího člena MACHINE HEAD, protože jak známo, kapela se s dlouholetým baskytaristou Adamem Ducem (na novince jej nahradil Jared MacEachern) před  více než rokem rozešla za velmi ožehavých okolností a ještě dnes se s ním soudí. Naopak všichni ostatní mi přijdou jakoby bez duše, kytarové party sice občas pořádně hejvíkovsky zatrilkují, ale jsou to jen jakési samoúčelné honičky bez koncepce a většího smyslu. Stejně tak Flynnův hlasový projev přestal obsahovat cokoliv jen trochu nového a zajímavého. Tahle deska je zkrátka bohatě nazdobený recyklát a obávám se, že v tomto případě to fanoušci snadno prokouknou. Karta se holt obrátila a pro MACHINE HEAD nastávají tužší časy, něco mi totiž říká, že nejde u nich do budoucna o ojedinělý výpadek, ale začátek dlouhodobé krize. Za mne mohu říci, že jsem z celé té přehnané stopáže shledal povedenými maximálně čtyři skladby a sice s předstihem zveřejněný nátěr „Killers And Kings“, vrstevnatou hitovku „Ghosts Will Haunts My Bones“ (asi nejlepší kousek na novém albu, byť ani dobré party Flynnovu textovou posedlost první osobou nezakryjí), a pak ještě možná žhavé věci jako „Night Of Long Knives“ nebo „Game Over“, což je samo sebou vzhledem ke všem předcházejícím albům děsně málo.

10.11.2014	Diskuse (16)	Stray janpibal@crazydiamond.cz