MACHINE HEAD - Supercharger

80%

Mnohými nenáviděné, ale mnou vcelku kladně přijaté, album „Supercharger“ v září roku 2001 potvrdilo, že MACHINE HEAD ze všeho nejméně stojí o zatvrzelé lpění na nějakých kořenech, naopak, vývoj byl pro ně od počátku nezbytný. Tahle deska je pro mne navíc důkazem, že Robb Flynn je skutečným talentem pro složení chytlavé, dobře poslouchatelné a moderní metalové hudby, jenž může všem, kteří přistupují k muzice s otevřeným hledím a stojí o aktuální zvuk a líbivost, udělat pouze radost. Osobně považuji škatulky za nesmysl, takže zvláště v metalové hudbě podobně odvážné kroky jen a pouze vítám. Ono to chce velkou dávku odvahy hodit na trh věc, co si klade za úkol uspět v širších prostorách, nejen v těch tvrdě metalových. Názory typu - zaprodání se - opravdu neberu. Dokonce bych řekl, že jsem ten poslední člověk, který by kapelu, jenž se stane přijatelnější pro početnější obec, pranýřoval. Jakkoliv dílo nakonec propadlo, je stále neoddiskutovatelné, že zašlo do míst, kam se nikdy do té doby a vlastně ani nikdy později tahle kapela neodvážila vkročit. Ta navíc potvrzovala formu stále i velmi dobrými koncerty.

MACHINE HEAD, ovlivněni dobovými trendy a nu-metalem, se zkrátka jali trochu přidat na přímočarosti a své hitové ambice vtěsnali do nosiče, jenž ještě dnes působí neuvěřitelně svěže, ostatně stejně jako všechna jejich alba do té doby. Neřekl bych však a to zcela určitě, že jde v případě „Supercharger“ o metal zaneřáděný nějakou prvoplánovou a nanejvýš hloupou komercí, ale o dílo, kde se kapela pokusila kam až lze se svým stylem zajít, když v arzenálu budou skladby s natolik silnými refrény a melodickými linkami jako právě zde. Vlastně jde o logického následovníka „The Burning Red“, který ještě více rozvolnil fantazii k docílení laťky aktuálního rockového mainstremu. MACHINE HEAD si však mohou i po třinácti letech říct, že je tahle nahrávka vlastně ani příliš nepopírá, je stále dostatečně valivá, navíc platí za zajímavé skloubení jejich zvuku se vším v americkém metalu v té době novým, módním a odlehčeným, což v této recenzi popisuji výše.

Vliv nu-metalu byl zkrátka v té době nepřeslechnutelný a to u celé řady dalších kapel. Když jej i Flynnovci naroubovali do vlastních skladeb, které navíc nebyly vůbec špatné, jejich projevu to vdechlo novou energii a osvěžující impulsy. „Supercharger“ byl druhým a vlastně posledním počinem, na kterém se podílel kytarista Ahrue Luster, kterému byl nový projev MACHINE HEAD často vyčítán. Ne každý ze skalních podobné úkroky tehdy skousl, což se brzy projevila menším pochopením. Následkem byl Lusterův odchod a jeho pozdější připojení k ILL NIŇO. Ovšem i dnes mám pocit jisté zakonzervovanosti fanoušků tvrdších metalových žánrů, kteří prostě určitá pravidla a zvyklosti neopouštějí. Říkám bohužel, protože v tomto směru to mám opačně. Ještě teď považuji „Supercharger“ za správnou a ve své době jedinou možnou cestu a nahrávku stále poslouchám s velkou chutí.

To nejdůležitější bylo, že Robb Flynn měl prostě znovu na skladě celou řadu kvalitních skladeb, ze kterých sestavil album, jenž opětovně nemá téměř žádných vyloženě slabých míst. Ze stěžejních věcí bych určitě vypíchl singlovou hitovku „Crashing Around You“, která staví na výrazně zpěvném a emotivním refrénu, dále pak určitě tesknou „Deafening Silence“, jenž dodnes považuji za jednu z nejlepších skladeb od MACHINE HEAD z první desetiletky jejich existence. Těmto bombám konkurují rychlá „American High“, atmosférická „Only The Names“ nebo další adept na hit „All In Your Head“, což ovšem neznamená, že ostatní písně by nebyly dobré, právě naopak, jsou jen méně překvapivé v konfrontaci s minulostí. Prostě tuhle desku mám, stejně jako alba předchozí, rovněž ve velké oblibě. A i kdyby trakaře padaly, bral jsem, beru jí a brát budu, jako vyzrálou a moderní metalovou směs, jenž má velký hitový potenciál. 

28.11.2014	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz