MANOWAR - Fighting The World

100%

Jakoby se MANOWAR právě v druhé polovině osmdesátých let rozhodli nahrávat jen alba, která budou vždy lepší a dokonalejší než všechna předchozí. Kapela byla plná hladu po velkých úspěších a svou cílevědomost, píli i talent dokázala prosadit do tvorby svých nejlepších desek. Vždyť ona tříletá pauza, kdy si čtveřice prostřednictvím koncertů upevňovala svou pozici v Evropě, vlastně posloužila nadcházejícímu velkolepému tažení. Vše začalo podpisem smlouvy s Atlantic Records, konkrétně s velmi malou avšak hodně agilní společností Atco spadající pod ně. Deska „Fighting The World“, která vznikala v chicagských studiích, tak byla mnohem lépe distribuována a o kapele se začalo i ve Státech mluvit jako o nových metalových bozích, které je nutné brát skutečně vážně. Celá propagace se nesla na vlně oslavného heroismu a jediným cílem bylo kromě evropského trhu oslovit také ten americký. Album bylo nejen že první digitálně nahrávanou deskou v diskografii MANOWAR, ale dokonce jednou z prvních v heavymetalovém žánru. MANOWAR se tenkrát podařilo takřka vše, od skutečně nadupaného zvuku, jež obsahoval značné množství onoho černého větru, jak Joey DeMaio krátce před tím pokřtil dunivý zvuk proudící z jeho nástroje, přes naprosto semknutou sadu skladeb vykazujících se potřebnou silou, ale také hitovostí, až po dokonalý animovaný obal od Kena Kellyho zachycující členy kapely coby pózující válečníky. Ostatně právě tento obal byl mnohdy později parodován řadou heavy metalu nevěřících zbabělců a posměváčků. 

Šlo bezesporu o nejchytlavější a komerčně nejatraktivnější materiál, pod jaký se kapela do té doby podepsala. Každá skladba byla potenciálním hitem a MANOWAR působili, ještě více než kdykoliv před tím, jako nerozbitný tým. Byli svým naturelem tak moc vzdáleni od rádiových frekvencí, hlásili se tvrdošíjně k odkazu skutečného kovu, opovrhovali falešným metalem, jak tehdy právě Joey DeMaio začal nazývat nově se vylíhnuvší zástupy hair metalových kapelek, netušíc však, že se jim bude za pár let omlouvat, protože dle jeho pozdějších slov - s nástupem grunge a alternativy přišlo ještě něco horšího. Jakkoliv kapela působila velmi semknutě, nebylo uvnitř asi vše ideální, neboť deska „Fighting The World“ byla předposlední, na které se podílel kytarista Ross the Boss. Jeho vklad je zde však omračující a to ve smyslu skvěle odvedeného řemesla, ale i nápaditosti kytarových partů, nenarušujících však spád a hitovost skladeb. Rovněž Eric Adams potvrdil stále stoupající pěveckou formu, která kulminovala na další desce „Kings Of Metal“, a jeho výkon patří už zde do kategorie fantastických.

Jak už jsem výše zmínil, album platí za ten typ nahrávky – co skladba to naprostá hymna, a přitom se jedná o tak rozmanitou sbírku, kde se ony metalové hitůvky a kolovrátky vlastně vzájemně ani moc nepodobají a každá ukazuje na trochu jinou stránku kapely. Úvod v podání důrazně riffové titulní skladby nemá chybu. Šlo o „power“ kladivo, jak se na MANOWAR slušilo a patřilo, které bylo umocněno pochodovým rytmem, dunivým kytarovým soundem a úsečnými chlapáckými back-vokály podporujícími zde frenetický výkon Erica Adamse. Dvojka „Blow Your Speakers“ namířená proti stoupencům falešného metalu byla ostatně umístěna do pozice singlu a kapela na ní prokazuje skvělou muzikantskou práci, protože song nepůsobí zas až tak tradičně a do stylu MANOWAR zasahuje jednoduchý kissácký rytmus, automatizované sbory, ale i dobrodružnější kytarový groove, sóla a rockový feeling. Upoutá zde i uprostřed skladby vypíchnutá baskytarová linka různě se prolínající s kytarou a celkově umocňující poměrně netradiční stavbu písně. Jednoznačným hitem se stal oslavný kolovrátek „Carry On“, začínající sice jako balada, gradující však v totálně chytlavém refrénu a rychlém tempu. Ve skladbě posunuté až za hranu patosu se tedy předvedl, jak parádní Eric Adams, tak se skvělým kytarovým sólem rovněž Ross the Boss. Válečným výjevem, navozeným prostřednictvím výbuchů padajících bomb a zvuků prolétajících letounů, sirén a nejrůznějších houkaček, startuje důrazná „Violence And Bloodshed“, song, který vlastní takřka strojové moshing tempo, úderné riffy a jeden z nejparádnějších monotónních beatů. Kytara Rosse The Bosse působí rock´n ´rollově a vstupuje jen občasně prostřednictvím boogie šmodrchanců, jakoby se snažila varovně promlouvat do celé té válečné vřavy. Projev Adamse se pohybuje v širokém výrazovém spektru, od takřka rapových deklamací, až po zběsilé vřeštění vrhající posluchače až kamsi do epicentra válečné vřavy. 

Nejepičtějším kusem se stala „Defender“, song přirozeně spadající do oblíbené kategorie této kapely, kterou je válečná mytologie. Téměř celou skladbou se táhne mluvený hlas legendárního amerického herce Orsona Wellese, který text namluvil již v roce 1982. A jelikož Welles zemřel v roce 1985, nikdy svůj part zapasovaný do ponuře varovné kompozice MANOWAR neslyšel. A šlo se do finále. Přes scénické intro „Drums Of Doom“, s atmosférou hrozícího nebezpečí, blížícím se dusotem koňských kopyt, posléze plynule přecházejícím v party bicích Scotta Columbuse, jsme se dostali k zlatým hřebům nahrávky. To, co se na albu dělo počínaje „Holy War“, se rovnalo naprosté genialitě a metalové extázi. Samotná „Holy War“ je natolik charismatickou válečnou písní, až její poslech způsobuje u všech pravověrných husí kůži a to i dnes, třicet let po jejím vzniku. Výpravné sloky, strhující zpěvný refrén, špičková kytarová práce, gradující tempo, a tak tvrdím, že tohle výtečně dramaturgicky vyvážené album nabízí své nejsilnější momenty až ve svém závěru. Závěrečný silácký úprk „Black Wind, Fire And Steel“ je s „Holy War“ propojen předělem „Master Of Revenge“, který je zhudebněním dokonalého šílenství, směs skřípavých kytarových zvuků, ďábelského hlasu Erica Adamse a úderů všech těch hromů a blesků vytváří neuvěřitelně sugestivní atmosféru. Kdyby každá současnější speedmetalová hymna nabídla takové momenty, opravdovost a sílu, jako je tomu v případě „Black Wind, Fire And Steel“, byl bych bez problémů oddaným fanouškem tohoto metalového subžánru. MANOWAR tak zakončili album ve velkém stylu, v strhujícím tempu a s tím nejsiláčtějším refrénem na hrudi. Jediná kapela, která se tudíž s nimi záhy rozhodla absolvovat americké turné, byli právě v onom roce 1987 britští MOTÖRHEAD. Válečníkům se však svou domovinu znovu dobýt nepodařilo. Evropa však před nimi klekla na kolena a legenda kapely stoupala napříč Starým kontinentem do velikosti antických božstev.

06.05.2017	Diskuse (15)	Stray janpibal@crazydiamond.cz