MALLEPHYR - Ruins Of Inner Composure

80%

Tohle pozoruhodné album budiž důkazem, že v českém metalovém undergroundu stále lze stvořit dílo plně konkurenceschopné zahraničním žánrovým špičkám, dílo skladatelsky nápadité a přesto sevřené, instrumentálně po všech stránkách dotažené, zvukově aktuální a perfekcionalistické, navíc koketující s uměleckou nadstavbou a úkroky z blackmetalového hájemství až kamsi do sféry brutálního progu a k jiným, černému kovu příbuzným žánrům. Ačkoliv je šestašedesát odstínů temnoty v rámci „Ruins Of Inner Composure“ koncentrováno na perfekci a Medusovsky zlovolný feel, je velmi pozitivní na sebe nechat dopadat ony husté a lepkavé krůpěje košatosti zdejších šesti kompozic. Západočeští MALLEPHYR na svém třetím albu před námi rozprostírají svůj děsivý podzemní svět, v jehož chladných halách plných šerosvitu není žádný prostor pro náznak lidské slabosti.

Celek je tvořen šesti komplexně vedenými skladbami, kde každá značí vlastní temný výpad rozvíjející důležité žánrové atributy a to směrem, který se jeví jako jediný smysluplný. Na to že se jedná o podobně tvrdou kapelu, lze o MALLEPHYR mluvit jako o zástupcích osobitějšího pojetí černého kovu. Kapela samozřejmě nemůže popřít určité inspirace u majestátních Norů EMPEROR, jejich bezcitných krajanů MAYHEM, či k severské mytologii přilnavých progresivců z Bergenu ENSLAVED, ale i tak si udržuje vlastní směr. Stejně jako se zdejší instrumentální složka jeví sebejistě a do detailu vycizelovaně, je i Opatův vokální výkon plný nejrůznějších hlasovým poloh a forem provedení. Nedostáváme tak jednolitou vánici s klasicky očekávaným blackovým skřehotem, nýbrž jakousi vkusně anti-zdobnou symfonii metalové temnoty, kde je frontman na podkladě agresivních tónů schopen prodat širokou škálu emocí, od bolestného Attilovského úpění, přes čistý zpěv, až po projev plný hněvu a dominance.

Jestliže úvodní „Contaminated Tongues Embracing the Lifeless Sculpture“ definuje nevýslovný chlad světa MALLEPHYR a k posluchači nastoupí skrze zhruba dvouminutový akustický úvod, charakterizovaný strašidelnými tóny dřevní strunné akustiky, aby se záhy tento démonický song rozjel do svižné vřavy plné kytarových vyhrávek a kulometných paleb bicích, pak „I Am the Two-Headed Serpent“ znázorňuje přímou cestu k srdci blackmetalového fajnšmekra, který se roky cítí zarmoucen studiovou nečinností jistých žánrových vládců. Nejnadupanějším výpadem je samozřejmě tříapůlminutová „Hail Death“, což je natlakovaná přehlídka punk-blackové misantropie, ženoucí se bezhlavě skrz tůně samoty a zatracení, nechávající daleko za sebou rozřešení otázek existence. Titulka „Ruins Of Inner Composure“ má v sobě onu zmučenost, s jakou se prezentuje např. frontman MAYHEM Attila Csihar, song střídá dynamické momenty s pošmournými tichými mezihrami plnými stenů, což výsledku dodává na ještě větší dekadenci. Z mého pohledu jde tak o jeden z vrcholů díla.

Poměrně vkusně se jeví na albu disonantní vyznění kytar, které dokáží dotvořit zdejší atmosféru nadpřirozena. S norskými EMPEROR pak slyším příbuznost právě v rámci teskných kytarových vyhrávek plujících na podkladě svižné rytmické bouře. Asi úplně nejbezútěšnějším songem je na albu třináctiminutovka „When Death Is The Light At the End Of the Tunnel“, kterou můžeme chápat jako srdce díla, skrze jehož tep je materiál schopen dlouhodobější životnosti, neboť jsem přesvědčen, že se opravdu nejedná o nahrávku, která vše posluchači odhalí z prvého plánu, právě naopak, ten si bude utvářet a různě měnit svůj pohled na ni po delší dobu. No a závěrečná smršť plná frišných kytarových meluzínek „Chaos Chant Across The Path To Universe“ dílo jen znamenitě umocní. Velmi zdařilé a nepřeplácané blackmetalové album, které snese srovnání s aktuální žánrovou špičkou. MALLEPHYR také zřejmě pomohl vstup zahraniční (americké) produkce a francouzský vydavatel Epictural Productions. Letos hrají na jedné z malých stageí na Brutal Assaultu a proto je nepropásněte.

PS: Perfektně a vkusně řešená grafická stránka díla.

11.07.2024	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz