MACHINE HEAD - Through The Ashes Of Empires

70%

Dalo by se říci, že to celé bylo vinou neúspěchu posledního alba „Supercharger“, takže velmi brzy začal pověstný stratég Robb Flynn vývoj své kapely od základu přehodnocovat. Vždyť s nu-metalem to v roce 2003 už šlo hodně razantně z kopce, ale MACHINE HEAD nebyli naštěstí nikdy považováni za kapelu s touto módní vlnou plně spjatou, pouze se jenom určitými trendy nechali inspirovat. Stále byl tedy čas něco se sebou udělat a nepřijít k velké újmě. Změny tedy na sebe nedaly dlouho čekat. Tou první byl vyhazov kytaristy Ahrue Lustera a příchod Phila Demmela, Flynnova bývalého parťáka z řad VIO-LENCE a druhou byl razantní stylový manévr, jenž se zakrátko projevil na albu „Through The Ashes Of Empires“, které je ještě dnes považované za jedno z nejtvrdších, jaké kdy tahle oaklandská čtveřice vypustila. Celkový obrat k nahuštěnému metalovému projevu, jenž v sobě kloubil onu valivost debutu s pro MACHINE HEAD novými, avšak více klasicky heavymetalovými, postupy – zdobené vyhrávky a sóla. Deska tak šla na půl až ke kořenům a napůl hleděla vstříc bájné budoucnosti plné thrashmetalového heroizmu a odhodlání.

Z mého pohledu MACHINE HEAD ani tentokrát nezklamali, skladby dokonale naplňovaly onu podobu, jakou od nich jejich fanoušci již od debutu žádali, ale bohužel pro mne neměly takové kouzlo, jako skladby z kterékoliv předešlé desky. Na vině byl menší počet záchytných bodů, který šel ruku v ruce s nabráním na agresivitě a tvrdosti. Nové skladby tak vyžadovaly mnohem větší dávku pozornosti a posluchačova soustředění, protože při menší koncentraci splynuly v nepřehlednou řež, ze které si posluchač příliš motivů nezapamatoval. Ano, kapela se právě touhle deskou obhájila v době úpadku trendů (nu-metal) jako ta, která s nimi vlastně zas až tolik nesouvisela.

Samotní MACHINE HEAD začali dbát na svou novou image těch správně smýšlejících a za všech okolností navždy opravdově metalových, čemuž byly podřízeny potemnělé fotografie s vážně se tvářícími hudebníky, ale i sound nového alba, který byl energický, mohutný a kovově chladný, plnil důsledně normy. Nováček u kytary Phil Demmel dostal do skladeb MACHINE HEAD více klasických postupů a hudba začala pozvolna nabírat na epičnosti, která se projevila až na dalších albech v daleko větší míře. McClainovi bicí byly znovu velkolepým zážitkem a jedním z oněch prvků, které z této kapely udělaly generační metalové monstrum nového věku. Robb Flynn rezignoval na svůj zpěvnější melodický vokál, jaký ho charakterizoval ještě pár let předtím a nyní se navrátil ke své brutálnější poloze z období „Burn My Eyes“. Slogan novinky byl vlastně přesně takový – kapela se vrací ke kořenům, k tvrdosti, k pravému metalu bez kompromisů.

Od úvodní „Imperium“ jsme byli vrženi do vytrvalé (téměř hodinové) řeže thrashmetalových postupů, které spojily nasazení prvních alb s více klasickými postupy. MACHINE HEAD v tomto směru doslova přivlekli (do té doby stále tak nějak skomírající) thrash metal do jednadvacátého století a udělali z něho znovu jeden z nejpozoruhodnějších a nejpopulárnějších subžánrů kovové hudby. Je jedno zdali zde zmíním „Bite The Bullet“, „Elegy“ nebo „Days Turn Blue To Gray“, album až na volnější „In The Presence Of My Enemies“ prostě nepoleví. Já osobně se třeba trochu pozastavil na logickým splynutím skladeb, kde bylo nutné nápaditá místa důkladněji hledat, ale metalová obec dozajista jásala, každopádně se jednalo o hudbu, která velmi věrně reprezentovala jméno Robba Flynna. Absolutní vrchol přišel až v samotném závěru v epické suitě „Descend The Shades Of Night“, což byla pomalá věc vykazující se ponurou atmosférou a procítěněji zpívajícím Flynnem, která se z nahrávky naprosto vyjímala. Nastal začátek další velké etapy této kapely.

29.11.2014	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz