MANOWAR - Hail To England

90%

Nahrávka, prostřednictvím které vzdali MANOWAR hold svým fanouškům na Britských ostrovech, znamenala další posun a naznačila větší možnosti realizace v oblasti americké heavymetalové hudby vycházející sice z odkazu NWOBHM vzorů, ale operující s mytologickými proprietami, epickým soundem a výpravnou stylizací. Angličané byli, krátce před zveřejněním „Hail To England“, na svém území poprvé svědky tažení těchto vyhlášených metalových válečníků. Události v Evropě v průběhu dalších let však nabraly mnohem dramatičtější spád a kapela svou šanci vycítila, takže ten kdo si zde už v oněch raných časech uvědomil hlad po něčem podobném a nemalou lákavost hudby MANOWAR pro uši Evropanovi, a stejně tak odhadoval, že si americká čtveřice získá výraznější převahu příznivců právě na Starém kontinentě, ten měl zkrátka ve všech směrech pravdu. Po skladatelské a zvukové stránce šlo všechno rapidně vzhůru a to kapela pro nahrávání svého třetího alba potřebovala jeden pouhý týden, který strávila v malém studiu v kanadském Torontu.

Album „Hail To England“ sice odhalilo větší možnosti v onom nikým nezoraném epickém směru heavymetalové muziky, v jehož případě platili právě MANOWAR za zakladatele, ale o materiálu šlo rovněž říct, že vládl dosud nejtvrdším zvukem, neboť kytara Ross The Bosse duněla prostorem hodně olovnatě, a tak nějak zatěžkaněji než kdy před tím. Skladatelská forma MANOWAR tehdy opravdu rostla a věděl o tom patrně i producent Jack Richardson, kterému kapela v torontském studiu dovolila zasahovat do prací, což se do té doby nikomu nepoštěstilo. Jeho vstup do díla znamenal, že materiál působil vysekaněji a vlastně i více hitově než předchozí album „Into Glory Ride“. Zde by se dalo mluvit o modelu, co skladba, to samostatná velká hymna nebo osobitý válečnický příběh.

Pouze sedmiskladbová nahrávka z února roku 1984 působila tak, jako by na ní nebyla minuta navíc, pomineme-li samozřejmě další z DeMaiových basových exhibic („Black Arrows“). Dílo působilo na jednu stranu hodně přímočaře, o čemž svědčily razantní vály jako „Each Dawn I Die“ nebo „Kill With Power“, ale zároveň skrze svou čitelnost a snadnou poslouchatelnost, díky které nedocházelo k byť jen sebemenšímu polevení koncentrace, vlastně i rozmáchle s přesahem k heroickému nalazení a touze po výpravnosti, což se zde vlastně týkalo zejména první a poslední skladby, které zde představovaly jasný vrchol díla. Od prvních tónů pyšné hymny „Blood Of My Enemies“, která upoutala stále se lepšícím hlasem Erica Adamse, vlnami old-school metalových riffů a skvělou vygradovaností refrénu, až po závěrečný umrlčí pochod „Bridge Of Death“, pomalu se rozjíždějící, kultovní to skladbu všech skandinávských nohsledů, šlo o skutečné hody pravověrného heavy metalu, zde opatřeného náznaky epičtějšího zvuku. Titulní skladba „Hail To England“ značila, jak už jsem výše zmínil, poctu všem věrným Angličanům, kdežto „Army Of Immortals“ se stala hymnou fan-klubu, který se dle ní totožně nazval.

Album se nakonec stalo opravdovou klasikou a starší generací fanoušků MANOWAR je vzýváno jako jedno z nejlepších v historii souboru, což si sice osobně nemyslím, ale souhlasím s názorem, že jde po všech stránkách o dokonalejší a povedenější materiál, než v případě obou předchůdců. Na albu se projevila i lepší produkce a touha vydat se osobitějším směrem, pevná ruka Joey DeMaia tak začala držet opratě souboru s veškerým zanícením a touha stát se tou největší heavy metalovou kapelou světa s tím hodně souvisela.

29.04.2017	Diskuse (13)	Stray janpibal@crazydiamond.cz