MANDY - Kult pomsty

Díl první – Nicolas Cage

Víte, přiznám se vám, že ještě tak dva týdny dozadu by mě nikdy nenapadlo, že dám filmu, natočeném za posledních cca deset let v hlavní roli s hercem Nicolasem Cagem, hodnocení větší než 2 hvězdičky (na pětihvězdičkové škále databáze csfd.cz). Nicolas Cage – všichni ho známe. Bývalá velká hvězda filmů devadesátých let, kdy šel od jednoho vysokorozpočtového áčkového filmu do druhého, kdy s ním chtěli točit režisérské hvězdy své doby, Davidem Lynchem počínaje, přes apoštoly akčního žánru Johna Woo, či Michaela Baye, a třeba Oliverem Stonem konče. Svoji slávu pak Cage korunoval Oscarem za pozoruhodnou kreaci opilecké trosky v indie filmu Leaving Las Vegas. Jenže potom, zhruba tak deset let dozadu, se něco zvrtlo a Nicolas si za to může tak trochu sám. Nakupoval jak beze smyslu nemovitosti, ano i nějaký ten miliónek za zámek padnul, do toho přišel rozvod, který mu také usypal z prasátka nemalou částku, no a naše hvězda se dostala do dluhové pasti a s ním přišly i soudní tahanice a rozprodávání majetku. Aby měl jistý příjem na zaplacení všech dluhů, začal z profesního hlediska brát všechno, co mu přišlo pod ruku. A resumé? Za posledních cca osm roků se potácí, až na vzácné výjimky, od jednoho béčkového filmu do druhého, z filmové louže pod okap, kde není velkých hereckých výzev a milý Cage se stal parodií sama sebe, nebo terčem posměšků na sociálních sítích. Jistý peníz. Ano, i taková motivace ho zřejmě hnala, když přijal nabídku jednoho italského podivína, autora v té době jednoho jediného filmu. Tím podivínem byl jistý …

Díl druhý – Velký podivín

… Panos Cosmatos. Říkáte si ksakru, kdo to je, ten Panos Cosmatos? Zpočátku to byl jen synáček slavného, respektive filmově privilegovaného tvůrce akčních výplachů sedmdesátých a osmdesátých let George Cosmatose. George si získal jméno v sedmdesátých letech dynamicky vyprávěnými snímky s hereckými hvězdami své doby, jakými byli třeba Richard Burton, Marcelo Mastroianni, či sexsymbol Sofia Loren, aby pak svoji kariéru korunoval osmdesátkovými filmovými ikonami - Rambem 2 a Stallonovou Cobrou, na které nemalá část divácké obce nedá dopustit a zbytek z ní má osypky. Panos to tedy neměl lehké, protože pokud učiníte rozhodnutí, že se budete věnovat stejnému řemeslu jako váš otec, pak si nesete i jisté břímě poznámek ve smyslu „podívejte to je ten protekční spratek, co má tlačenku od slavného taťuldy“, nebo podezření od artově založených producentů „jaký otec, takový syn, tyhle průměrné řemeslníky nepotřebujeme“. Panos na to šel proto odjinud a věren svému vrozenému vizuálnímu cítění a přesvědčení, že nepotřebuje nahánět Van Dammea, nebo Seagala po džungli, aby dohnal svého tátu, rozhodl se, že bude tvořit tak, jak mu „zobák narostl“. Tedy tak, co divácký mainstream absolutně nechápe a není schopen strávit. A tak, ve svých šestatřiceti letech, natočil svůj pozoruhodný debut, o kterém si více povíme někdy příště. Tím debutem je Beyond the Black Rainbow, pozoruhodný artový obrazový experiment, kde je zcela zřejmé, co Panosovi koluje v žilách a co uplatnil ve svém druhém počinu, o osm let mladším a nyní aktuálním. A ten se jmenuje…..

 Díl třetí – Mandy 

Mandy. Ano, Mandy. Milé ženské jméno, které označuje nejpozoruhodnější indie nízkorozpočtový počin posledních měsíců, film, který mezi filmovými fajnšmekry má na sociálních sítích virální kampaň jako málokterý, a jenž je dle renomovaného Metacriticu (web, který sbírá mediálně publikované recenze z významných periodik) řazen mezi čtyřicet nejlepších filmů roku 2018, s průměrným hodnocením 8,2. Na Československé filmové databázi CSFD jsem napsal něco ve smyslu, že je to film, jako kdyby Jodorowsky (významný mexický artový režisér) obcoval spolu s Georgem Cosmatosem (nebo nějakým režisérem akčních filmů osmdesátých let) a do toho by ve stylu švédské trojky přispěl i Jim Jarmusch a z těch radovánek by se narodilo filmové děťátko jménem Mandy.

Film, který je žánrově schizofrenní a přitom jedinečný. Který je v první půli vyprávěn pozvolně, sázejíc na zlověstnou atmosféru, která si vnímavého diváka omotá kolem prstu, aby se pak ve druhé půli zvrtla v grindhouse řezničinu, brutální přímočarou, ale přitom vizuálně svébytnou. Cosmatos používá výrazné barevné filtry, které dokreslují atmosféru, je tu vidět celá paleta pestrých barev, od rudého nebe, brutálně přesvícená, nebo naopak potemnělá prostředí, až po animované sekvence, které dokreslují pozoruhodnou náladotvornost snímku. Do toho hraje hudba nedávno zesnulého, dvojnásobného oscarového nominanta Jóhanna Johanssona (hrozná škoda tak talentovaného chlapíka), která je zejména ve zklidněných pasážích magicky nezapomenutelná a v těch vyostřených zas velmi zneklidňující. V akčních pasážích umí Cosmatos značně přiostřit, takže citlivým dušičkám asi nebude nejlépe, ale do té přímočaré revenge řezničiny druhé půle to sedí jak prdel na nočník. 

Ve výsledku vás vizuální stránka tak umlátí dojmy, že vám nebude ani vadit, jak ten film byl vlastně levný (i to je známka určitého umu, vyjít si s málem) a že prostý příběh nepatří mezi ty sofistikované, silnou stránkou Cosmatose asi nebudou nikdy scénáře, ale jen a pouze schopnost navodit jedinečnou atmosféru. Málokdy se ve svých mini-recenzích vyjadřuju k hercům, protože film, to je svébytný útvar, za který je zodpovědný zejména režisér, je to jeho dítko, ale přesto si neodpustím pár stručných vět. Ať si myslíme o Nicolasovi Cageovi a jeho potácení se ve filmovém bahně posledních let cokoliv, tak tady, tady je dokonalý. Zpočátku příjemně zklidněný, a když se v půli láme chleba, jeho žal mu věříme a jeho pološílenost pak sežereme i s chlupama. A opravdu dík Cosmatosovi za záměrný vtípek, kdy Cage oblíkne do infantilního trička s pošivkou tygra a nechá ho s ním chlastat na záchodě. Pro mnohé vrcholná scéna filmu. :o)

Díl čtvrtý – Resumé nejsou nikdy jednoduchá 

Jak vám doporučit tenhle pozoruhodný filmový zákusek? Není to jednoduché. Pokud nemáte rádi u filmů pozvolná, někdy až brutálně pomalá tempa vyprávění, tak asi jděte o dům dále, protože jenom se opájet násilnou druhou půlkou nemá s ohledem na tu první vůbec smysl, jedno se bez druhého neobejde. Pokud je vaší modlou Marie Poledňáková, milujete filmy od Marvelu a pravidelně sjíždíte Piráty z Karibiku, Mandy se obloukem vyhněte a upalujte pryč co nejdále, nedáte to. Tohle není mainstream! Tohle je jedinečný příspěvek do fanouškovských půlnočních promítání, kdy se ale nebudete cítit trapně, že se vám to líbí, ale naopak pro Cosmatose zvednete palec uznání. Za odvahu být svůj, jít jiným směrem, který se v tomto případě vyplatil.

Hodnocení filmu: 80%

Autor je vášnivým filmovým fandou, milovník spíše nemainstreamového proudu kinematografie, je veteránským přispěvatelem do Československé filmové databáze a když se ho zeptáte na jeho nejoblíbenější film, musí říct dva – Vláčilovu Marketu Lazarovou a Scottův Blade Runner.

26.09.2018	Diskuse (1)	Lima fulci@seznam.cz