MACHINE HEAD - Catharsis

60%

O čem svědčí nová deska MACHINE HEAD je především nesmírně narostlé ego frontmana této party Roba Flynna. Do více než hodiny roztahaný materiál má všechny atributy tvorby této kapely a vlastní skvělé momenty, ale rovněž ty, které by bylo vhodné minimálně pokrátit nebo dokonce úplně vystřihnout. Zvuk a styl Američanů je znovu jasně rozpoznatelný, ačkoliv se tentokrát míchá takřka ze všeho, čím si za těch pětadvacet let MACHINE HEAD prošli. O desce nelze říct, že by kapelu vracela na přelom milénia, do časů nu-metalu, ani že čerpá různé melodie a kytarové trilky z historie heavy metalu a propojuje je s jejich stylem, natož pak aby jí někdo bral za striktně groovy-thrashovou, poměr všech typických ingrediencí se zdá být vyrovnán. Co převládá především je hlas Roba Flynna, s jehož palbou slov stojí a padá takřka každá zdejší položka, tedy až na ty étericky pomalé jako je např. závěrečný song „Eulogy“.

Jestliže MACHINE HEAD ještě před sedmi lety působili jako kapela vyrovnaných muzikantů a osobností, kde byl Flynn (jen díky zpěvu) mírně předsazen, dnes jde především o něho a dál pak o jakousi partu podpůrných hráčů. Hlášku o narostlém egu jsem však užil především z toho důvodu, že některým letošním skladbám bylo díky zdlouhavým a jakoby dramatickým rozjezdům, všemožným vrstevnatým aranžím, prolínajícím se hlasům přinášejícím „nesmírně závažná poselství“ přisouzeno velké místo a to navzdory faktu, že onen základní skladatelský nápad, tzv. jádro songu, budí vždy dojem docela obyčejný. Podobná sebestřednost byla patrná u minulého alba „Bloodstone And Diamonds“, které stále, i po poslechu novinky, považuji za jasně nejslabší položku diskografie. Před lety se totiž stala taková věc, MACHINE HEAD díky deskám „The Blackening“ a „Unto The Locust“ získali na velké popularitě, což jejich lídrovi tak nějak vlezlo do hlavy a dneska si holt myslí, že staví fantaskní a v rámci tvrdého a agresivního metalu eklektické opery.

Hlavním negativem alba „Catharsis“ je jeho délka, samozřejmě. Až pak řadím variantu s přemírou průměrných skladeb, neboť jsem zde objevil několik naprosto fantastických momentů a celkem velkou spoustu povedených songů. Ano, kdyby se více střihalo, a nebo byl materiál rozdělen na dvojalbum, vše by působilo lépe. MACHINE HEAD si však po stránce nápadů, kvalitního zvuku a energetického potenciálu udržují svůj vysoký standard. Mám opravdu rád dramatické pasáže, pestré vyhrávky a atmosféru titulní skladby „Catharsis“, na bagroidních riffech postavenou píseň „Beyond The Pale“, která znamenitě vyvažuje hutnost s hitovým potenciálem a konečně zaujala mne i zpočátku vcelku nudná akustická „Bastards“, která posléze graduje a ve svém závěru je esencí současného Flynnova skladatelského krocanství. Zřejmě půjde o skladbu, kterou budou staří fans MACHINE HEAD nejvíce nenávidět, ale já ji z nějakého důvodu považuji za podnětnou. Zajímavá se mi jeví i zpěvná pasáž u „Grind You Down“, a nebo třeba song „Hope Begets Hope“, jenž v sobě skvěle kloubí několik stránek tvorby MACHINE HEAD, takže je jak tvrdý, tak dokáže posluchače postavit před zajímavé nápady, melodie a celkovou linii co má smysl metalové hitovky. Novinka je zřejmě méně tvrdá a hutná než několik historických milníků jejich diskografie, ale tohle není věc, která by mne vadila, protože za vůbec nejlepší song alba považuji snovou baladičku „Behind a Mask“.

Jasně, mohlo by se zde více stříhat, ať už jde o nenažraně rozmáchlou a přitom totálně prázdnou devítiminutovku „Heavy Lies The Crown“ vlastnící jakési „symfo aranžmá“, poměrně nemastný úvod „Volatile“ kde si MACHINE HEAD jakoby hrají na TRIVIUM a nebo zbytečný a uplakaný závěr v podobě „Eulogy“.  Na půli cesty zůstal třeba song „California Bleeding“, který neurazí, nenadchne, a že bych byl vyloženě nadšen ze svižného singlu „Kaleidoscope“, to také říct nemohu. Samozřejmě že by se těch horších skladeb našlo ještě víc, ale ne zas tak hrozných, aby se mluvilo o totálním průseru. Ani „Triple Beam“, kde se Flynn rozparádí do rap-metalového slamu, a dává tím vzpomenout na své nu-metalové období, nevyzní zas až tak zle, průser tak spočívá spíše v egu hlavního aktéra, jenž útočí nepokrytě a velmi přímočaře na post samozvaného věrozvěsta a jakéhosi kazatele nového metalového věku. Tahle role je však zřejmě jen u něho v hlavě a taky dost možná u odběratelů nejzavedenějších metalových plátků, které se z něho, za přispění peněz Nuclear Blast, něco podobného už léta snaží udělat.

Vše je letos podpořeno naprosto hnusným coverem vybraným za účelem odběratele hlavně šokovat a zapsat se do paměti, neboť metal je přeci tak svobodná muzika, že je povoleno překračovat všechna tabu, nebo ne? Což doplňuji, abych přiblížil styl uvažování Roba Flynna a jeho vydavatelství, tedy lidí ochotných pro úspěch udělat takřka cokoliv. Z mého pohledu je ten cover hnus, který bych si domů nepřinesl. Samotnou hudbu na desce však hodnotím jako jednu ze tří nejslabších nahrávek v diskografii MACHINE HEAD (což je úspěch) a považuji jí za docela zdařilou. Bohužel její ambice přerůstají skutečný potenciál jádra  nových skladeb.

29.01.2018	Diskuse (58)	Stray janpibal@crazydiamond.cz