MAGICK MUSICK OPEN AIR - Čermná u Sušice, areál Bouda, 15.června 2019

Zajímavá akcička tenhle Magick Musick Fest alias Bouda v Čermné u Sušice. Tvrdá kytarová hudba uprostřed krásné přírody a v komorním prostředí zhruba stovky přihlížejících slibovala nevšední zážitek. Když mě asi třetím rokem organizátor akce a provozovatel labelu Magick Disk Musick František Březina nadhodil pozvánku, neváhal jsem tentokrát na jednodenní podnik dorazit a v sobotu okolo poledního hodil do báglu stan, karimatku, spacák a mikinu, a vyrazil na šedesátikilometrovou cestu vlakem směr podhůří Šumavy. Lákadlem se ve zdejší hudební nabídce stala především vystoupení dvou mých oblíbených kapel – pražských FACE THE DAY a brněnských HEIDEN, takže okolo druhé po poledni, poměrně zvědav, vyskakuji z vlaku v blízké zastávce Mokrosuky. Avšak nebylo to zas až tak jednoduché, aby uprostřed polí lokálka zaručeně zastavila, muselo se předem stisknout na stěně vagónu tlačítko. Krásný návrat k přírodě! Pak už jen dva kilometry pěšky a brzy registruji stavení obklopené travnatými pozemky na okraji obce Čermná, okolo kterého už probíhal jistý cvrkot.

„Hele Berry, vy tu fakt máte jenom jeden stánek s občerstvením, jo?“ Byla jedna z mojich prvních otázek adresovaných pořadateli, za což se brzy cítím provinile. Nevím jestli jsem do toho nešel až moc naprudko, ale snad jsem to zvrátil dovětkem, že „nevadí, jíst bude co.“ Čekal jsem totiž aspoň tak pět stánků a celkově větší zastoupení...všeho, co znám z mírně větších akcí. Fest bych tak nazval spíše srázkem s hudební produkcí hlučnějšího ražení. Pokud se zastavím u nabídky občerstvení, tak mě tu sice chybělo nějaké stanoviště s pořádným flákem masa, ale protože prakticky nejsem vybíravý, musím na oplátku říct, že domácí bramboráčky, zajímavě kořeněná polívka a chleba s pomazánkou, chutnaly skvěle. Přes pozdně večerní kručení v břiše (brát s lehkou nadsázkou), způsobené potřebou opravdu velkého množství zde absentující zemitější bílkovinové stravy, se tak silou vůle dostávám přes území zapomnění, kde vládnou pouze pivka – buď lahvový Pilsner Urquell nebo točený Kozel, obě chutnala dobře a zpříjemňovala opravdu horké odpoledne a večer.

Tuším, že první tři kapely, nahnané paradoxně ke svým vystoupením do nitra boudy, spojovala určitá undergroundová razance a neotesanost, ovšem také zřejmé punkové a hardcore vlivy. Nejdřív jsem si myslel, že dotyční zlobili, když musí hrát své koncerty na podlaze v hospodě, a to místo hledění do šumavských panoramat z hlavní scény, navíc v hospodě, kde bylo během jejich setu docela plno, asi jako v nějakém autobuse. Pak jsem si však uvědomil, že to mohlo být způsobeno zřejmě dosavadní absencí zvukaře pro venkovní stage, který dorazil až o páté večerní a jal se připravovat zvuk na čtvrtou bandu v pořadí. K prvním třem partám asi tolik – když jsem viděl, kterak se dovnitř boudy hrnou lidi, kvůli tomu, aby na hudebníky hleděli z metrové vzdálenosti, vyhodnotil jsem situaci tak, že dovnitř určitě nejdu a hezky se kochal na louce za boudou krásnou přírodou. Nicméně jejich vystoupení jsem bedlivě poslouchal. První kapela GIBBUS, tuším že ze Sušice, byla z mého pohledu nejslabší ze všech účastníků festu. To byl fakt hodně obhroublej, začátečnickej punk/ hardcore, ale už s druhou přišlo znatelné zlepšení, takže AUTONOÉ do onoho hardcore míchali i rock´n´rollový drive a celkově působili vyhranějším dojmem, jakkoliv vztek neopustili. Vážně jsem děkoval, že během jejich setu chodím okolo boudy s půllitrem piva a bramborákem, místo toho, aby mě někdo řval punkově do ksichtu ve vydýchaném interiéru. LUSKY už byli zas o něco měkčí, spíše taková alternativní stoner kytarovka s podlazeným zvukem, ale neřekl bych, že laťku nastavenou předchozí kapelou nějak zásadně smetli. Spíše bych tipoval, že to bylo hodně srovnatelné.

Od čtvrté kapely se hrálo již venku na hlavní stagei za boudou a tak festival dospěl ke své nejlepší části. Tou čtvrtou kapelou byli pražští prog-rockeři FACE THE DAY. Ti se stali jedním z vrcholů celé akce. Špičková instrumentace, povedený zvuk a skladby natolik zajímavé, že by si jejich set posluchač užíval snad i potřetí. Tentokrát v trojici (bez druhého kytaristy) diktovali rockový perfekcionalismus zaznamenaný na dvou svých albech a ještě se nechávali unášet pohledy na malebné šumavské kopečky. Moc se těším, co z těchto hudebníků bude padat v blízké budoucnosti, neboť Filip Kittnar je hodně spolehlivým bubeníkem a Martin Schuster stále lepším songwriterem se schopností se nejen instrumentálně, ale i hlasově vyvíjet.

Následovali hardcore-thrasheři KRAOST, jejichž set byl napěchován řezavými riffy a nepokojným štěkotem pomenší slečny za mikrofonem. Vystoupení mělo určitě náboj, dravost a tak leckterý instrumentální part svou agresivitou potěšil, ale monotónní projev zpěvačky, jinak působící přesně opačně, než jak bych si představoval někoho, kdo může stát v čele metalové kapely, držel celý koncert při zemi. Jako docela to šlo, ale baví mě zkrátka barvitější hudební produkce (viz.ukázka). Náladotvůrci FIVE SECONDS TO LEAVE údajně ještě nedávno hráli bez vokálu, pakliže je tomu opravdu tak, můj názor je, že se zařazením zpěvu získala jejich tvorba určitě mnoho zlepšujících podnětů. Nepříliš rychlý, ovšem velice naléhavý a post-rockově atmosférický set měl nemalé kouzlo (viz. ukázka). Valivá tempa pohlcovala okolí a uváděla přihlížející do stavů soukromého snění. Mě osobně z tohoto stavu brzy vysvobodil pořadatel, když mi suše sdělil, že za dvě hodiny pokřtím nejnovější desku HEIDEN, na což šokovaně reaguji: „Cóže? Já? To bych měl asi taky něco říkat, co?“ Drbu se za hlavou, „To je ale prekérní situace“, takže brzy chodím po louce a přemýšlím nad tím, co asi tak bych mohl říkat, zvlášť v souvislosti s kapelou, kterou mám v oblibě a která právě vydala povedený matro. Když u pátého pokusu si slova sesumírovat končím v outu, řeknu si, že to nějak prostě dám a jdu si koupit další pivo.

Blackmetalové Plzeňáky SORATH vidím zcela poprvé. Zajímavé zjištění, hlavně tedy vzhledem k faktu, že o kapele prakticky vím od dob jejich začátků (tuším že asi 1994). Nejsem však příliš velkým sledovačem tohoto druhu hudby a koncertně jsem tyto produkce nikdy nevyhledával. SORATH však vcelku překvapují ujasněnou a v rámci stylu vyspělou instrumentací a přímočarým projevem, kde nebyla nouze o bombastické vyhrávky, strhující rychlá tempa a celkově poměrně melodické pasáže. Pokud bych k nějaké zahraniční kapele mohl přirovnat jejich současný styl, řekl bych s přivřenýma očima snad ty DISSECTION  (ukázka zde). Mezi tím se nám setmělo a tak brněnští HEIDEN se svým snovým konceptem určitě měli všechny trumfy v rukách. Koncert se jim ostatně vydařil. Přestože má kapela naživo stále jisté rezervy, mohu potvrdit, že se jejich hudba do čerstvě potemnělé šumavské stráně velmi hodila a působila okouzlujícím dojmem. Hráli se spíše skladby novějšího ražení, tedy ty s čistším soundem a písničkovější formou (ukázka zde). Nejvíce byl zastoupen materiál z aktuální novinky „Země beze mě“ (kterou někdy v půlce setu HEIDEN spolu s Berrym křtím), a pak také nějaká věc z předchozího alba „Na svůj příběh jsme sami“. Znovu tak inhaluji krásnou souhru kytarového zápřahu a kláves, ale i texty, které v případě této kapely mají dlouhodobě silný efekt.

Hlavní hvězdou večera se stalo naspeedované japonské kombo HISATAKA, což byl vlastně, až někam na úroveň hardcore vygradovaný, hodně uřvaný rock´n´roll. Sympatická partička Japončíků opravdu způsobila rozruch a jejich set měl ohromné nasazení, opravdovost, ale i zábavnost (však to můžete posoudit zde), zvlášť když frontman, oděný v první půlce show v naducané devadesátkové bundičce po vzoru pěšáka Yakuzy a majitele restaurace se „zajímavými“ masovými knedlíčky v jedné osobě, v extázi hulákal srandovní japonskou angličtinou do českého osazenstva „We´ll Play One Hundred Songs Tonight!!!“ a hrozil při tom pěstí. Osazenstvo kapele nadšený přístup oplácelo, jak jen mohlo a celkově se tak vystoupení exotické kapely stalo hodně povedenou adrenalinovou záležitostí. Zvuk byl zabijácký, nasazení neuvěřitelné, jen chyběly závoje sakurových květů padajících ze stromů rozhoupaných blížící se bouří. Po vystoupení poslední kapely jsem vydržel diskutovat a popíjet snad ještě další dvě až tři hodiny, abych v pozdní noci tvrdě usnul pod plachtou stanu, tou dobou již zkrápěného velmi hustým deštěm. Z mého pohledu osobitá akce, kde se v nenásilné atmosféře šlo bavit nejen zajímavou a dramaturgicky zručně namíchanou hudbou, ale zapomenout i na starosti všedního života.

Fotografie poskytl: Tomáš Skála

20.06.2019	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz