MANIC EDEN - Manic Eden

90%

Kapela MANIC EDEN patří mezi vytříbené chuťovčičky z blues-rockového jídelníčku, kterou by neměl správný hudební strávník vynechávat. I když se zapsala coby krátkodobý projekt, jež stihl vydat pouze jedno jediné eponymní album. Avšak právě kvalita materiálu do něj přenesená snese ty nejpřísnější měřítka stran rockové a blues-rockové produkce přelomu let osmdesátých a devadesátých. Pro mnohé jde o zcela neznámý, před hudebním světem utajený poklad, který ovšem stojí za to prozkoumat. A to nejen za předpokladu, že máte rádi stylově nejblíže spřízněné WHITESNAKE. Právě k jejich zlaté éře let osmdesátých, přesněji řečeno k první polovině (tedy ne té amerikanizované, značně komerčněji orientované), je tento debut vyladěn. Stručně řečeno, pokud máte rádi alba „Ready´An Willing“, nebo „Come An´Get It“, tudíž vysoko oktanový blues-rock made in WHITESNAKE, garantuji vám, že touto deskou nebudete zklamáni.

Její vznik se váže k přestávce, kterou David Coverdale svému bílému hadovi naordinoval začátkem 90. let. Ostatní členové jeho squadry, jmenovitě kytarista Adrian Vandenberg, basák Rudy Sarzo a bubeník Tommy Aldridge se rozhodli sestavit novou kapelu. Na post zpěváka byl vybrán James Christian z HOUSE OF LORDS, avšak po krátké době byl propuštěn a nahrazen bývalým zpěvákem LITTLE CAESAR Ronem Youngem. Právě s ním spáchala kapela toto brilantní album. S naivistickou „čmáranicí“ na obalu bylo vydáno roku 1994 nejprve v Japonsku a poté i zbytku Evropy.

Jde o zvukově vycizelovanou nahrávku, která nepostrádá pořádný tah na bránu i dechberoucí instrumentální výkony. Adrian Vandenberg měl konečně možnost blýsknout se i studiově, v celé své kráse a rozsahu. Jeho kytara je průvodcem, diktátorem, kapelníkem i dirigentem v jedné osobě. Od jejího syrového, přesto velice přitažlivého zvuku se vše odvíjí. Dokáže nemilosrdně diktovat tempo v ostrém úvodu „Can You Feel It“, i ve funky nadýchané párplovce připomínající Coverdalovsko/Hughesovského období „Fire In My Soul“. Hladit po duši prostřednictvím baladických krásek „Do Angels Die“, „Dark Shade Of Grey“ a v jižanstvím nacucané „Ride The Storm“. Jako obrovský buldozer před sebou tlačit nehmotný sonický val jako se tomu děje v písních „Gimme A Shot“, či v nátlakové „Pushing Me“.

Ale není to jenom Vandenberg, kdo na desce hraje ústřední roli. Výrazný podíl na celkovém charakteru má i vytažená basa Rudy Sarza a účelné nenudící Aldridgeho bicí. Že Ron Young zpívat umí, se ví už z dob jeho dřívější kapely LITTLE CAESAR. Tady nejen že dobře zpívá, tady zpívá naprosto skvěle, dokonale, úchvatně a jeho nosný nakřáplý hlas dodává skladbám to správné, šťavnatě špinavé, bluesové aroma. Tuto desky si tak dovolím směle zařadit mezi nejlepší práce tou dobou odpočívajících WHITESNAKE. Pokud máte podobnou hudbu rádi a v poličce ještě kousek volného místa, je čas jej zaplnit deskou MANIC EDEN.

03.06.2020	Diskuse (3)	Horyna marekdt@seznam.cz