MAGNUM - On The 13th.Day
Britská AOR stálice MAGNUM vydala na sklonku loňského roku
nové album. S ním se u nás v listopadu hbitě představila i
v koncertní podobě a to hned dvakrát. Celkově MAGNUM patří ke kapelám
letitým, seniorským, avšak velmi pilným, protože (snad pouze s výjimkou druhé půle
devadesátých let) nahrávali nepřetržitě alba a koncertovali už od nejslavnější
éry britského hard rocku, tedy ještě nějaký ten rok před tím, než se začali řízní komisaři Bodie s Doylem prohánět po neutěšených ulicích anglické Metropole, lemovaných cihlovými domy. Kořeny téhle party
se však vážou, stejně jako kořeny jejich slavnějších kolegů z BLACK SABBATH, do průmyslové
metropole střední Anglie – Birminghamu, kde koncem šedesátých let někteří z pozdějších
členů MAGNUM patřili ke komunitě utvářející tamní blues rockovou scénu.
MAGNUM už od sedmdesátých let patřili k těm, jenž se nahoru šplhali rozvážně a po krůčcích. Jejich vrchol kariéry přišel až o mnoho let později, v druhé polovině osmdesátých let, kdy s albem „Wings Of Heaven“ uzavřeli svoje několikaleté a výrazně nejúspěšnější období, které bylo lemované zhruba čtyřmi pompézními alby plnými hitů. MAGNUM se stali jakýmsi zemitějším protipólem nejznámějších AOR kapel zpoza Atlantiku – FOREIGNER a JOURNEY, které přeci jen více tíhly k popovějšímu vyznění a sklízely mnohem větší úspěchy.
Stejně jako tomu bylo v osmdesátých letech, drží i dnes v rukách taktovku kapely dvojice Bob Catley (zpěv) a Tony Clarkin (kytara), a tak nikoho příliš nepřekvapí, že nová deska je stylově zcela situovaná do tohoto období, a sice jak typem skladeb, tak jejich celkovým vyzněním. Melodický a řádně pompézní rock obohacený klávesami se u nás sice v současnosti hraje už jen na venkovských zábavách, ale to nemusí MAGNUM vůbec trápit. Je více než zřejmé, že je tento styl jejich srdeční záležitostí, kterou nehodlají přizpůsobovat nějakým momentálním trendům a většinovým hudebním chutím. Vše je tedy zhotoveno tak, jakoby devadesátá léta s veškerou svou zvukovou evolucí a vším tím stylovým vývojem ani neproběhla.
Musím však přiznat, že mě
osobně však tohle jejich nové album nudí a přijde mi zastaralé, a to i přes skutečnost, že
uznávám nemalé muzikantské kvality souboru. První čtyři songy nahrávku solidně rozjedou, protože se jedná o
výrazně gradující hymny s jasným nájezdem na refrén. Ve zbytku se však už
jen lopotím. I když zde registruji jisté ostrůvky světla v podobě
skladeb typu „Broken Promises“. Třeba takový song „Shadow Town“ je
rockový kolovrat toho nejotřesnějšího venkovského zrna. Jinak jde v podstatě o průměrné
hardrockové dílo staré školy, které zdobí, jak kytara Tony Clarkina (výsadní
skladatel u MAGNUM), tak sytý vokál Boba Catleye, tedy jde znovu o zcela typické
album kapely, tak jak ji starší ročníky znají z osmdesátých let. Pokud vám
to i v současnosti stačí, budete s MAGNUM spokojeni. Osobně jsem asi už jinde.
| 04.04.2013 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
