MAGNUM - Here Comes The Rain

80%

Zdáli se nezničitelní. Neúnavná kapela, která každé dva roky vydávala kvalitní desku s kvalitními písněmi a pak se rozjela na turné. Dvaapadesát let, třiadvacet desek (+ dvě další coby bokovka HARD RAIN), ani jedna z těch desek slabá a některé vyloženě excelentní.

Občas se u některých kapel používá přídomek „nedoceněná“, ale opravdu si teď nevybavuju skupinu, kde by to platilo víc (opravte mě). Charakteristický zvuk, vynikající zpěvák s nezaměnitelným hlasem, výborné písně se silnými melodiemi, konzistentní diskografie, ale… MAGNUM nikdy nedosáhli slávy a oblíbenosti, kterých by si zasloužili. Na hardrockové a metalové fanoušky jsou moc měkcí, pro progresivisty nemají komplikované rytmy, změny tempa a instrumentální pasáže, pro milovníky okázalosti tu prakticky nejsou velkolepá sóla ani výstřelky plnící stránky novin. A pro fanoušky mainstreamu nebyli protagonisté Bob Catley (zpěv) a Tony Clarkin (kytara) nikdy dost hezcí, spíš naopak. Když se během své nejúspěšnější éry v osmdesátých letech pokoušeli o hairmetalové a chlapácké image, tak to působilo úsměvně. Vždy de facto zůstali britskou lokální kapelou s přesahem do Evropy. Úspěch ve Spojených státech se nikdy nedostavil, i když k tomu kdysi napřáhli hodně sil. Dokonce se spojili s hitmakery Russem Ballardem a Jimem Vallancem a s producentem Keithem Olsenem, který stál tehdy čerstvě za veleúspěšnou deskou „1987“ od WHITESNAKE. V USA natočená deska „Goodnight L.A.“ ale nakonec za mořem nikdy nevyšla a oni se vrátili domů. Pár dalších alb, krátká pauza vyplněné intermezzem coby HARD RAIN a pak se Catley s Clarkinem rozhodli definitivně hodit ručník do ringu pokusů stát se velkou kapelou. Smířili se s faktem, že nikdy nebudou hvězdy stadionů, našli svůj stabilní zvuk a už jen dělali muziku, která je baví a o které doufali, že ji budou mít alespoň nějací fanoušci rádi. A od té doby nás pravidelně krmili jednou kvalitní deskou za druhou. Přišli stabilizovaní MAGNUM zralé doby.

Od comebackové „Brand New Morning“ (2004) znějí jejich desky velmi podobně, a kdybyste písně z kterékoliv z nich zamíchali s písněmi z dalších desek a rozdali karty jinak, asi by si nikdo nevšiml rozdílu. Nikdy mě ale ani nenapadlo, že by to byla chyba. MAGNUM mají svůj zvuk, jsou okamžitě rozpoznatelní a pokračují ve své cestě dobře vystavěných chytlavých a snadno zapamatovatelných písní s inteligentními texty, skvěle zazpívaných a dobře zahraných. A taková je i poslední deska „Here Comes the Rain“.

Pravděpodobně úplně poslední. Během několika týdnů přišly z tábora MAGNUM tři zprávy: jedna dobrá a dvě špatné. Začalo to tím, že v polovině prosince kapela odvolala nastávající evropské turné. K nám tentokrát zajet neměli, tak jsem přemýšlel, jestli se vydám do Řezna, nebo do Norimberku. Jenže v prosinci z tábora kapely přišlo info, že Tony Clarkin má problémy s páteří a nemůže koncertovat. Začal jsem se smiřovat s tím, že už MAGNUM naživo neuvidím… Sedmého ledna ale dorazila mnohem smutnější zvěst: Tony Clarkin zemřel. Bylo mu už sice 77 let, ale přesto asi nikdo nic takového nečekal, Tony vypadal vždy silnější z obou aktérů (omlouvám se ostatním členům kapely, ale MAGNUM prostě byli/jsou Tony a Bob) a Clarkinova stále pokračující a neuvěřitelná skladatelská plodnost se zdála pocházet z pramene životní síly, který prostě nemůže jen tak z ničeho nic přestat tryskat. Jenže ono se stalo. Tou dobrou zprávou – ale ve zmíněném kontextu jen drobnou náplastí na bolest – je to, že o pět dní později vyšlo třiadvacáté LP kapely. Ale buďme rádi, že ho kapela alespoň ještě stačila dokončit.

Vzhledem k tomu, že Tony Clarkin byl jediným autorem skladeb MAGNUM, tak se asi dalšího alba skupiny nedočkáme a „Here Comes the Rain“ dlouhou diskografii skupiny uzavře. Jaký tedy tento „pohrobek“ je? V kostce podobně kvalitní jako dosavadní desky MAGNUM. Není plný hitů jako jejich nejúspěšnější a z mého pohledu také nejlepší deska „Wings of Heaven“ (1988) nebo myslím nejsilnější LP ze závěrečného období „Escape from the Shadow Garden“ (2014), ale vyrovná se většině těch ostatních. Jinými slovy: obsahuje řadu písní, které si po druhém třetím – a v některých případech i po prvním – poslechu začnete broukat. Jestliže totiž nebyli MAGNUM nikdy o dlouhých sólech, instrumentálních vyhrávkách a hezkých oblečcích, tak naopak vždy stáli na silných skladbách se zapamatovatelnými slokami i refrény. I proto je velká škoda, že Tonyho Clarkina ztrácíme. Zatímco další podobně „nezničitelná“ kapela ROLLING STONES teď vydala první (a vynikající) album za 18 let, tak MAGNUM byli mnohem plodnější. A myslím, že v seniorní etapě své kariéry nebyla takto plodná žádná z klasických fungujících kapel sedmdesátých let, které stále jedou kupředu: URIAH HEEP, DEEP PURPLE nebo JUDAS PRIEST. Nezmiňuji je náhodou – takto vysoko MAGNUM stavím.

Vždy měli silné otvíráky, a tím je i „Run into the Shadows“, a stejně silné závěrečné písně, a to platí i pro „Borderline“ ze současné desky. Celkem se na novince dočkáme desítky dobrých písní melodického hard rocku, většinou na rychlostním stupni tři, pak tu máme jedno dvě čísla na pětku a několik balad, jak je u MAGNUM zralého období zvykem. Všechny písně jsou psané tak, aby se v nich stárnoucí hlas Boba Catleyho cítil co nejlépe. Tenhle střízlík kreslící na živých vystoupeních texty do vzduchu oběma rukama je stále výborný zpěvák, a ač méně známý, tak skutečně jeden z nejlepších ze své silné generace. Má ten dar, že mu věříte to, co zpívá. Jako když se David Coverdale po stopadesáté rozezpívá o lásce, tak to prostě zní, jako kdyby byl opravdu poprvé zamilovaný. Clarkinovy texty jsou básnivé a někdy trochu kryptické, ale Catley jim dokáže vdechnout život a minimálně pak na tu krátkou chvíli znějí, jako kdybyste všemu vlastně vždy rozuměli. MAGNUM nikdy nenatočili konceptuální desku, ale občas se do jejich desek promítala doba, ve které písně vznikaly. Tou poslední prochází téma války, což je látka, ke které se kapela vracela během své kariéry opakovaně. Ty z mého pohledu nejlepší písně na poslední desce jsou právě o ní: „Run into the Shadows“, „Some Kind of Treachery“ (nejchytlavější song desky), „Broken City“, „Borderline“ a pak možná „I Wanna Live“. Pro mě osobně je však ta poslední o něčem jiném – o tom, že Tony Clarkin byl stále plný života a že nám chtěl předat ještě desítky dalších skvělých skladeb, kterých se už nedočkáme. Buď sbohem, Tony, odpočívej v pokoji, Tvá poslední deska je dobrou tečkou za dlouhou a velmi kvalitní hudební diskografií.

23.01.2024	Diskuse (8)	Gazďa