MANON MEURT, WHYOHWHY - Ústí nad Labem, Národní dům, 5.dubna 2025

Protože jsem jednu z nejzajímavějších českých kapel poslední doby MANON MEURT nikdy koncertně nezažil, rozhodl jsem se navštívit jejich vystoupení v průběhu svého návratu z třídenního pobytu v sousedním Sasku. Sobotní termín pro severní Čechy se akorát hodil. Koupil jsem si tedy předem lístek, zařídil přes booking nocleh v místě konání akce, takže zbývalo už jen vystoupit v Ústí nad Labem z vlaku. Všechno je jednou poprvé! :-) V tomto krajském městě jsem totiž dosud opravdu nikdy nebyl, což z něho dělalo můj osobní celorepublikový unikát mezi krajskými městy. Prošel jsem si část centra, abych si vytýčil důležitá místa, mezi kterými se budu ten večer pohybovat, a shledal, že především necitlivě vedený, urbanizačně-průmyslový zásah druhé poloviny dvacátého století, zanechal (na kdysi dávno dost možná kouzelně panoramatickém místě obklopeném kopci okolo řeky Labe) svou neodpustitelně ohyzdnou stopu. U titulu akce konané v místním Národním domě (menší kulturák z éry socialismu) a sice – ÚSTÍ NAD LABEM: NEJKRÁSNĚJŠÍ MÍSTO NA SVĚTĚ – jsem tedy neměl jinou možnost, než uznat autorův smysl pro humor.

Do sálu nakonec dorazilo okolo padesátky lidí (spíše ve středních letech či starších), kdy šlo zřejmě výhradně o fanoušky moderní a stylové nemainstreamové hudby, kteří si akce pečlivě vybírají a kteří se v tom, za čím jdou, solidně orientují. Účinkovali zde ten večer však nejen rakovničtí MANON MEURT, ale před nimi i brněnská dream-pop/slowcore supernova WHYOHWHY, o které jsem do té doby nikdy neslyšel, a to ačkoliv tahle výborná kapela byla již nominována na několik hudebních cen coby objev minulého roku, ale také díky své debutové desce „Bruises“.

Jen upřesním, že i MANON MEURT vydali v loňském roce řadovku a jejich album „Unravel“ přišlo po šestileté pauze a sklízelo víceméně pochvalné recenze, jakkoliv se kapela (v rámci spolupráce s producentem Eddiem Stevensem) ještě o něco více vzdálila rockově hlučnějšímu prostředí a šla vstříc experimentům s klidnějšími náladami a abstraktními zvuky. Nakonec obě v Ústí vystupující skupiny prostřednictvím své atmosférické hudby stále koketovaly i s žánrem shoegaze, byť reprezentovaly spíše jeho poklidnější „chill“ formu. V jejich setech bylo poznat zaměření na pocitovost, čistotu podání, křehké detaily, ale i na minimalistický feeling. O něco folkověji ladění WHYONWHY se nakonec vykázali chytlavěji stavěnou produkcí písní, situovaných blíže k popovému prostředí (v jejich případě spíše jeho alternativní obdobou – dream popem), zatímco MANON MEURT to s melodiemi (stále tak nějak zamčenými v kleci) posluchači neulehčovali a jejich songy šly vstříct naopak abstraktním ruchovým momentům, podporujícím neprvoplánovost jejich muzikální performace.

Večer v socialisticky vyhlížejícím interiéru kulturního domu zahájila právě pětice WHYOHWHY. Kapela stavěla na souhře úsporné instrumentace se zpěvem hned dvou rozličně působících vokalistek. Zatímco Barbora Hora obsluhuje ve skladbách i akustickou kytaru a její hlas působí intimním dojmem, pak Soňa Arman svým krásným zpěvem dotahuje skladby k vrcholkům. Nesmím zapomenout na post-rockovou kytaru, utvářející v pozadí skladeb zajímavé teskné a emotivní podloží plné meluzínek, a také na rytmiku, pulzující na vlně uhrančivě repetetivních basových figur a bytelných, ale neformálních bicích. Písně WHYOHWHY jsem nakonec shledal nejen posluchačsky vstřícnější, než je u alternativní hudby obvyklé, ale také jako plné zajímavých harmonií, vrstev a gradujících nápadů. Objevují se v nich vlivy neprvoplánového popu (kapela uvádí jako svůj styl slowcore/dream pop), ale také folku a již zmíněného post-rocku či shoegaze. Pětice své tvorbě vdechuje zajímavou moderní formu a to zcela bez použití jakýchkoliv výrazných podkresů a moderních efektů. Skladby WHYOHWHY mají silný emotivní náboj a někdy působí dokonce i chytlavým dojmem, tak třeba jako v případě introspektivních perel „Return“ či „Muscle“, chytlavého neo-folku „John“ (asi má nejoblíbenější skladba) nebo rozmáchlé „Moving Sand“. Výborný, asi třičtvrtěhodinový koncert.

Čtveřice MANON MEURT byla přeci jen více rockově nepodajná, zvlášť pak když se jejich skladby nezdráhají sklouzávat do abstraktních pasáží plných nejrůznějších ruchů, neočekávaných tónů, ozvěn a ech. Svou náklonost k experimentálnímu pojetí kytarové hudby vlastně rakovničtí dokládali každým momentem stráveným na pódiu. Jejich písně se posluchači odhalovaly s větší neochotou, než tomu bylo u WHYOHWHY, ale skrze tento delší čas na růst a zpracování si i ony postupně svou cestu našly. Kapela si navíc ve svém zvuku uchovává jistý prvek špíny a to ačkoliv se nyní o jejich hudbě dá mluvit jako o divočině jen opravdu velmi stěží. Zvuk koncertu byl vlastně navzdory tomuto poznatku vcelku čistý a velmi dobře srozumitelný, vlastně se o jejich produkci, právě díky práci s abstraktními zvuky, nedalo mluvit jako o banálních písničkách na první dobrou. Skladby jako by prostupovaly přes atmosférické filtry a tím hlavním důvodem jejich předání jakoby u nich bylo především jejich procítění, nikoliv oblažení jasnou melodií. 

Hlas Kateřiny Elznicové je výrazným prvkem určujícím náladu celé tvorby MANON MEURT, ačkoliv instrumentalní vozba má rovněž nemalé charisma. Sama Kateřina ve většině skladeb obsluhuje navíc rytmickou kytaru, v menším počtu skladeb naopak baskytaru. O další nástroje se zde střídají David Tichý a Kryštof Korčák, kteří kromě kytar a baskytary tu a tam odjistí nějaký ten doplňkový ruch či efekt, případně jemný klávesový podkres. Celek potom jistí svými pevnými rytmy bubeník Jirka Bendl, takže MANON MEURT působí naživo jako skvěle vyhraný a umělecky kompolexní band, hrající především na prožitek a atmosféru. Nevím do detailu, které skladby ten večer zazněly, ale odhaduji, že těžiště stálo na písních právě z poslední řadovky „Unravel“. Jsem si jistý, že stoprocentně zazněla „Linen“, ale dál už bych musel hádat, každopádně jsem si tento uhrančivý zážitek ve městě, kde bych ještě před týdnem nepředpokládal, že se někdy objevím na hudebním koncertě, skvěle užil. Když dozněl poslední tón, bylo teprve po desáté večerní a já řešil, kudy se nejsnáze dostat pěšky do penzionu!:-) Dobře to dopadlo. Dobrou noc!