MAFIÁNI - Primitivismus jako životní styl

Uprostřed noci se po silnici, jejíž okraje z obou stran lemují pásy nepropustného lesa, líně šine elegantní černý Pontiac. Jeho posádku tvoří tři znavení muži. Dlouhý a zatraceně náročný večer se na nich plně podepsal. Nezaujatě sledují pomalu ubíhající tmavé stromořadí za okny, občas na sebe mlčky pohlédnou a dost možná o něčem přemýšlejí. Náhle se ozve dutý zvuk vycházející z prostoru za zadními sedadly. A znovu! Trojice si vymění pohledy, je jasné, že zvuky se linou z útrob kufru. Řidič zcela intuitivně stočí volant, odbočí ze silnice a sjede na přilehlou lesní cestu. Po dostatečné vzdálenosti od hlavní komunikace auto zastaví. Posádka vozu vystoupí, obklopí prostor okolo kufru a poté jej otevře. Uvnitř leží surově zbitý chlap. Je celý od krve a vytřeštěným pohledem sleduje trojici mužů, tyčících se nad ním jako skrumáž ďáblových posluhovačů. Ten nejmenší vytáhne dlouhý kuchyňský nůž a začne do nebožáka okamžitě zuřivě bodat. Druhý pošle do zavazadlového prostoru několik přesně mířených výstřelů a třetímu dojde, že si právě zadělali na velký malér.

Fascinace zlem

Filmy z podsvětí, gangsterky, mafiánské bijáky atd. S menší porcí nadsázky se dá hovořit o samostatném žánru nebo minimálně subžánru s vlastními pravidly a víceméně totožnými opěrnými body. Jeden takový se týká například často používané dějové výstavby, která by se dala shrnout větou: Vzestup a pád. Ve velkém počtu filmů zabývajících se mafiánskou tématikou můžeme sledovat jedince, který začíná od nuly a skrze kriminální činnost se postupně vypracuje na samotnou špičku zločinecké organizace, případně se stane hlavou rodiny. Vše jede nějaký čas jako na drátkách, drogy mají své závislosti propadlé kupce, peníze se sypou a respektu má hlavní protagonista na rozdávání. Dříve nebo později však přijde zlom a následuje raketový sešup dolů, kde čeká v lepším případě kriminál a v tom horším zubatá s kosou.

Italská mafie, kubánská mafie, mexické kartely, čínské syndikáty. Filmové médium se nebojí žádných zločineckých organizací a výše popsaný narativní aspekt se dá funkčně aplikovat na každou z nich. Samozřejmě, že nejde o jedinou cestu, po níž se mafiánské snímky mohou ubírat, naopak. Poctivou gangsterku můžeme sledovat i pohledem zkušeného strážce zákona, který se snaží organizaci rozbít a hlavního bosse pokud možno předhodit spravedlnosti. Rozmáchlé rodinné eposy jsou další klasickou šablonou, podle níž se dá vyprávět příběh ze světa zločinu. Občas je nám dokonce prezentován antihrdina, jenž se snaží trestní minulosti uniknout, setřást ze sebe nános zlých časů a žít normální život. Pro každý dějový mustr se dá pochopitelně uvést i konkrétní příklad.

„Zjizvená tvář“ (1981) od Briana De Palmy je snímek s typickým příkladem jedince, co to ze dna dotáhne až na špici, pak si pod sebou podřeže větev a následně se po hlavě vrhne rovnou do chřtánu pekla. Odvážný boj několika mužů zákona se samotným Al Caponem, to jsou „Neúplatní“ (1987) od stejného režiséra. Trilogie „Kmotr“ (1972–1990) od Francise Forda Cappoly a „Tenkrát v Americe“ (1984), za kterým stojí Sergio Leone. Ideální dva zástupci oněch epických rodinných epopejí sledujících často mnohaleté časové úseky a životy několika generací. A do třetice Brian De Palma, tentokrát s příběhem napraveného muže hledajícího nový život, muže, co chce temnou minulost hodit za hlavu a začít znovu. Přesně taková je „Carlitova cesta“ (1993).

Co nás vlastně na takových filmech přitahuje? Jak je možné, že si drží tak vysokou a stálou diváckou přízeň? Ať už jde totiž o Italy v perfektně padnoucích kvádrech nebo rozcuchané Kubánce se zbytky kokainu pod nosem, jedno mají všichni společné. Ke svému blahobytu se dostali skrze odporné praktiky, obcházením zákonů a nezřídka vraždám. Hrdinové takovýchto filmů jsou často sobecká a amorální individua, jimž jde v první řadě o vlastní prospěch, postavení v organizaci, a ano, někdy i o svou rodinu. Kde se tedy bere ta všeobecná obliba mafiánských snímků?

Osobně v tom vidím určitou diváckou touhu po ochutnání zakázaného ovoce. Koho občas neštve systém a nechtěl by s ním alespoň jednou vydupat tak, jako tito lidé, že? Lidé, kteří jsou navíc skuteční, chodí mezi námi a jejich životní cesty v sobě mají punc jakési nebezpečné, zakázané přitažlivosti. Navíc se od sebe takové filmy výrazně odlišují a každý si může vybrat ten svůj dle vlastních preferencí. Někde můžou být mafiáni silně romantizováni a jinde jsou zase vykresleni jako animální pakáž bez jakékoliv úcty k životu. Styl těchto lidí nás děsí a zároveň vábí. Líbí se nám představa pohodlného života v přepychu a jsme zrovna tak zhnuseni prostředím, v němž má člověk často hodnotu pouhého předmětu, kterého se lze snadno zbavit, a to bez jakýchkoliv náznaků emocí. Fascinace zlem je v lidech hluboce zakořeněná.

Světově proslulý režisér Martin Scorsese se dá s klidným svědomím označit za matadora mafiánských eposů. Jistě, režijní záběr pana Scorseseho zahrnuje vskutku velké množství žánrů, ale drsní hoši s nabitými kvéry jeho dlouhou filmografií prorůstají jako nenasytné dřevokazné houby. Namátkou můžeme jmenovat jeho doposud poslední příspěvek v podobě snímku „Irčan“ (2019). O tom, že mafie má prsty i v samotném centru neřesti, nás pan režisér suverénně ujišťuje ve vybroušeném filmovém diamantu „Casino“ (1995). A konečně do třetice, dílo o které nám dnes půjde především. „Mafiáni“ (1990), aneb stopadesátiminutová freska o lidech s mesiášským komplexem, kteří si mysleli, že jsou cosi více než ostatní, a tvrdě na to dojeli. Kdo tedy vlastně je ten Martin Scorsese a jak je možné, že má na svém kontě tolik vlivných filmů?

Italská krev

Jeden z čelných představitelů takzvané Nové éry Hollywoodu a dosud žijící legenda Martin Scorsese se narodil 17. listopadu 1942 v newyorském Queensu. Rodina se však po několika letech přestěhovala do Malé Itálie na Manhattanu, kde malý Scorsese navštěvoval i základní školu. Otec Charles Scorsese i matka Catherine Scorsese pracovali v oděvním průmyslu a ve volnu se věnovali příležitostnému hraní v místních divadlech. Předci obou Martinových rodičů pocházejí z Itálie a jejich genové kořeny sahají až do samotného Palerma na Sicílii. Scorsesemu tedy v žilách koluje pravá nefalšovaná italská krev. Martin byl vychováván v katolickém duchu, jak se na správného Italo-Američana sluší, a dodnes je věřícím člověkem.

O budoucí dráze filmaře patrně rozhodlo prostředí, ve kterém vyrůstal a vrozený zdravotní handicap striktně limitující jeho volnočasové aktivity. Martin totiž trpěl silným astmatem a běhání s dětmi po ulicích, fotbal, jízda na kole i jiné obdobné činnosti pro něj byly takřka nemožné. Mělo to však své výhody. Rodiče jej velice často brali do kina na nejrůznější snímky, které v padesátých letech utvářely obraz tehdejší kinematografie. Martin doslova propadl magii stříbrného plátna a nutil rodiče prakticky k denním návštěvám tamějších kinosálů. Režiséři Ingmar Bergman, Federico Fellini, Robert Rossellini nebo rodící se filmový směr takzvané Francouzské nové vlny, to vše mělo na mladého Scorseseho obrovský vliv. Ne, že by snad už od útlého věku věděl, že se bude věnovat filmařině, pouze si uvědomoval lásku k filmu jako takovému. V roce 1960 po absolvování Střední školy kardinála Hayese v Bronxu se mladý Martin Scorsese rozhodl dát se na cestu kněze. Nezvládl však přípravný seminář a selhal. Tento nezdar bral jako znamení a právě tehdy se rozhodl pro film.

Tvrdé prostředí složené z různých etnických menšin, kde si každý musí vydobýt své místo na slunci, pouliční bojůvky, narkomani, úplatní muži zákona i pravidelné návštěvy kostela. Tento významný, explozivní mix inspiračních zdrojů stanovil vnitřní řád, podle něhož se budou v budoucnu tvarovat výrazové prostředky a směřování režiséra. Pln ideálů a především odhodlání se vydal na svou novou životní cestu a začal navštěvovat washingtonskou Vysokou školu umění a vědy. Po hladkém získání bakalářského titulu pokračoval studiem na newyorské Tischově škole umění, kde v roce 1968 získal titul magisterský a natočil zde i několik krátkých filmů. Pokud bych měl z tohoto období jmenovat jediné dílko, bude to „Velké holení“ (1967), což je v zásadě malá, šestiminutová obžaloba USA za účast ve Vietnamu. Martin Scorsese získal mnoho cenných zkušeností a poznal spoustu nesmírně erudovaných lidí. Velkou inspirací pro něj byl především filmový profesor Haig P. Manoogian, kterého poznal během studií v New Yorku. Nastal čas postoupit na vyšší stupeň!

Předzvěst velkých věcí

Přelom šedesátých a sedmdesátých let se krom jiného nesl ve znamení konce éry hippies. Hnutí prosazující lásku a mír se z posledních sil vyhecovalo a uspořádalo masovou hudební akci, jakou do té doby svět moderních dějin nepamatoval. Rockový festival Woodstock, konající se na jihozápadně Spojených států, dokázal přilákat stovky tisíc muziky chtivých návštěvníků, o jejichž spokojenost se postaraly ty největší hudební ikony rockového nebe. Jimi Hendrix, Janis Joplin, Santana, JEFFERSON AIRPLANE, THE WHO a desítky dalších. Taková událost si zasloužila zaznamenat na filmový pás, a o to se postaral dokumentarista Michael Wadleigh, jehož asistentem režie byl náš Martin Scorsese. Ten se významnou měrou podílel i na finálním střihu. Na konci stál jedinečný hudební film „Woodstock“ (1970) a také Cena Akademie za nejlepší dokument. Pro Martina další cenná zkušenost a impuls k ryze autorským projektům.

V prvních letech sedmé dekády se Scorsese jako začínající umělec zcela přirozeně stýkal s podobně smýšlejícími lidmi. Jeho blízkými přáteli byli například Francis Ford Coppola, George Lucas se Stevenem Spielbergem nebo Brian De Palma. Talentovaní jedinci na startovní čáře, plni nadšení a touhy dobývat svět pohyblivých obrázků. Byl to právě De Palma, kdo Scorsesemu představil mladého Roberta De Nira, se kterým si začínající filmař po lidské stránce ihned sedl. Aniž by to tehdy oba muži tušili, díky jejich budoucí vzájemné spolupráci vznikne nejedno významné filmové dílo a Robert De Niro se stane režisérovým dvorním hercem. První oťukávací zkouškou byl v tomto ohledu Martinův debut „Špinavé ulice“ (1973). Nízkorozpočtový thriller, v němž se filmař poprvé zlehka otřel o mafiánské téma a kde Robert De Niro ztvárnil hlavní roli. Solidní rozcvička před velkými věcmi.

Následující rok byl pro mladého režiséra velmi důležitý. Syrový debut velmi zapůsobil na uznávanou herečku Ellen Burstyn, která si Martina osobně vybrala pro připravovaný snímek „Alice už tu nebydlí“ (1974). Romanticky laděné drama rozhodně nebylo něčím, po čem by Scorsese prahnul, ale vycítil svou šanci, kterak se na filmovém poli výrazněji prosadit, a nabídku na post režiséra přijal. Byť jde dodnes o velice atypický zářez ve filmografii Martina Scorseseho, rozhodně šlo o chytrý tah. Film mu totiž přinesl mezinárodní věhlas a bodoval na nejednom filmovém festivalu. Ellen Burstyn si za hlavní herecký výkon dokonce odnesla zlatou sošku Oscara. Snímek zajistil Martinovi potřebnou nezávislost ve výběru budoucích projektů a jeden konkrétní se už rýsoval na obzoru. V roce 1975 dokončoval bývalý filmový kritik Paul Schrader scénář, do kterého promítl své osobní zkušenosti s chronickou nespavostí a také myšlenkové pochody atentátníka Arthura Bremera, zodpovědného za smrt prezidentského kandidáta George Wallace. Scénář nesl název „Taxikář“.

Jeden rozhněvaný muž

Martin Scorsese se s nadějným scénáristou seznámil začátkem roku 1975 a scénář, který mu Schrader ukázal, na něj silně zapůsobil. Ihned se začalo s přípravami, castingem a hledáním vhodných lokací v ulicích New Yorku. Do role traumatizovaného veterána z Vietnamu byl obsazen Robert De Niro a úlohu prostitutky ztvárnila teprve čtrnáctiletá Jodie Foster. Natáčení bylo náročné především pro De Nira. Ten totiž ve stejnou dobu v Římě dokončoval historické drama „XX. století“ (1976). Herec tak zpočátku pendloval mezi Evropou a USA. Přípravu na hlavní roli v „Taxikáři“ však ani v nejmenším nezanedbal. Nasadil ostrý fyzický trénink, zhubl šestnáct kilogramů a získal licenci na řízení taxíku. Po několik týdnů se tak ve žlutém autě proháněl nočním New Yorkem a ve volnu si pročítal psané deníky zmiňovaného atentátníka. Scorsese pro film angažoval špičkového kameramana Michaela Chapmana, jehož styl se vyznačuje technicky náročnými záběry a agresivním kontrastem sytých barev.

Existenciální thriller se stal nakonec osudovým zlomem v kariéře Martina Scorseseho. Vietnamský veterán Travis Bickle (Robert De Niro) se živí jako taxikář. Každodenní pracovní rutina a neustálé střety s násilím, prostitucí a drogami mu postupně mění už tak narušenou mysl a následná transformace jeho osobnosti nezadržitelně spěje k radikálním činům. Film se nese ve velmi pozvolném tempu a doprovod mu zajišťuje jazzem načichlý soundtrack Bernarda Herrmanna. Scorsese přesně ví, co dělá, a jeho vystihnutí nočních ulic a zkaženosti města brilantně přiživuje depresivní atmosféru. Zmíněný uvolněný rytmus pak silně kontrastuje s brutálním závěrem, který je nevyhnutelný a svou intenzitou probouzí diváka z dosavadního letargického rozjímání. „Taxikář“ se stal nesmrtelnou filmovou klasikou a tvůrčí činnost Martina Scorseseho rozjel na plné obrátky.

Umění psaného slova

Ačkoliv se italský novinář, spisovatel a scénárista Nicholas Pileggi narodil a vyrůstal v Brooklynu, nikdy se během dospívání s Martinem Scorsesem, který tu navštěvoval střední školu, nepotkal. Nicholas Pileggi na svět přišel 22. února 1933 jako nejstarší syn italského přistěhovalce Nicoli Pileggiho. Otec byl majitelem obuvnictví a také člen kinematografického orchestru, což byl soubor hudebníků doprovázející němé filmy a grotesky. Krásné řemeslo, nemyslíte? Malý Nicholas byl nesmírně zvídavé a bystré dítě hltající dobrodružnou a především detektivní literaturu. V dospívání se čím dál častěji zajímal o mafii a různé zločinecké organizace. Rovněž v sobě objevil silný cit pro psaní a umínil si, že z něj bude renomovaný novinář.

Studoval žurnalistiku a začátkem padesátých let vstoupil do služeb neziskové zpravodajské agentury jménem Associated Press. Pro agenturu pracoval více jak třicet let a svůj pozorovací talent upíral na nejrůznější kriminální živly či machinace newyorského podsvětí. Jeho zájem o mafii byl enormní a stal se vyhlášeným zpravodajem se specializací na trestnou činnost. Znal ulice a rozuměl řeči i slangu pochybných existencí, které po ní noc co noc šlapaly a domlouvaly nekalé kšefty. Pileggi v tom zkrátka uměl chodit a během let se z něj stal opravdový expert na temnou duši New Yorku. Mnozí úspěšní novináři dříve nebo později zatouží po vlastní knize a výjimkou v tomto ohledu nebyl ani Nicholas Pileggi. První knihu o práci soukromých detektivů vydal v roce 1976 a nesla název „Blye, Private Eye“. Ta pravá bomba na něj však teprve čekala.

Začátkem osmdesátých let padl do rukou FBI jistý Henry Hill. Muž, který žil téměř tři desetiletí mezi zlodějíčky, vrahy a násilníky. Člověk bez vzdělání, co se díky kriminální činnosti dostal z ulic až na vrchol a žil si svůj mafiánský sen. Nyní spadla klec a Hill dostal na výběr. Buď kriminál nebo práskání … tedy chtěl jsem říct svědectví. Výběr byl jednoduchý. Hill se dostal do programu na ochranu důležitých svědků a poslal za mříže spoustu svých bývalých kumpánů. Tak se postupně podařilo rozplést dlouhý a neuvěřitelný příběh plný podplácení, vydírání, krve a násilí. Nicholas Pileggi neváhal a do případu se ponořil. Studium policejních materiálů, sledování výslechů, návštěvy odsouzených atd. Na konci náročné práce stál knižní bestseller „Wiseguy: Life In A Mafia Family“ (1986), u nás vydaný pod jednoduchým názvem „Mafián“. Recenze byly fantastické a kniha šla na dračku. Pileggi byl spokojeným mužem a podařilo se mu pokořit další životní metu.

Jednoho dne se mu na stole rozezněl telefon. Po přiložení sluchátka k uchu se na druhém konci ozval nadšený hlas: „Dobrý den, jmenuji se Martin Scorsese, jsem filmový režisér a vaše kniha na mne udělala velký dojem, popravdě jsem na podobnou čekal celý svůj život.“ Nicholas Pileggi se na moment zarazil a záhy se na jeho obličeji rozhostil široký úsměv.

Když se dva hledají

Druhá polovina osmdesátých let znamenala pro Scorseseho určitý útlum. Nedá se říct, že by jeho kariéra snad skomírala, ale dle mnohých už své nejlepší kousky předvedl a nacházel se v bodě mírné stagnace, byť si neustále držel statut váženého tvůrce. Ostatně, do osmé dekády vtrhl s razancí zuřícího býka, a to doslova. Snímek „Zuřící býk“ (1980) platí dodnes za absolutní klasiku sportovního žánru a Robert De Niro si za svůj obdivuhodný výkon odnesl zaslouženou Cenu Akademie. Tou dobou stanul Martin Scorsese na svém dosavadním vrcholu. Následovaly vesměs pohodové snímky jako „Král komedie“ (1982), „Po zavírací době“ (1985) nebo solidní drama „Barva peněz“ (1986) s Paulem Newmanem v hlavní roli.

Nešlo vůbec o špatné snímky, ale na režisérovu starší tvorbu, kde každý film sám o sobě představoval pecku mezi oči, to jednoduše nemělo. V roce 1986 si začal Scorsese pomalu připravovat podklady pro film s názvem „Poslední pokušení Krista“ (1988). Jakožto věřící člověk cítil povinnost vyjádřit svůj osobitý pohled na fenomén Ježíše Krista a toužil tuto ikonickou postavu uvést v trochu jiném světle. Spíše jako pochybujícího jedince, člověka, co chybuje a není neomylný. Během pozvolných příprav si Scorsese v denním tisku všiml pochvalných recenzí na jistou knihu z mafiánského prostředí. Po krátkém váhání si ji obstaral a jedním dechem přečetl. Okamžitě si přes svého agenta sehnal kontakt na autora tohoto fenomenálního románu a zavolal mu. Jmenoval se Nicholas Pileggi.

Dvě hlavy, jeden příběh

Jak režisér, tak úspěšný spisovatel, navázali po několika schůzích dobrý přátelský vztah. Ostatně, oba muže spojoval kromě zájmu o fenomén mafie i stejný původ a prostředí, v němž oba vyrůstali. Scorsese po vzájemné domluvě odkoupil knižní práva a začalo se pracovat na scénáři. Tedy přesněji řečeno na adaptaci knihy do podoby scénáře. Ten si vzal na paškál Scorsese i Pileggi a pánové tak spolu utvořili funkční, velice efektivní tvůrčí tandem. Nebylo ovšem kam spěchat. Prioritou číslo jedna bylo dokončení filmu o synu Božím, což se povedlo a byl z toho nakonec velký úspěch. Jistě, ortodoxní křesťané syčeli jako natlakovaný papiňák, neboť Ježíš Kristus byl v jejich očích borec bez jediné chybičky a žádný pochybovač, jinak si ale snímek vedl velice obstojně.

Scénář s pracovním názvem „Goodfellas“ („Mafiáni“) mezitím pomalu zrál jako víno. Po vzájemné konzultaci byly vybrány konkrétní části z knihy a z těch se začaly tvořit základní kameny příběhu. Scorsese spisovatele přesvědčil, aby děj začínal odprostřed a pak se porůznu pohyboval tam a zpět, dle potřeby. Tím byla narušena tradiční narativní struktura. Režisér si dále uvědomil, že film bude velice dlouhý, ale zároveň nechtěl v žádném případě diváka unudit. Rozhodl se tedy příběh zhustit a narvat do něj obrovské množství scén, které pojal jako krátké, maximálně patnáctiminutové epizody. Tento trik zajistil scénáři a posléze samotnému filmu velmi svižné tempo i při masivní porci stopáže. V okamžiku, kdy byl scénář zhruba z osmdesáti procent hotový, nastal čas na casting. Zbylých dvacet procent vyhradil režisér improvizaci a nápadům, s nimiž přijdou herci. O nutnosti sehnat opravdu silnou sestavu nebylo pochyb.

Kompletování gangu

Jakmile na nabídku jedné z hlavních rolí kývl hvězdný Robert De Niro, začaly se do projektu sypat potřebné finance zajištěné věhlasným producentem Irwinem Winklerem. Studio Warner Bros, starající se o distribuci, tuto zprávičku nenápadně vypustilo do éteru a zbytek už se zařídil sám. Média byla jako utržená ze řetězu: „Martin Scorsese a Robert De Niro po letech opět spolu a navíc s filmovým žánrem, jenž je dal kdysi dohromady." „Film vznikající podle světového bestselleru!" Ano, propagace s královským servisem, jen co je pravda. Tlak zvenčí byl enormní, ale Scorsese řešil úplně jiné věci. Jedna hlavní role zajištěna, ale co zbytek?

Joe Pesci byl další jasnou volbou. Režisér s energickým hercem pracoval již před lety na „Zuřícím býkovi“, navíc mezi ním a De Nirem fungovala ta správná chemie. Dva ze tří. Robert De Niro jako prohnaný Jimmy Conway a Joe Pesci jako psychopatický Tommy DeVito. Zbývalo jen obsadit post Henryho Hilla, hlavního vypravěče a průvodce celým dějem. Zájem o roli byl obrovský, především mladí začínající herci drtili kliky studií Warner Bros s kadencí kulometu. Ray Liotta byl žhavým tipem De Nira. Scorsese si mladého herce ihned vybavil díky komedii „Něco divokého“ (1986), kde přesvědčivě ztvárnil jednu z vedlejších postav. Nedostal však nic zadarmo. Musel projít náročným castingovým procesem a o roli Henryho Hilla se několik měsíců rval jako tygr. Režisér ho na ostrých kamerových zkouškách velice dusil a doloval z něj to nejlepší. Ray Liotta zapůsobil dravostí až agresivním hereckým projevem a plusové body mu přihrála i perfektní znalost knižní předlohy. Svou roli nakonec utrhl, a jak už z historie víme, lepší výkon ve své kariéře doposud nepředvedl.

Režisér požadoval od týmu maximální přípravu a nasazení. Trio herců poslouchalo dlouhé hodiny audio pásky, kde byly zaznamenány autentické výslechy gangsterů. De Niro volal nesčetněkrát skutečnému Hillovi a ptal se na různé detaily ohledně své postavy, zrovna tak Ray Liotta, který Hilla ztvárňoval a snažil se mu co nejvíce přiblížit včetně intonace hlasu či frázování. Herci se poté pravidelně scházeli ve zkušebně a oddávali se dlouhým improvizacím před zapnutou kamerou. Scorsese vždy vytáhl určitý dějový fragment ze scénáře a následně navodil situaci. Například: „Právě se nacházíte v lese, je noc, kopete hrob a u toho vedete nezávaznou konverzaci. Hrajte!“ Velice praktické, podnětné a funkční. Ty nejlepší výstupy se zapracovaly do scénáře a později se objevily ve filmu.

Tímto způsobem vznikla i spontánní kreace, o niž se postaral Joe Pesci. Celá scéna v baru, kde maniakální Tommy DeVito vypráví dobře naladěné společnosti historku z policejní stanice, je důkazem o hercových mimořádných schopnostech. Kouzlo spočívá především v tom, kterak dobrá nálada po nepatrné poznámce z úst Henryho Hilla začne postupně uvadat a nabírat zlověstné až hrůzné grády. Už ve studiu šlo o mimořádný moment, a tak bylo potřeba dát ve filmu této pasáži správnou péči. Celá scéna je točena ze střední vzdálenosti. Kamera na střídačku zabírá Pesciho a Ray Liottu, kteří sedí naproti sobě. Střední vzdálenosti bylo užito pro zachycení emocí a postupně se měnících výrazů ve tvářích všech přísedících herců. Řekl bych, že tímto momentem si Joe Pesci zajistil Oscara.

Vzhůru do ulic

Film vznikal v průběhu jara a léta roku 1989. K natáčení filmařům posloužily ulice New Yorku, New Jersey a některé části Long Islandu. Scorsese dával hercům velký prostor, neustále všechny burcoval k maximálním výkonům a nezapomínal i chválit za dobře odvedenou práci. Jeho nadšení a posedlost projektem byla pro celý tým velice nakažlivá i přínosná. Díky důkladným, několikaměsíčním přípravám připomínal proces samotného natáčení velice výkonný a spolehlivě kvaltující promazaný stroj, kde každý mohl předvést své schopnosti a skrytý potenciál. Pro herce opravdový ráj. Především Ray Liotta se snažil podat prvotřídní výkon a za zkušenými starými pardály v ničem nezaostávat. Zrovna tak jeho filmová manželka, talentovaná herečka Lorraine Bracco. Po celou dobu natáčení Scorsese oba mladé herce oslovoval s humorem sobě vlastním jako „děcka“. Kdykoliv to tedy bylo potřeba, nesl se vzduchem povel: „Přiveďte děcka na plac!“

Čich na úžasné kameramany má Scorsese patrně patentovaný. Zde jím byl mistr řemesla Michael Ballhaus, expert na dlouhé a propracované záběry. Vrcholným číslem a dokonalou prezentací jeho schopností je jistě pasáž, v níž Ray Liotta a Lorraine Bracco vstupují zadním vchodem do prostor nočního klubu. Pro tuto náročnou sekvenci bylo použito zařízení steadicam, což je nástroj umožňující kameramanovi nosit kameru při natáčení s sebou a efektivně ji izolovat od otřesů, které takzvané „natáčení z ruky“ nevyhnutelně přináší. Celá scéna je točena na jeden záběr, přičemž postava Henryho a jeho ženy v ní přejdou ulici, sejdou dlouhé schodiště a skrze velkou kuchyň se dostanou až do hlavního sálu. Dokonalé načasování a přesná synchronizace komparzu tu byla naprosto klíčová. Od kuchaře s přepravkou na rameni až po pikolíka nesoucího stolek pro dvojici hlavních hrdinů. Dokonalé!

Virtuózní práci během postprodukce předvedla oscarová střihačka Thelma Schoonmaker. Především díky ní bylo dosaženo přirozeného prolínání jednotlivých obrazů a postupně gradujícího tempa. Nejvíce patrné je to v poslední, kokainem nasáklé třetině, které zrychlený střih zajišťuje úderně tepající rytmus. V šíleném sledu tu sledujeme Henryho, co musí stihnout připravit hostinu, vyzvednout drogy, prodat zbraně, dát si lajnu, souložit, vyzvednout bratra na letišti a stavit se v nemocnici, nehledě na utkvělý stihomam o pronásledování. Paráda!

Během testovacích projekcí padaly na hlavu režiséra námitky ohledně míry užitého násilí. Martin Scorsese si však obratným jazykem a logickou argumentací obhájil každou nakládačku i mrtvolu. Finální produkt je tedy ve výsledku přesně takový, jak si ho režisér představoval. Ostatně vystřihávat krvavé záběry z filmu, kde má brutalita prioritní postavení, by nedávalo příliš smysl.

Takoví normální mafiáni

Henry Hill sedí v zaparkovaném, krémově světlém kabrioletu a ve zpětném zrcátku si prohlíží svého soka. Krev se v něm při tom pohledu vaří a předzvěst divokého násilí visí ve vzduchu. Ten blbeček tam stojí v mírném předklonu a obklopen dvěma kamarádíčky se hrabe v motoru svého křiklavě rudého Chevroletu. Nemá ani páru o tom, co ho čeká, ale může si za to sám. Holky se zkrátka neobtěžují, obzvláště pokud jsou zadané, a Henry je na svůj majetek obzvláště háklivý. Vystoupí z vozu, za opasek si vloží revolver malé ráže a suverénním krokem vyrazí za svým cílem. Chlápek se přestane zabývat svým sporťákem a vyrazí Henrymu v ústrety. Začne s výhrůžkou, ale větu už nedokončí. Henry ho popadne za vlasy a druhou rukou, v níž svírá zbraň, mu začne rozbíjet obličej. Po několika ranách tvrdým kusem železa pronese pro změnu výhrůžku on. Pak zakrvácený revolver krátce namíří na jeho k smrti vystrašené kumpány, otočí se na patě a s ledovým klidem opouští místo činu.

Martin Scorsese ve svém mafiánském eposu nikoho nepoučuje. Nepředepisuje nám, jak se máme a nebo nemáme cítit. Vypráví bez obalu a předkládá nám prohnilý svět, v němž má násilí a právo silnějšího výsadní postavení. Každý si přeci sám uvědomuje, že drogy ničí zdraví. Divák není ovce, není potřeba vodit ho za ručičku a důrazně kázat. I proto mají „Mafiáni“ tak drsný feeling a autentickou příchuť. Kladného hrdinu zde musíte hledat mikroskopem, ale to vůbec nevadí. Postavy jsou skvěle napsané a skrze herecké výkony doslova ožívají před očima. Nechybí ani režisérův typický smysl pro černý humor a prostor tu dostane i nějaká ta absurdní situace. Kdo jiný si dovolí mít v jednom záběru orální sex a přebalování kojence?

Třicet let v životě bandy křiváků a podvodníků ze sousedství připomíná rychlou jízdu, kde není čas na zastávky na odpočívadlech nebo relaxační cigárko u pumpy. Snímek se valí kupředu jako nezastavitelná lokomotiva a celý příběh je v zásadě řetězcem neustále se stupňujících událostí nezadržitelně mířících k finální konečné stanici, ze které už není cesty zpět. Od postávání na stanovišti taxíků v klukovských letech postupuje drobný zlodějíček Henry Hill k loupežnému přepadávání, letištním krádežím, vyděračství, těžkému ubližování na zdraví, drogovému dealerství a nakonec k udávání. Inu, každý si ten americký sen vykládá po svém.

Dialogy jsou odpozorovány a sebrány přímo z ulic, čímž svým realizmem a autentickou patinou předbíhají i mýtotvorného „Kmotra“. Sázka na přirozenost je vlastně hlavním kořením a kouzlem filmu. Právě proto ani nevadí, že téměř sto padesát minut sledujeme bez ustání skrz na skrz odpudivé a ve stále větší míře prodejné lidi. Robert De Niro hraje svého odměřeného, chladně kalkulujícího zloděje s naprostou grácií a jeho nenápadná přeměna v paranoidního člověka, který myslí, že v bezpečí bude pouze tehdy, když odstraní všechny okolo sebe, je dokonalá. V opačném gardu stojí Joe Pesci. Vychloubačný a krajně nepředvídatelný psychopat Tommy DeVito doslova nahání hrůzu. Je opravdu děsivé, kterak tato zrůda dokáže v jediném okamžiku přejít z oplzlého vtipálka v maniaka páchajícího násilná zvěrstva toho nejhrubšího zrna. Sloučením všech výše popsaných aspektů se filmu úspěšně daří bez zbytečného moralizování vyjádřit hrůzu zločineckého života nejen mimo zákon, ale také mimo veškerá myslitelná pravidla.

Bonusem navíc je pak veškeré technické ošetření zajišťující snímku extra kvalitní fasádu. Společná symbióza kamerových hrátek a mistrného střihu je neoddělitelná. Na těsno vrstvené scény se přirozeně doplňují a navazují zcela logicky na sebe. Nic zde není navíc, vše má přesně dané místo včetně bombastického hudebního doprovodu, kde každý jednotlivý song přesně odpovídá místu, času i době, v níž se děj zrovna nachází. V padesátých letech tak naše slechy masíruje Tony Bennett, kdežto sedmdesátky si bere do parády Eric Clapton. Silná kratochvíle nejen pro oči, ale i uši. Tak to má být!

Důležitý zážeh

Premiéru si „Mafiáni“ odbyli 9. listopadu 1990 v Benátkách. Svou násilnou náturou, ale i nezpochybnitelnou zábavností vzbudili na filmových festivalech patřičný rozruch. Z pěti oscarových nominací proměnil jednu pouze Joe Pesci. V kinech snímek z počátku trošku bojoval s diváckou přízní a kritikou. Hovořilo se zejména o přehnané míře násilí, vulgárnosti a zlé povaze snímku. Karta se však velmi rychle začala obracet a „Mafiánům“ se uznání nakonec dostalo ve vrcholné míře.

Čas navíc ukázal, jak moc byl snímek důležitý pro Martina Scorseseho. „Mafiáni“ představovali vysokooktanové palivo, které zvedlo výkon zašlého motoru a kariéru režiséra energicky posunulo do druhé fáze. A jak se zdá, tak Martin Scorsese ani dnes, v požehnaném věku, nemíní nikterak zpomalit a svou nohou drží plynový pedál neustále na podlaze. „Mafiáni“ jsou tvrdou a stylovou gangsterskou freskou hrdě stojící na nejvyšším piedestalu filmových klasik. Nejen, že se nezdráhají vycenit zuby, ale na rozdíl od jiných žánrových bratříčků umí i bolestivě kousnout!

Hodnocení: 100 %

16.07.2021	Diskuse (4)	J.Rose DeathVale@seznam.cz