MANOWAR - Kings Of Metal

100%

Pro valnou většinu metalových fanoušků se na sklonku osmdesátých let stalo album „Kings Of Metal“ nejen stěžejním dílem MANOWAR, ale i celé tehdejší scény a opravdu nebylo mezi námi mnoho těch, kteří by kouzlu této velkolepé jízdy odolali. Americká a vždy bojovně naladěná čtveřice opravdu ťala do živého a vybrousila zde z vlastností reprezentujících už dlouhodobě jejich styl, zkrátka to nejlepší a nejtitánštější dílo. Stejně jako tomu bylo u albového předchůdce „Fighting The World“, šlo o materiál, na kterém se nenacházela slabší položka a každá skladba rovněž prezentovala kapelu v trochu jiné poloze. Album se tak povedlo nejen po stránce zvukové a skladatelské, ale rovněž co se týče producentských zásahů a celkové pestrosti či dramaturgie. 

Ostatně MANOWAR vždy do té doby šlechtilo, že se zásadně vyhýbali komerčnímu nadbíhání svým posluchačům a to platilo i pro „Kings Of Metal“, které si skutečně mohlo dovolit být propagováno několika singly, avšak nestalo se tak, neboť Atlantic Records nebyl ochoten více investovat do propagace kapely, jejíž pozice ve Spojených státech byla stále nejednoznačná a určitě ne tak silná jako v Evropě. Co se však neudálo v oblasti propagace a mediálního zviditelnění, to bylo na albu vynahrazeno hudebním obsahem a naprosto precizním ošetřením. Snad kromě některých alb IRON MAIDEN z jejich zlaté osmdesátkové éry, epochálního vpádu odepisovaných JUDAS PRIEST s jejich albem „Painkiller“ v létě 1990 a nebo v případě obou dílů „Strážce“ od německých HELLOWEEN se v středoevropských zeměpisných oblastech nikdy neudálo v rámci klasického heavy metalu totožné pozdvižení, osobně si však myslím, že právě „Kings Of Metal“ je tím nejzlidovělejším ryze heavymetalovým albem všech dob, albem, které si našlo cestu k srdcím posluchačů naprosto přirozenou cestou a putovalo od člověka k člověku a oslovovalo stále nové a nové fanoušky, kteří mnohdy možná neměli vůbec co do činění se sledováním nějaké hudební scény. 

Album se nakonec stalo rozlučkou kytaristy Rosse „The Bosse“ Friedmana, jenž byl postupem nejúspěšnější etapy MANOWAR Joey DeMaiem vyštípán a ačkoliv měl vždy vychloubačný baskytarista v otázkách skladatelských prací i celkového řízení kapely navrch, nelze přehlížet skutečnost, že to nejlepší ze sebe MANOWAR dokázali dostat, když byl na postu kytaristy právě Ross. Každopádně DeMaiova skladatelská forma a do detailu vypiplaná hudební stylizace se ukázali právě na „Kings Of Metal“ v zcela určujícím rozpoložení. Velkoleposti díla napomáhala i výpomoc od stohlasého mužského sboru z katedrály sv. Pavla v Birminghamu využitá ve skladbě „The Crown And The Ring (Lament Of the Kings)“, výpravné baladě utvářející jakési jádro, kde byl onen patetický základ konceptu o čtyřech metalových králích naprosto dokonale ošetřen a kontrastnost mezi jiskrným hlasem Erica Adamse, svištícím nad zpustošenou bitevní plání, a titánským chrámovým chórem posouvala skladbu do oblasti omračujících, respektu hodných děl. Ony mohutné obřadní prvky a zvuky kostelních varhan se prolínaly i dalšími skladbami – jako např. ve fantastické baladě „Heart Of Steel“, kde fantastický a dnes téměř zlidovělý Adamsův hlas nejprve doprovázelo pouze piáno, aby song později gradoval až k branám katedrály určené ke korunovaci. 

Koncept o čtyřech králích heavy metalu, jenž trestají bezpráví a bojují za ty správné hodnoty skutečného kovu, se vlastně prolíná většinou díla a vrcholí po rozpravě starce se svým vnukem („The Warriors Prayer“) v neskutečně nadupaném finále, které zde představuje skladba „Blood Of the Kings“. Album však nabízí onu patetickou vážnost v tak nenásilné a skoro až pohádkově sympatické podobě, že si i přes indicie, které by za jiných okolností vyvolávaly smích, získalo značnou přízeň široké metalové obce na Starém kontinentě a dnes je bezesporu považované za největší metalovou klasiku.

Deska nabízí i skladby přímočařejšího ražení a už od první chvil upoutává skvělým skloubením výrazné melodiky s tvrdostí a rychlostí. Už od úvodní skladby „Wheels Of Fire“ je posluchač vržen do epicentra metalového vulkánu a právě oslavná hymna motorkářského životního stylu je dost možná nejtvrdší skladbou, pod jakou se do té doby MANOWAR podepsali. Výrazný rytmus, řízné kytarové riffy hrané v strhujícím tempu a freneticky vřeštící Eric Adams tak hned zkraje díla výrazně upozorňovaly na celkový posun zvuku kapely. Následoval velkolepý rock´n´roll v podobě titulní kompozice „Kings Of Metal“, kde se kapela inspirovala u největších legend žánru jako KISS nebo MOTÖRHEAD a dokázala onen skandovaný, volnější rockerský směr skvěle ukotvil do vlastního nadupaného a vesměs bombastičtějšího zvuku. 

Mezi největší hitovky alba rovněž patří skladby jako melodická „Kingdom Come“ velmi často hraná na koncertech nebo také strhující jízda „Hail And Kill“, začínající v baladicky akustickém provedení, později se však lámající v nářez podmaňující si hlomozný dav. Po pauze na minulém albu si Joey DeMaio tentokrát neodpustil baskytarové dovádění, nicméně jeho instrumentální příspěvek „Sting Of the Bumblebee“, do kterého zapasoval motivy z díla ruského skladatele Rimského-Korsakova, měl tentokrát velké kouzlo a tak je právě tahle skladba zjevně nejparádnější ukázkou baskytarového mistrovství zmíněného hudebníka a je tomu díky nezpochybnitelnému faktu, že jím zde nejsou prezentovány nějaké nesmyslné samoúčelné onanie, ale song si drží spád, příběh a výrazné motivy. Nejslabší skladbou je patrně píseň „Pleasure Slave“, která nejenže nenabídla tak přesvědčivě melodické motivy (byla na albu obsažena jen v případě některých vydání), ale ještě ony machistické manýry. Právě zdejší sexuálně orientované narážky dnes působí přežitě až trapně, nicméně netvrdím, že jde o špatnou věc, navíc i ona lopatovitost k MANOWAR pozdějších let už tak nějak (z podstaty jejich konání) patřila. Jsem však přesvědčen, že v dnešní době by takovýto song už asi nevznikl.

„Kings Of Metal“ je patrně nejslavnějším a nejopěvovanějším albem nejen v diskografii MANOWAR. Nabízí nesmrtelný hudební vklad, který ve své době oslovil celé armády metalových fans. Nikdy po této desce, ačkoliv ještě dvě následující řadovky nebyly špatné, se MANOWAR nepodařilo, byť se jen přiblížit na dostřel k tomuto materiálu. V roce 1989 tudíž, jak už jsem výše zmínil, střídá jistý Dave Shankle odcházejícího Rosse Friedmana a MANOWAR směřují na trůn nepsaných králů heavy metalu, čemuž se sice brání JUDAS PRIEST překvapivě velmi zdařilým albem „Painkiller“, ale největším soupeřům z IRON MAIDEN, vydávajícím zkraje devadesátých let (za ustavičného Dickinsonova odskakování k sólo aktivitám) nic zásadního neřešící desku „No Prayer For The Dying“, je to asi úplně šumák. Heavy metal, už výrazně větven na mnoho subžánrů, se tou dobou sice hřeje na výsluní zájmu, ovšem brzy na to se dostává do existenčních problémů a to ačkoliv se ještě pár let dalo mluvit o albových žních a mnohé Hard´N´Heavy nahrávky, vydané zkraje devadesátých let, jsou mnohými považovány ještě dnes za zcela určující a po právu nejlepší a nejpropracovanější od daných kapel. I pro tvrdou hudbu nastává jiná epocha...

08.05.2017	Diskuse (44)	Stray janpibal@crazydiamond.cz