MAGNUM - The Monster Roars

60%

MAGNUM, 60 – 70 %, konec. „Co tam máš dál?“

Nebo snad někdo potřebuje přehrábnout historii kapely, která vznikla v roce 1972? Což tedy, jen tak mimochodem, letos znamená už padesáté výročí. Jasně, v tom půlstoletí proběhla sice jedna krátká přestávka s přemalováním firmy, přičemž první deska vyšla až v roce 1978, ale i tak jde o skvělou kariéru, lemovanou zatraceně dlouhou řadou desek, zdobící nejednu bigbíťáckou poličku. „The Monster Roars“ už má v rámci studiové diskografie pořadové číslo 22, a je tak v tomto tisíciletí celkem již jedenáctým studiovým zářezem! Kolik kapel může nabídnout 11 desek za 22 let? A navíc desek, které většinově v pohodě přesahují jakousi hranici pomyslného žánrového průměru.

Osobní preference ohledně té které desky má určitě každý jinde, ale například moje maličkost považuje za dost povedenou třeba poslední řadovku „The Serpent Rings“ (2020). Jedná se o kolekci v duchu těch nejlepších tradic MAGNUM. Kromě typicky konzervativní, přitom však výsostně poctivé zvukové stránky ji zdobí skutečně silné a zároveň všudypřítomné melodie. Právě díky nim zde krásně vykvetla ona epická poloha známá z řady albových obálek. Pro anglické vytrvalce dvakrát škoda, že jim covid-chaos zruinoval turné a následné aktivity. Tak zkrátka na nic nečekali, nahráli a vydali další album, jasné jak facka.

A rána do vazu hned „z první“ – obal. Místo dalšího ikonického obrazu Rodneyho Matthewse se na coveru naparuje jakýsi levný gumový Krampusák, který ale fakt jakože nenadchne. A už přistupuji k nahrávce s despektem. Škoda. Naštěstí Clarkin/Catley, jako správné kapelní pilíře, dobře ví kudy kozu hnát. Hudební náplň se poklidně ubírá kolem, songy kolébají, příjemně se vše poslouchá, a … A? A to bude asi ten kámen úrazu. Posloucháme prostě další prima kolekci hard/AOR bonbonků z dobře známé manufaktury, tentokrát snad jen o fous šedivějších. Čokoláda už nemá ten lesk, ale chuť se převážně nikam neztratila. Většina skladeb sahá k pěti minutám, jsou nekonfliktní, prakticky pořád ve středním tempu. Příjemné, leč dost monotónní. Bohužel. Bob zpívá pořád stejně dobře, Clarkinův rukopis je čitelný, předvídatelný, čistý. Matadorské duo profesorsky doplňuje Dennis Ward (basa), Rick Benton (klávesy) a Lee Morris (bicí), všichni na úrovni a s radostí, že se podruhé, resp. potřetí zapojí do kolotoče MAGNUM. Stoprocentní ukázku takové rutiny, které v podstatě není co vytknout, představuje skladba „The Present Not the Past“ s hymnickým refrénem.

Jo, dobrý, co to je? Skladba číslo 6 – „No Steppin Stones“, hoši zobli viagru, přizvali si na párty žesťovou sekci a akademicky uvolněné soaré nad kapkou brandy se rázem mění na karibskou plážovou párty. Tam se holky smějí a kroutí bokama, pánové zatahují pupky a začínají přemýšlet o věcech, na které už dlouho nemysleli. Super. Vlastně je to pořád stejná písnička, ale podaná úplně jinak a výsledný efekt je překvapivě strhující. Přidávám volume a najednou se mi zdají i ty další věci zajímavější a živější.

Jak tedy „The Monster Roars“ shrnout? Deska je to slušná, ale minimálně ta předchozí byla zkrátka lepší, tj. nikoli jen aristokratická a elegantně plynoucí. MAGNUM evidentně neloví nové fandy, nepotřebují a ani nechtějí nikomu nic dokazovat, chtějí se bavit a dělat, co umí dobře. Zmíněný přístup stále funguje, což potvrzuje i nové album, protože ani zde kapela nepadá pod úroveň očekávanou věrnými fanoušky. O nikoho jiného jim, jak už bylo naznačeno, ostatně nejde. Hodnocení je za tohoto stavu takřka zbytečné. Původně jsem chtěl dát 70 %, ale nakonec půjdu o fous níž. Sedm pětek a víc už je zkrátka pro desky, které si rád poslechnu opakovaně, a vím, že mám důvod si je pouštět znovu. V případě novinky podobný scénář neočekávám. V katalogu MAGNUM se totiž nachází hromada desek, které si pustím radši.

18.01.2022	Diskuse (2)	Majk